Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Kazatel, to je až klasické biblické čtení do posledního dne starého roku. Když se ohlížíme za uplynulým časem, tak nás právě v otázce času učí rozlišovat, co je důležité a co důležité není. Okolo Silvestra a Nového Roku se vyrojí a je navýsost akcentován jeden způsob vnímání času a moudrý Šalomoun nabízí jiný. Ve směru, kterým se nás pokusí dnes vést Šalomoun, pak pokračuje apoštol Pavel, kterého jsme si připomněli prvním čtením.
Nejprve ten čas, který se plynule mění. Rok, který za pár hodin změní své číslo z 2015 na 2016. Čas měřený na hodinkách, který klasického úsloví prchá jako splašená mrcha. Ohlížíme se za minulým rokem a vidíme čas, na který ukazuje začátek knihy Kazatel. Slavná slova „marnost nad marnost a vše je marnost“, tedy přesněji „pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí“. Čas prostě běží. Nelze ho zastavit. To co je přítomností se vzápětí stává minulostí, která pominula. Proto i ono emocionálně dost nabité slovíčko „marnost“ je docela případné. Právě v těch negativních emocích, které vyvolává slovo „marnost“, tak v sobě nese skryté poselství, které by v nás mohlo zarezonovat. Rok se s rokem schází, zítra ráno dáme nový kalendář v obýváku na stůl a ten starý hodíme do odpadkového koše – a co z toho roku 2015 zbylo?! Nic… Všechno to, za čím jsme se během roku hnali, o co jsme usilovali – a najednou je to všechno minulost, která se už nikdy nevrátí. Bude to přehlušeno a zaneseno dalšími novými a novými událostmi. Z toho dýchne nejen ta pomíjivost, ale i marnost našeho lidského snažení, protože i kdybychom se zvencli, tak čas plyne a dál bude přinášet nové a nové věci a ty staré nenávratně odnese.
Tohle je jedno pojetí času. Čas jako něco, co odnáší prožité a přináší nové. Na nic se nás neptá, prostě plyne.
Pak je tu ale ještě jiné pojetí času. Toto pojetí času už se nás ptá: „Co se mnou uděláš? Jak mne využiješ? Teď je přesně ta chvíle proto, abys…“ A teď už si tam každý doplňte, pro co ta vhodná chvíle je. Je teď a tady. V tuto chvíli jsi v konkrétní situaci, žiješ v konkrétní rodině, s konkrétními sousedy. Máš nějaké prožitky – tak reaguj! Neřeš, co jsi dělal minulý rok. Neřeš, co Ti přinese ten příští. Teď nastala chvíle, která má určení pro jedno konkrétní dění. Asi nejblíže má toto pojetí času ke slovu „příležitost“.
Ten první čas prostě plynul. Tenhle čas neplyne, ale skáče. Existuje v jakýchsi blocích, jejichž délka není přesně stanovená. Nesouvisí totiž s tím, kolik času uplyne, ale co v tom čase prožijeme.
Dvě různá pojetí času – jeden, který plyne rovnoměrně a druhý, který nás zaujme ve větších celcích podle náplně. Na každou událost ve svém životě se můžeme podívat z těchto dvou stran. Dejme tomu na dnešní bohoslužby. Ten první pohled vidí, jak postupně za sebou jdou na střídačku biblická čtení, písně, modlitby, zhruba v polovině proběhne kázání, pak opět písně, modlitby, čtení z Písma… To není špatný pohled! Takový pohled je pro někoho nadmíru užitečný! Kdybych byl dejme tomu pracovník rozhlasu, který takové bohoslužby přenáší do éteru, tak by to bylo to první, co mě zajímá! Stopáž co možná přesná. Jak mi to popisoval kolega Klinecký ze Strašnic. Se stopkami v ruce někdy v půlce týdne projde celé bohoslužby, přezpívá všechny písně (Celé! Všechny sloky!) a pak do režie odevzdá papír, kde jsou bohoslužby rozfázované s přesností na vteřiny. Rozhlasák bude šťastný, protože to přesně to, co potřebuje k tomu, aby svou práci dělal dobře.
Ty samé bohoslužby ale posluchač rozhlasu bude vnímat jinak. Se vstupním trojičním pozdravem se i on stává součástí Božího lidu putujícího tímto světem. Bohoslužby jsou jedním velkým okamžikem, který se dá prožít, kde písně, modlitby, čtení z Písma i jeho výklad tvoří organickou jednotu. Ty bohoslužby se jako celek stanou dalším krokem, který Boží lidi popojde tímto světem blíž k Božímu království. Jedním velkým společným krokem, který každého účastníka – ať už v kostele, tak u rozhlasového přijímače – společně posune někam dál.
