Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí přátelé,
minulý týden jsme tu slyšeli, jak Pavel přicestoval do Říma s vojenskou eskortou, aby vyčkal na úřední rozhodnutí o svém osudu, a mezitím – jak čteme v posledních verších knihy Skutků – „zůstal celé dva roky v najatém bytě a přijímal všechny, kdo za ním přišli, zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek“ (Sk 28,30-31). Církevní tradice nám říká, že Pavel nakonec v Římě vytrpěl mučednickou smrt, ale bible samotná o tom mlčí. Výmluvně mlčí. Jakoby nám autor knihy Skutků naznačoval: tohle již není zajímavé. Důležité je, že se Boží slovo šíří „bez bázně a bez překážek“. Je možné, ba skoro jisté, že se Pavel v Římě blíží krutému konci. Avšak je jisté, že hlásání slova Božího smrtí jednoho kazatele neskončí. Že máme strach, to je lidské. Že se potkáváme s překážkami, to je přirozené. Ale náš Pán nám dává sílu, abychom strach i překážky přemáhali. O tom je celá kniha Skutků, a o tom je i příběh o Pavlově působení v Korintě.
Jsme nyní uprostřed druhé Pavlovy misijní cesty, během které Boží slovo přeskočilo z Malé Asie do Makedonie a dále do Evropy. Pro Lukáše, našeho autora, byla tato událost tak významná, že ji doprovodil zvláštním zjevením – Pavlovi se v Tróadě zjevil ve snu jakýsi Makedonec a prosil ho: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“
S jakými lidmi a s jakými reakcemi se Pavel v Evropě setkal? Lukášovy zprávy o Pavlově působení v různých městech mají řadu společných rysů. Pavel se zpravidla nejprve obracel k Židům – navštívil synagógu a jako host využil svého práva, chopil se slova a vykládal biblický oddíl. Lukáš někdy uvádí celou Pavlovu řeč – například v Pisidské Antiochii (Sk 12,13-41) – ale většinou – tak jako právě v Korintě – ji shrnuje do jediné věty: „Pavel dokazoval židům, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš“ (Sk 18,5).
Někteří židé tuto zvěst přijali, jiní váhali a chtěli slyšet více, a někteří se proti Pavlovi otevřeně postavili. Nato Pavel prohlásil, že od té chvíle se se svou zvěstí obrací k pohanům, a dokud to jen trochu bylo možné, zůstal v městě a kázal pohanům stejně jako židům, každému kdo měl zájem.
Co se týče pohanů, musíme ovšem i tady ještě rozlišovat. V Korintě Pavel našel útočiště u „bohabojného“ Tita Justa – podle jména to byl Říman, ale to není podstatné. Důležité je jeho přízvisko „bohabojný“, tj. ten, který se bojí Boha. Takto se označovali nežidé, kteří uctívali židovského Boha, ale z různých důvodů nepatřili zcela k Božímu lidu – například kvůli požadavku obřízky. Pavlova zvěst o Ježíši Kristu, který přišel pro každého bez rozdílu, Žida i pohana, obřezaného i neobřezaného, tedy pro ně měla zvláštní kouzlo.
A pak zde byli ještě jiní pohané, kteří neměli s židovstvím nic společného. Pavel s nimi udělal zkušenost v Athénách, těsně před cestou do Korintu. Byli to epikurejci, stoikové, filosofové, kteří se stále zajímali o nové věci. Pavel se upřímně snažil najít s nimi společnou řeč, ale jakmile začal mluvit o zmrtvýchvstání, většina ztratila zájem.
A nakonec tu ještě byli pohané zvláštního druhu – římští úředníci. Ti, kteří v tom či onom městě reprezentovali římskou moc a vládu. Lidé odpovědní za pořádek a dodržování zákonů. Srocování lidu kolem potulného kazatele, a hádky a nepokoje, které se kolem podivného nového učení objevily – to se jim z podstaty věci nemohlo líbit. V naší perikopě se mluví o tom, že císař Claudius vykázal všechny Židy z Říma – a jiný římský historik Suetonius datuje tento edikt do roku 49 po Kristu, a nechává nám zprávu, že se tak stalo kvůli půtkám, které se mezi Židy objevily „z podnětu jakéhosi Chrésta“. Je velmi pravděpodobné, že nám tu římský historik – který se asi moc nevyznal ve vnitřních židovských záležitostech – zachoval jeden z prvních dokladů o římských křesťanech – vyznavačích Christa, jehož jméno bylo jen mírně zkomoleno. Je-li tomu tak, jedná se o typicky velkopanské, imperiální rozhodnutí, které nehledí na spravedlnost, ale snaží se odkopnout problém jinam: Jsou mezi Židy rozbroje? Tak je všechny šmahem vyhostíme.
S takovou panskou manýrou se nejednou setkal i Pavel – ale nelekl se. Hned v prvním větším evropském městě – v makedonských Filipách – vsadili Pavla a Silase do vězení kvůli vykonstruovaným obviněním. Tady ovšem padla kosa na kámen. Protože Pavel, jako Žid a římský občan, uměl jednat nejen s Židy, nejen s pohany, ale nelekl se ani úředníka. Nejprve nastalo zemětřesení a vězení se zbořilo. Ale Pavel se Silasem neutekli, naopak, obrátili na víru žalářníka i jeho rodinu, a zůstali na místě. A když jim soudcové vzkázali, ať se klidí z města pryč, vzkázali jim: „Nás, římské občany, veřejně a bez soudu zbili a zavřeli do vězení. A teď se nás chtějí ve vší tichosti zbavit? To ne! Ať sem sami přijdou a propustí nás!“ (Sk 16,37). Soudcové museli sami do vězení, aby se Pavlovi a Silasovi omluvili.
