Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
nahlédneme trošku za historické souvislosti Ježíšova narození. Podíváme se na ty velké politické události, které dobu Ježíšova narození provázely. Evangelista Lukáš si na tohle dost potrpí, aby vysvětloval historický kontext, pojmy a dobové reálie. Píše jakémusi vzdělanci, který zjevně nemá úplně jasné povědomí o tom, čemu říkáme „dobové pozadí“.
Zároveň ale Lukášovo vyprávění zůstává evangeliem. To je důležité, abychom měli neustále na paměti. Lukáš není nezaujatý pozorovatel. Lukáš je evangelista, tedy autor píšící ve svébytném literárním útvaru někde na pomezí literatury faktu, ale zároveň také doplňkového studijního materiálu k ústnímu vyučování a také bychom v tom nalezli určité propagační publikace. Mějme to na paměti, že píše velmi zaujatě a má předem stanovený cíl, totiž utvrdit ve víře jakéhosi křesťanského katechumena, nedávno obráceného křesťana, významného sympatizanta mladé křesťanské církve či kdo to byl onen vznešený Theofilos, kterému svůj spis věnoval. Zároveň se pak při takových věnováních očekávalo, že se dotyčný postará o opisy a šíření spisku.
Jistě, že za Lukášovým vyprávěním je důkladné studium historie a místopisu Palestiny. Výběr faktů je ale omezen na to, co slouží vytýčenému cíli, tedy převyprávět to podstatné z Ježíšova příběhu. Ježíšův příběh je osou celého vyprávění a sebeslavnější jména a sebeznámější místa slouží jen jako ilustrace toho, jak se Pán Ježíš narodil, jak žil, zemřel a byl vzkříšen.
Čtěme tedy evangelium jako evangelium. Podívejme se na ta slavná jména či události, která byla zapsána do kronik letopisců – ale stále mějme na paměti, že to všechno jsou jen ilustrace k něčemu mnohem důležitějšímu. Je tu Pán Ježíš, který má jméno nad každé jméno, jeho narození, život, smrt a vzkříšení – to jsou události skutečně světodějného významu.
Vzhůru tedy na slavné podle moudrosti světa. To si tak jednou mocipán vzpomněl. Tedy – jakýsi mocipán – sám nejvyšší imperator caesar divi filius Augustus, známý také jako Gaius Iulius Caesar Octavianus. První císař římské říše a zakladatelem julsko-klaudijské dynastie. Vládl dlouho. Od roku 27 před Kristem až do své smrti v roce 14 po Kristu. Jeho vláda byla slavná a bohatá, protože zahraniční výboje přinesly do Říma ohromné množství peněz. Období bezpečí a blahobytu garantovaného silnou rukou panovníka a jeho legií. Období rozkvětu umění garantované jeho peněženkou.
Pro nás bude zajímavé, že zajistil mír velmi obratnou politikou. Na kraji říše nechal existovat klientská království, která přijala římský mír výměnou za jakousi omezenou suverenitu. To se týkalo mimo jiné i Palestiny, konkrétně Heroda Velikého. Augustus ho neměl rád. Nejspíš jím i pohrdal. Ale věděl, že v něm má naprosto loajálního podřízeného. Vztahy mezi Jeruzalémem a Římem byly nadstandardně dobré, což pilo mnoha židům krev, ale do země to přineslo po letech občanských válek mír garantovaný vládou tvrdé ruky.