K tomuto druhému chápání času se nás snaží Kazatel dovést těmi slovy o tom, co všechno má pod nebem svůj čas. Mnoho lidí zůstane na tom prvním chápání. Jak čas plyne, tak se lidé narodí a umřou. Tak už to v tom světě chodí. Sázíme i trháme, zabíjíme i léčíme, boříme i budujeme. To je popis našeho světa a není to popis vylhaný či falešný! Tak to opravdu je – někdy pláčeme a truchlíme a někdy se smějeme a poskakujeme radostí. S někým se potkáme a obejmeme se – no a pak toho zanecháme a jdeme dělat něco jiného, třeba něco trhat či sešívat. Zůstaneme-li na tomto pohledu, že jde o čas, který připlynul a zase odplyne, pak z textu porozumíme, že nás potkávají různé věc, ale všeho dočasu. Všechno jednou skončí a bude zase něco jiného. Ta informace má svou hodnotu a je dobré na ni nezapomenout.
Ale o tomhle Šalomoun nemluví v tom dnešním textu. Nejde o to, co přichází a pomíjí, ale co s tím my naděláme. Šalomoun nás vede k tomu, abychom teď přestali řešit, kolik času že ta která činnost sežere. Ptejme se, co s námi ta která činnost udělá a především – co my naděláme s ní! I tohle pojetí času známe a používáme. Jde jen o to si ho nenechat vzít tím, že cosi prostě bylo a nikdo to nevrátí.
Vánoce, které jsme prožili – ano, může to být něco, co prostě bylo a je to pryč. Anebo ne! Nenechám si plynoucím časem ukrást to, jak nám bylo fajn a budu se snažit tohle „fajn“ vytvářet znovu a znovu, bez ohledu na to, že nejsou Vánoce.
Dovolená loni v létě! Může pro nás být něčím, co prostě bylo a nazdar. Nebo krásnou vzpomínkou. Ba ještě víc. Něčím, co ještě teď hřeje u srdce. Člověk zavře oči a je zase mezi těmi skvělým lidmi, zase hraje žolíky, tenis či sbírá houby. Koupe se, skáče na trampolíně, spí až do oběda… Tohle se přece dá nějak zhodnotit i v zimě!
Roky, kolikrát i desítky let si v sobě neseme nějaký úsměv, dotek, scénu, příběh… Něco co jsme prožili, viděli, četli a není to pryč! Doteď se člověk usměje a tak nějak uvnitř zatetelí hřejivým pocitem, který mu to tenkrát dalo. To není pryč, i když jsou to desetiletí!
Vidíme už, jak se od sebe liší čas, který měříme na hodinkách a čas, který měříme tím, co nám dal. Anebo taky vzal.
Posuňme se Šalomounem v přemýšlení o kousek dál. To podstatné na každém okamžiku je, čím byl naplněn. Čím náš život změnil k lepšímu. A dejme tomu u kadeřníka (pro mě osobně dost absurdní příklad, ale jistě bude srozumitelný!) přijdete o část svých vlasů a přece vyjdete krásnější. Zbaví-li Vás zubař zubního kazu či dokonce zánětu, také to budete kvitovat s povděkem a ještě měsíce poté budete vzpomínat na jeho zlaté ručičky, které vám ukončily dlouhé dny plné trápení.
Náš život může být zlepšen, obohacen, i tím, že z našeho života něco zmizí. Jistě – něco co vadilo, překáželo! Něco, co v konečném součtu do našeho života nepatřilo. Šalomoun tím svým výčtem ukazuje, že tím časem, který obohacuje, příležitostí k růstu a k dobru, tím se může stát i chvíle, která nás o něco připraví. Tady už opravdu musí každý přemýšlet sám za sebe, jestli nějakou ztrátu v životě a nakonec neocenil, jako zisk. Ta ztráta mu otevřela nové příležitosti. Vzpomínám na vyprávění Jaro Křivohlavého, jak ho z minuty na minutu vyhodili z práce ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce v Praze, protože bez příslušné bumážky mluvil při bohoslužbách k pár desítkám lidí v kostele. Jak nevěděl co dál – ale, ejhle zavřené dveře výzkumáku se změnily v otevřené dveře Institutu pro další vzdělávání lékařů a on mohl mluvit na veřejnosti k stovkám lidí a skrze knihy k tisícům. Ta ztráta se proměnila v mohonásobný zisk, který by bez oné ztráty nikdy nenastal.
