Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
máme před sebou celou jednu biblickou knihu, na rozdíl od jiných dost monotématickou. I když možná bude lépe řečeno, že všechny biblické knihy jsou monotématické, protože celá Bible je monotématická. Napořád vypráví o Boží lásce, která se sklání k lidem a lidé na to nějak reagují. Na osud Božího lidu od jeho prvopočátků můžeme znovu a znovu vidět tento scénář: Bůh se skloní k svému lidu. Něco řekne, udělá, změní. A teď čeká, jestli to lidé pochopí, přijmou, využijí. Co z toho bude dál. Přijmeme tu „moudrost shůry“, jak o ní mluvil Jakub, nebo ji odmítneme
Příběh Pavla, Filemona a Onezima není výjimkou. Také je to příběh o tom, jak Bůh vstoupil do lidských životů a jak tyto životy změnil. A teď se čeká, co z toho bude dál. Je to příběh třech křesťanů, kteří se setkali ve velmi zvláštní situaci. To podstatné ale je, že do života každého z nich Bůh nějak promluvil, jejich život se změnil a teď by se to mělo projevit v jisté konkrétní životní situaci.
Projeví se to? Neprojeví? Zachovají se křesťané v kritickou chvíli jinak, než by se zachovali nekřesťané? A jak to bude?! Nezapomínejme, že budoucnost je vždycky otevřená. Ani Duch svatý nevystupuje z pozice síly. Pořád platí to, co psal Jakub, že jde o „ochotu dát se přesvědčit“. Jistě – vede lidi ke změně. Stejně, jako proroci, stejně, jako Ježíš, tak i Duch svatý v životě křesťanů představuje další Boží sklonění se do naší lidské situace. V tomto sklonění se Duch svatý něco mění. Objevuje se jakási Boží nabídka. Vždyť to už známe, že před námi jsou v různých životních situacích jakési otevřené dveře, do kterých můžeme vstoupit, ale nikdo nás k tomu nemůže donutit.
Příběh listu Filemonova je příběhem Ježíšova učedníka Pavla, který hovoří s dalším Ježíšovým učedníkem Filemonem o třetím Ježíšovu učedníku Onezimovi. Ani zde nikdo nevystupuje z pozice síly. Pavel svým se snaží svým dopisem otevřít prostor ke změně. Nabízí tu „moudrost shůry“, protože poznal, že přináší do života pokoj. Ale pojďme pěkně postupně a podívejme se, co že se to tedy stalo. Tohle bude na jednu stranu velmi specifická situace, na stranu druhou ale něco tak učebnicově lidského, že stojí zato se nad tím zamýšlet. Jakkoliv konflikt otrokáře a otroka na první pohled vypadá jako něco, co se s naší realitou úplně míjí, tak uvidíme, že v obecné rovině prostě jde o jakýkoliv konflikt dvou lidí, kdy oba mají na věc jiný názor – a s tím už se potkáváme i ve svých životech docela často.
Filemonovi uprchl otrok. Kdo ví, jak se jmenoval původně, to jméno „Onezimos“ znamená „užitečný“ a je to zjevně reklamní tah nějakého prodejce otroků, že mu toto jméno dal. „Kupte si otroka – jmenuje se ‚Užitečný‘! Takový se vám bude hodit v každou chvíli! Dělá čest svému jménu!“ Onezimos ale moc užitečný nebyl. Nejen, že z otrocké služby utekl, což byl samo o sobě trestný čin, ale nejspíš předtím také něco ukradl či zničil a utekl ze strachu ze zaslouženého trestu.
Jak se Onezimos potkal s Pavlem, to netušíme. Byl jako uprchlý otrok chycen, strčen do vězení a tam se s Pavlem setkal? Potkal se s ním, poznal v něm přítele svého bývalého pána a ukryl se u něj? Nevíme. Tak, jak to vidíme v Pavlově dopise, tak partie už je nějak rozehraná, Pavel je ve vězení a Onezimos mu posluhuje. Nepřehledněme tedy ale fakt, že Pavel zjevně porušil tehdy platné zákony. Jeho povinností bylo bezodkladně vydat uprchlého otroka jeho pánu. Potud tím sám riskoval postih a tím spíš lze pochopit, že se ho (v posledku jako spoluviníka!) Onezimos držel jako klíště. Přece jen je Pavel římský občan, to tehdy něco znamenalo. To, že byť jen budil dojem, že je otrokem římského občana, to mu zaručovalo společenské přijetí a tím i jakousi ochranu s jeho novým pánem.