Pro naše potřeby pak na císaři Augustovi úplně nejzajímavější bylo, že reformoval daňový systém. Zavedl pevnou daňovou sazbu a peníze se odváděly přímo do Říma prostřednictvím dosazených kontrolorů. Tím výrazně snížil možnost lokáních úředníků drancovat pod záminkou výběru daní prosté obyvatelstvo v provinciích. K tomu, aby se daly dobře vybrat daně, je ale potřeba vědět, kolik má říše obyvatel, aby se dala odhadnout a následně vymáhat přiměřená částka. Takové sčítání probíhalo každých 14 let. A tím už se konečně dostáváme kamsi před rok 4 před Kristem, kdy zemřel Herodes Veliký. Lokální úředníci (jako byl jakýsi Quirinius v Sýrii) i dosazení klientští panovníci (jako byl Herodes v Jeruzalémě) poslušni rozhodnutí císaře organizují soupis lidu. Myslí si, jak je císař důležitý a jak se na výsluní jeho důležitosti stávají důležitými i oni. Jen zcela nevědomky ale skládají další kamínky do mozaiky velkého obrazu, na kterém bude vykresleno to opravdu důležité – totiž příběh lidské spásy.
Jedna hrstka kamínků byla zasazena na správné místo kdesi v Nazaretě smířením rozhádaných snoubenců Josefa a Marie. Teď to pokračuje v Římě na císařském dvoře. Na dvoře panovníka, který nejen Heroda, ale vůbec židy nijak výrazně v lásce neměl. Na půdu svaté země nikdy nevstoupil a svého vnuka Gaia pochválil zato, že se nemodlil v Jeruzalémském chrámě, když projížděl Judskem. Dlužno mu ale přiznat, že židům přiznal různé náboženské výsady týkající se svěcení soboty, poutí do Jeruzaléma či nedotknutelnosti chrámového pokladu.
Bylo to jeho rozhodnutí reformovat daňovou správu, které dovedlo Josefa a jeho těhotnou snoubenku z Nazareta do Betléma a tak napomohlo naplnit jedno z mnoha proroctví o Pánu Ježíši. A o to v dnešním kázání celou dobu jde – ukázat, jak se to skutečně podstatné skrývá za zdánlivě podstatným. Jak se Boží plány naplňují skrze dění v tomto světě. Jak si mocipáni myslí, že hýbou dějinami, ale my se tím nenecháme zmýlit.
Tohle potřebujeme slyšet a potřebujeme si to připomínat. Hlavně v době, kdy se znovu a znovu vytahují tvrzení, jak ten obyčejný člověk dole nic nezmůže. Politici „tam nahoře“ rozhodují. Kdybychom nežili v Praze, můžeme nadávat na pragocentrismus. Takhle můžeme nadávat aspoň na Magistrát, který nám nenechá ani rozhodnout si o pokácení stromu, co by nám spadl na kostel. Ale máme spoustu jiných „pánů nahoře“ a čtu to v internetových diskusích den co den, jak nám Angela Merkelová či Brusel něco přikáže a my musíme poslechnout. Jak jsme jen vyměnili Moskvu za Washington. Anebo ještě lépe – jak tajná bratrstva Iluminátů a Bilderbergu pomocí tekutých plomb, fluorované vody a poprašku sypaného z letadel mění lidské myšlení i počasí, aby nás uvrhli do otroctví, které si vůbec nedokážeme uvědomit. Či úplně nejlépe – okolo naší planety krouží milióny mimozemských lodí Vesmírných lidí, kteří zápasí s Vesmírnými ještírky a my jsme jen hříčkou v jejich boji. Tomu už chybí jen kejkle kouzelníka Žita, aby panoptikum obskurních strašáků bylo kompletní.
Přes všechna staletí, která nás dělí od biblických dob, tak je ale situace stále stejná. Mágové, kouzelníci i naprostí šílenci vždycky dokázali zaujmout zástupy. Králové, císaři i úředníci vydávají svá rozhodnutí, dekrety a nařízení. Myslí si, jak jsou důležití, ale Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu, jak jsme slyšeli z 2. žalmu. Jak praví moudrý Šalomoun v knize Přísloví (21,1): Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí. Mágové, kouzelníci, šílenci, králové císaři či úředníci – nikdo z nich se nemůže vymanit z toho, že si ho Bůh použije pro naplnění svých plánů. Je to Hospodin, kdo vedl pohanského proroka Bileáma a ten musel Božímu lidu žehnat. Byl to Hospodin, kdo zatvrdil srdce faraónovo, takže znovu a znovu odmítal propustit Boží lid a tak se zcela zdiskreditoval v očích Egypťanů. Ti potom dali Izraelcům všechno, co jen mohli, jen ať už konečně odejdou. Skrze jednoho pohana Nabuchodnozora Bůh Izraelce trestal a skrze druhého pohana Kýra jim dal vysvobození.