Tyhlety čtyři skupiny obyvatel, se kterými Pavel přicházel do styku – Židé, bohabojní pohané, židovstvím nedotčení pohané, římští úředníci – byly v každém městě namíchané jinak. Ale ať už Pavel přišel do jakékoli konstelace, ať už se musel potýkat s jakýmikoli překážkami, nikdy nebyl zcela neúspěšný a Pán mu dodával odvahy. Tohle bylo všude stejné, ať už byl v Jeruzalémě, nebo Antiochii, v Athénách, nebo v Korintě, v Efezu, anebo nakonec v Římě, kde ještě dva roky mohl kázat „bez bázně a bez překážek“.
V Korintě se Pavlovi dokonce podařilo obrátit představeného synagogy Krispa a mnoho dalších Židů i Korinťanů, a Pán mu ve vidění zjevil, že mu nikdo neublíží, protože, jak pravil, „mnozí v tomto městě patří k mému lidu“ (Sk 18,9-10). Po nějaké době, po roce a půl nerušeného kázání, to měl Pavel poznat podivným způsobem – když ho Židé přivedli před achajského místodržícího a žalovali na něj. Místodržící Gallio – mimochodem, byl to starší bratr známého stoického filosofa Seneky – odmítl zabývat se vnitřními židovskými půtkami, a vykázal je ze soudního dvora ven.
V tu chvíli nám Lukáš sděluje: „Tu se všichni chopili představeného synagógy Sosthena a bili ho přímo před zraky soudce, ale Gallio tomu nevěnoval pozornost.“ (Sk 18,17). Kdo byl onen Sosthenés, a kdo byli ti „všichni“, kteří ho tloukli? Byl to snad ten, kdo vedl žalobu Židů proti Pavlovi (když se předchozí představený synagógy Krispus stal křesťanem)? Tloukli ho Židé nespokojení s tím, jak špatně pochodil u místodržícího? Nebo římští vojáci, aby rychleji opustil soudní síň? Nebo všichni přihlížející Korinťané, snad včetně křesťanů, kterých bylo v městě mnoho? Chce nám tu snad Lukáš škodolibě naznačit, že zlo, které Sosthenés osnoval proti Pavlovi, se obrátilo proti němu samotnému? Máme tu slyšet ozvěnu žalmistova výkřiku, když vzývá Hospodina, který „zbil všech nepřátel mých líce, a zuby bezbožníků zvyrážel“? – Ale co když to bylo ještě trochu jinak? O jakémsi Sosthenovi mluví sám Pavel v úvodu Prvního listu Korintským. Je to tentýž Sosthenés jako v 18. kapitole knihy Skutků? Že by se i z něho nakonec stal křesťan? Po výprasku, nebo před ním? – Těžko to můžeme na základě jediné zmínky rozhodnout. Sosthenés pro nás zůstane záhadnou postavou, a záhadný je i důvod, proč o něm Lukáš píše.
O něco určitější jsou otázky, které nás napadají nad jednáním místodržícího Galliona. Klidně přihlížel tomu, jak Sosthena bijí – copak mu nevadilo násilí před soudním dvorem? A co Pavel, neměl snad právo promluvit? Ještě než Pavel stačil otevřít pusu, aby se hájil, Gallio už rozhodl: tahle věc mě vůbec nezajímá. Je to vaše věc, vnitřní záležitost Židů. Máme za to Galliona chválit a vidět v něm předchůdce zásadní odluky církve od státu? Anebo je to krátkozraký alibismus, velkopanské rozhodnutí, které nakonec neobstojí a připomíná nám pilátovské mytí rukou? To jsou otázky, které můžeme z textu vyčíst, ale sám Pavel, jak se zdá, se jimi nezabývá. Gallio se jen krátce mihnul v křesťanských dějinách, a jen díky šťastné náhodě nám zanechal stopu, podle níž můžeme Pavlův pobyt v Korintě datovat (dochoval se totiž nápis z roku 52 po Kr., na němž náš Gallio figuruje jako místodržící Achaie).
Avšak to jsou údaje vnější, světské historie, letopočty, které Lukáše nezajímají. Lukáše říká už jen tolik, že Pavel ještě zůstal v Korintě „mnoho dní“ – to abychom si nemohli myslet, že musel nakvap utíkat, a potom odcestoval s Akvilou a Priscillou – to jest právě s těmi svými přáteli, kteří se stali obětmi Claudiova výnosu a museli jako Židé odejít z Říma.
Shrnuto a podtrženo, Lukáš nám v mnoha příbězích sděluje:
Apoštol Pavel se setkával na různých místech s různými lidmi – ať už to byli Židé, nebo takzvaní bohabojní, nebo pohané, nebo římští úředníci. Dělal si přátele i nepřátele, narážel i na lhostejnost a alibismus. Avšak Pán Pavla podivuhodně vedl a dodával mu odvahy, aby tak od začátku až do konce, včetně římského domácího vězení, mohl „bez bázně a bez překážek“ hlásat evangelium.
Amen.
Jan Amos Dus