Ve scéně popisované listem Filemonovi je Onezimos už je nějaký čas u Pavla a pod Pavlovým vlivem přijal Krista a byl pokřtěn. V tuto chvíli Pavel píše dopis jeho bývalému pánovi. Snaží se ty dva usmířit. Onezimos musel mít nějaký důvod, proč uprchnout. Nasnadě je vysvětlení, že Onezimos něco provedl, utekl ve strachu z trestu a tím jen rozmnožil počet svých provinění. Někteří vykladači z toho ale usuzují i na to, že Filemon nejspíš nebyl příliš dobrotivý a laskavý pán. Jakkoliv představitel maličké církevní obce v jeho domě, tak vůči nevěřícím otrokům se rozhodně nemusel cítit nijak vázán křesťanskými ohledy. Že tedy Onezimos nějaký ten důvod k útěku měl. Koneckonců – není to ani první ani poslední otrok v dějinách, který se bouří proti svému zotročení. Už to samo o sobě pochopitelné je.
Nic z toho ale nijak nemění fakt, že uprchlý otrok Onezimos se musí ke svému pánu Filemonovi vrátit. Můžeme uprchlého otroka chápat, nic to nemění na tom, že otrok Onezimos zdrhl ze služby a to je trestný čin, tedy čin, za který má být potrestán. Filemonovi utekl otrok, toho je potřeba chytit a ztrestat. To je jeden pohled a tuto situaci a je to pohled, který má svou nespornou váhu. Neshoďme ten pohled ze stolu. Tady jde také o zachování práva a Pavel je poslední, kdo by volal po nějaké anarchii a rušení zákonů a zvyklostí.
Pavel ale píše dopis, kde se snaží Filemonovi vykreslit jiný obraz, který by onu situaci vyjadřoval. Popisuje ji jako možnost setkání dvou křesťanů. Setkání dvou dobrých křesťanů! Filemon je představitelem církevní obce a Onezimos nově obrácený křesťan. Filemon byl Pavlův přítel, který Pavlovi pomáhal. Právě tak Onezimos posluhoval Pavlovi a zjevně konečně začal dělat čest svému jménu. Až mě mrzí, že si s tím jeho jménem Pavel nějak nepohrál, protože by mohl využít nejen „užitečného“ Onezima, tak „laskavého“ Filemona. Použije ale jiná slovíčka jak pro užitečnost, tak pro laskavost, než ta, která by rezonovala se jmény aktérů. Cítím z toho ale, že při psaní toho dopisu neměl Pavel moc náladu na srandičky. Šlo o dost delikátní úkol vysvětlit Filemonovi, že více, než o setkání uprchlého otroka se svým pánem, tu jde o setkání bratrů v Kristu. Tímto jiným vykreslení situace otevírá prostor ke změněnému jednání. Jasně, že Onezimos se musí nechat přesvědčit a opustit svoji vzbouřeneckou pozici, jasně, že Filemon se musí nechat přesvědčit opustit pozici tvrdého pána, který nekompromisně prosazuje svoje nezpochybnitelná práva.
Tedy – musí… Moudrost shůry je taková, že se nechá přesvědčit – ale tato moudrost se nedá naordinovat. Ani Pavel ve své autoritě nerozkazuje. Takhle to ani uvnitř církve nefunguje, že by se pokání či odpuštění dalo někomu nařídit. Tady jde o vnitřní sílu evangelia, která dokáže přemoci přízemní živočišnou (ba ďábelskou) moudrost a dovést člověka k té moudrosti shůry, která přestane sebestředně prosazovat vlastní nápady a nechá se přesvědčit. Která dokáže přemoci lidskou svárlivost a touhu po sebeprosazení, změnit lidská srdce, změnit lidské postoje.
Onezimos a Filemon. Mají se setkat – uprchlý otrok a jeho pán. Když to velmi zobecním, tak se mají setkat dva křesťané, kteří mezi sebou mají vážná a objektivní spor. Máme dva možné pohledy na toto setkání a každý z těch pohledů vede jiným směrem. Otevírá jinou budoucnost. Co z toho povede ke svárlivosti a kdejaké špatnosti, a co bude dobrý způsob života?
Chtěl bych ještě jednou zdůraznit, že ve složité situaci je nejen Onezimos, ale i Filemon. Jeden jako druhý to nemají vůbec jednoduché! Onezimově situaci a její složitosti asi rozumíme. Když člověk udělá něco špatně, není nic jednoduchého přijít a žádat odpuštění. Byť s doporučujícím listem, tedy s přímluvou od velmi silné autority, ale pořád – je to něco nepříjemného, složitého, náročného.
Na stranu druhou je to ale pozice velmi složitá i pro Filemona. Je v situaci dost podobné situaci otce z Ježíšova podobenství o marnotratném synu. To, že někdo provedl něco špatného a pak přijde a omluví se – to je v posledku společensky vnímáno docela pozitivně. Ale jestliže ho Filemon přijme a odpustí mu – nebude ve svém okolí lidově řečeno „za blbce“? K tomuhle pohledu okolí pak i vnitřní pocity. Zkusme se trochu vžít do Filemonovy situace! Onezimos byl pod dlouhodobým působením apoštola Pavla. Postupně se pod jeho vedením propracovával k obrácení, k vyznání vin k hledání nápravy. Filemon nic takového nemá, zato má s Onezimem nevyřízený účet. Na vyrovnání se s novou situací bude mít možná pár minut, než si přečte Pavlův dopis.