Jistě – oči víry vidí něco jiného, než oči světského historika. Oči víry, kterýma se na svět dívali bibličtí pisatelé, ty vidí Hospodina, který si vede svůj lid po cestách možná lidskému rozumu nepochopitelných, ale rozhodně to jsou cesty, na kterých se Boží lid svému Bohu neztratí.
My tento pohled víry dnes konfrontujeme s pohledem historiků. Takový historik tedy zalká, že se mnoho materiálů z Augustovy doby ztratilo. Můžeme se ale dost oprávněně dohadovat, že to probíhalo stejně, jako to popisuje dochovaný zápis egyptského prefekta Gaia Vibia Maxima o 100 let později: „Jelikož nastal čas pro sečtení lidu dům od domu, je nezbytné přinutit všechny, kdo z jakéhokoliv důvodu sídlí mimo území své provincie, aby se vrátili do svého domova.“ Z jiného papyru pak víme, že se to týkalo celé rodiny, nejen jednoho zástupce, který by to za celou rodinu sám nějak vyřídil.
To, že se Josef musel zvednout a odjet do místně příslušného města, to tedy nebylo nic neobvyklého. Mocní tohoto světa rozkáží a Josef musí poslechnout. Právě tak to, že se cestou musela vláčet i jeho těhotná snoubenka.
K popisu cesty, jak by ji zachytili historikové, ale evangelisté přihazují postřehy věřících lidí. Tak se Josef s Marií vypravili z Galilejského Nazareta – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský. Jeli do Betléma erfratského, města Davidova, aby se naplnilo, že právě z tohoto městečka vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.
Tohle naplňování dávných proroctví, to se děje mimo zorný úhel mocipánů, kteří mají pocit, že tvoří dějiny a hýbou osudy lidí. Neznají dávná proroctví a jen zřídkakdy jsou nějak přímo konfrontováni s dějinami spásy. Potká to Heroda Velikého a my si to budeme připomínat za pár týdnů v souvislosti s třemi mudrci, co poněkud nemoudře dojdou do Jeruzaléma. Tehdy se ukáže to samé, jako se ukázalo u proroka Bileáma, u egyptského faraóna, u Nabuchodonozora, Belšazara a dalších. Nejistota, zmatek, strach… Najednou jim dochází, že i jejich moc má nějaké meze. Že jejich ruce dokáží mnoho, ale nedokáží je vysvobodit z ruku Božích. A i když bude Herodes kout pikle proti Hospodinovu pomazanému, tak marně. Jen se kvůli jeho pletichám naplní další proroctví, že z Egypta povolá Hospodin svého Syna.
Poučení tedy zní, že jsou na světě věci, které bychom si my mohli a měli ušetřit. Spoléhání se na světskou moc. A také strachy z toho, co že nám ti pánové nahoře zase něco spunktují. Že se kdesi neovlivnitelně daleko a vysoko srocují králové a soudcové země. Nebojme se ničeho takového. My se přece dokážeme na svět dívat očima věřících lidí. Věříme přece v Hospodina, kterému patří všechna království i všechny dálavy země. Věříme, že víc, než všichni panovníci světa je to bezmocné miminko, které se narodilo na cestách, v zapadlém koutě Římské říše, ve stáji, protože ani pro těhotnou mámu nebylo místo v zájezdní hospodě. Věříme, že v něm se narodil Pán pánů a Král králů, náš Spasitel Ježíš. Jeho moc je větší, než si kdokoliv ze světských pánů dokáže představit. S námi je ten, jehož velikost sahá až do dálav země, protože národy i dálavy země jsou mu Bohem dány do dědictví.
Amen.