Jen pozor – nechtěl bych sklouznout k oblíbené floskuli, že „všechno zlé je pro něco dobré“. Nemám ji rád a považuji ji za velmi pochybnou polopravdu. Polopravda je pak vždycky horší, než čistá lež. Zní to až příliš samozřejmě, jednoduše a automaticky, že když prožijeme něco zlého, tak ono to stejně tak jako tak bude k něčemu dobré. Takhle jednoduše svět nefunguje. Samou podstatou zla je, že je nesmyslné, že ubližuje nevinným. Zlo je zlé. Bez přívlastku zlé. Proti zlu je potřeba se postavit, ne ho bagatelizovat rádoby chytrými frázemi, že „všechno zlé je pro něco dobré“ a „čas všechno zahojí!“. Když s tím někdo něco neudělá, samo od sebe to k ničemu dobré nebude a čas také nic nezahojí, jen si na tu ránu a s ní spojenou bolest zvykneme – ale bude tam dál.
Zůstaňme u toho slova „příležitost“. Dobré i zlé – je příležitost. Jsou to otevřené dveře, které vedou zase někam dál. Je na nás, jestli vstoupíme, je na nás, jak to využijeme. Nefunguje tu mechanicky, že všechno zlé je pro něco dobré. Ale otevřený prostor k dobrému zhodnocení toho, co jsme prožili, ten tu rozhodně je. S tímto přístupem totiž porozumíme Šalomounovi, coby moudrému kazateli. Ve smyslu otevřeného prostoru k dalšímu jednání mělo opravdu veškeré dění pod nebem svůj čas.
Všechno, co jsme v loňském roce prožili, bylo výzvou. Setkání s příchodem na svět i s jeho odchodem otevírá prostor k jednání, k postojům. Ne vždycky je narození dítěte výhra a smrt už vůbec není dobrá. Ale mají svůj čas v řádu světa a na nás je abychom se s tím nějak poprali. Čas sázet i čas trhat, tedy čas práce i užívání si výsledků této práce. Vyzdvihnu hlavně ty pasáže, které nás v Šalomounově seznamu mohou rušit. Je čas zabíjet a čas bořit? Co je dobrého na zabíjení či boření?! Co je dobrého na házení kamení, nenávisti a bojování? Pozor – špatně položená otázka! Neplatí ten automat, že všechno zlé je pro něco dobré! Na mnohém z toho nemusí být dobrého vůbec nic. Platí ovšem, že všechny tyto věci před námi otevírají „příležitost“. Ten „čas vyměřený“, „čas darovaný“. Otevřený prosto k tomu, abychom něco udělali, nějak využili toho, co se děje, nějak to zhodnotili.
Vzpomeňme na první čtení. Apoštol Pavel také prožívá věci velmi nepěkné – v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění… Samé zlo! Do toho ale řekne, že nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Tohle všechno je objektivně špatné. Zároveň to ale otevírá prostor. Ten je potřeba využít. Je potřeba i tyto špatné věci využít k dobrému. Pavel to dokázal. Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci … prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží … jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme. Nestačí prostě čekat, až to přejde. Spoléhat na ten čas, který plyne. Teď nastal čas příhodný. Tam doslova čteme: „Nyní je čas vítaný“. To je přesně to šalomounovské pojetí času. Ty změny jsou výzva a je potřeba je přijmout jako příležitost. Konkrétně u křesťanů k tomu, aby se ukázalo, že „Boží milost nepřijímáme naprázdno“, když už nastal „den spásy“. To rozhodně u Pavla platí. Z Boží milosti přijal sílu a ve všech těchto zkouškách obstál. Tuto Boží sílu využil k dobrým věcem.
V dnešním čtení z Šalomounovy knihy Kazatel z Pavlova listu do Korinta tak dnes dostáváme velice dobrou pomůcku na přemýšlení o tom, co nás v životě potkalo. Necháme to zmizet? Necháme se vláčet tím, co čas přináší a odnáší? Nebo to přijmeme jako čas darovaný?! Jako něco, co můžeme z-hodnotit – tedy dát tomu hodnotu, i když je to věc minulosti.
To, co jsme prožili, můžeme přijmout jako výzvu a promýšlet, jak v této výzvě obstojíme, abychom Boží milost nepřijímali naprázdno. Můžou to být věci dobré i věci zlé. Jedno i druhé má pod nebem svůj čas. Jedno i druhé může být příležitostí. Na nás je chytit ji za pačesy, dobré využít a zlé přetavovat v dobré.
Amen.