K tomu všemu je pak ještě nasnadě podezření, že to je ze strany Onezima rádoby zbožná habaďůra. Tak, jak na to vzpomínal Mirek Kurovský, když v kriminále uvěřil. To bylo nadmíru časté, že se v církvi setkával s podezřívavými pohledy, jestli to celé není jen hra, ve které se (z vnějšku viděno, samozřejmě – ono to není tak jednoduché!) nedá vlastně nic prohrát. Zato vyhrát se dá nejen snížení délky trestu za slušné chování, ale i nějaké to zajištění po návratu na svobodu. A budiž ne tedy omluvou, ale vysvětlením, že se zbožným divadlem jsem se sám v životě setkal už mnohokrát a určitě nejsem ojedinělý případ.
Už jsme si připomínali, že Onezimos neutekl od Filemona proto, že by u něj byl šťastný a spokojený a že Filemon byl dost možná tvrdý pán. Pavel si dává dost záležet na tom, aby Filemonovi vysvětlil, že Onezimos je od okamžiku obrácení Filemonův bratr. I to připomínání vlastních Pavlových zásluh o Filemonovo obrácení je takové až manipulativní a já z toho rozumím, že to vůbec není samozřejmé, že Filemon Onezimovi odpustí. Jestli to Filemon zvládne, znamená to, že toho v sobě hodně překousne. Osobní zášť, reálnou škodu Onezimem způsobenou, podezřívavost ze švindlu i posměšné pohledy okolí.
Máme dobrý důvod věřit, že to klaplo. Alespoň to tak popisuje velmi raná křesťanská tradice – konkrétně svatý Ignác z Antiochie, který byl žákem apoštola Jana. Ignác píše v jednom ze svých listů, že Filemon Onezimovi po doručení listu odpustil, přijal ho jako bratra v Kristu, propustil ho z otroctví a poslal ho zase do Říma, aby tam sloužil Pavlovi. Pavel ho dál vzdělával v křesťanství a následně ustanovil biskupem v Beroji a v Makedonii. Po dalším Pavlově žáku Timotejovi se pak stal biskupem v Efezu. Legendy dodávají, odtud pak byl v okovech odveden do Říma a tam pro víru v Krista ukamenován.
Potud ono setkání Filemona a Onezima dopadlo dobře. Pavel otevřel dveře křesťanského bratrství a do těchto otevřených dveří Onezimos a Filemon vstoupili. Neměli to jednoduché, ale byli ochotni dát se přesvědčit a tak příběh skončil smířením a pokojem. Máme před sebou příběh o konfliktu dvou křesťanů. Skutečném konfliktu. Onezimos způsobil Filemonovi škodu již svým útěkem a nejspíš i jinak. A také příběh o zcela lidském přímluvci – apoštolu Pavlovi. Nezapomínejme na něj, protože i to může být role, která na nás někdy připadne. Nakonec se ukázalo, že všichni tři jsou moudří a rozumní. Ukázalo se to na jejich životě
Onezimos, Filemon, Pavel. Pachatel, poškozený a smiřovač. Tři role a v každé z nich se můžeme někdy ocitnout. S každou z nich se musíme nějak poprat a jde o to se s nimi poprat jako křesťané. V onezimovské roli nacházet sílu k pokání, ve filemonovské roli nacházet sílu k odpuštění a v pavlovské roli nacházet sílu ke smiřování rozhádaných. Nic z toho není jednoduché a tak nám trošku přichází na pomoc apoštol Jakub, který nám ukazuje, jak vypadá taková nebeská moudrost, která takovou situaci ustojí.
K té pravé moudrosti patří ochota dát se přesvědčit. To mi připadá jako nejdůležitější prvek. Ta zásadní otevřenost tomu, že věci nedopadnou tak, jak jsem si ausgerechnet usmyslel já. Tohle vidím na postoji apoštola Pavla, když píše Filemonovi. Ani Onezimos se nemůže moc plánovat, jak setkání s Filemonem dopadne. No a kdyby nebyl Pavel přesvědčen, že Filemon je ochoten dát se přesvědčit, tak to nezkouší posílat mu Onezima nazpátek.
Není to nic jednoduchého! Člověk musí znovu a znovu nahlížet do svého srdce, jestli tam tato ochota dát se přesvědčit stále je! Jestli to není jen zbožná fráze, kterou opakujeme, že jsme ochotni dát se přesvědčit, ale ve skutečnosti máme v srdci pořád tu přízemní svárlivost!
Do různých rolí budeme i v tom příštím roce vstupovat, toto ale budou míst společné. Ať jako kající provinilci, ať jako odpouštějící slitovníci, ať jako smiřující diplomaté – stále bude potřeba přistupovat k těm všemožným sporům bez předsudků a být připraven nechat se přesvědčit o tom, které že jednání přinese pokoj a tak i my mohli ve svých životech sklízet ovoce spravedlnosti.
Amen.