Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry, vážení hosté,
když se řekne Thessaloniké, tak člověk, byť by nebyl znalec řečtiny, uslyší slovíčku niké, tedy vítězství. V moderní řečtině se to vyslovuje „nyky“, takže správně se dnes má říkat Thessaloniki. Mohlo by se zdát, že na počátku názvu je nějaká souvislost s Theá, což znamená bohyně. Ale tak to není. Město bylo pojmenováno po nevlastní sestře Alexandra Makedonského, dceři Filipa Makedonského, která se narodila v den bitvy, ve které Filipovi výrazně pomohli Thesálci, tedy přesněji thesálská jízda. Tento historický fakt ovšem pro porozumění 1. listu Thessalonickým významným není.
Významnější už je, jakým městem Thessaloniki, zkráceně Saloniki, staroslověnsky Soluň, bylo v době, kdy do ní zavítal apoštol Pavel, tedy kolem roku 50. Přichází totiž do úplně jiných podmínek než jaké známé z Jeruzaléma nebo jaké panovaly v Malé Asii. Thessaloniki bylo město velké, prosperující a privilegované. Nebylo zatíženo daněmi a mělo úplnou a volenou vnitřní samosprávu. Mělo vlastní soudnictví, právo razit mince a nebyly v něm jiní římští vojáci než nepočetná stráž v sídle prokonsula. Bylo to nejdůležitější město na cestě z Říma do Cařihradu.
Římané zde byli populární a rádi se zde usazovali. To význam města ještě zvyšovalo, a tak není divu, že zde byla i synagoga. Před velkým židovským povstáním proti Římanům se Židé v mnoha městech císařství těšily značné popularitě a zájmu. Jejich životní styl, jejich učení zřejmě oslovovalo i mnohé Řeky. Těm, kteří se přimkli k synagoze, proselytům, se v Novém Zákoně říká bohabojní. V ekumenickém překladu se o nich mluví jako o těch, kteří se báli jediného boha. Pravděpodobně šlo o takový širší kruh sympatizantů, z nichž jenom malá část přijala židovství se vším všudy.
Do takového města přichází Pavel. To město bylo natolik prosperující a natolik plné nejrůznějších intelektuálních i kulturních podnětů, že by se nikdo nemohl divit, kdyby se Pavel setkal s úplným nezájmem a odtáhl s nepořízenou. Možná si můžeme místo antické Soluně představovat dnešní Prahu. Kdo by čekal pozitivní výsledek nějaké misie? Jenomže on přišel. Nevíme přesně proč. Máme pouze apoštolova slova naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. A o kousek dál Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali, a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému. Apoštol soluňským také píše, že se stali příkladem všem věřícím v Makedonii a Řecku. Čím? Tím, že vytrvali v časech zkoušky, a tím, že vytvořili společenství, ve kterém panovala vzájemná láska a příchylnost.
Vzájemná láska v Thessalonice, to bylo něco, co apoštola Pavla opravdu vzalo za srdce. Zatímco Filipským, kterých si vážil pro jejich obětavost, píše: za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala, tak v epištole k Tesalonickým stojí O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. Opakovaně čteme, jak apoštol Pavel se touží s Tesalonickými opět setkat. A když už to nemohl vydržet, tak alespoň poslal z Atén Timotea vyzvědět, jak si jeho milovaní bratři a sestry stojí.
Pavel má totiž o Tesalonické strach. Kvůli tomu, co jim někdo může udělat, a kvůli tomu, co mohou udělat oni sami sobě. O jejich ohrožení zvnějšku, o pronásledování, píše apoštol jako o něčem, co se již stalo. Co se vlastně stalo, ale není úplně zřejmé. Bylo to pokračování pronásledování, o kterém vypráví knihu Skutků, které vycházelo ze synagogy a jehož motivem byla pomsta za odlákání bohabojných příznivců, zvláště výslovně zmiňovaného Jásona? Dávalo by to smysl. Pozice Židů v římské říši totiž začíná slábnout. Císaři Claudiovi není po chuti, že získávají v Římě stále větší vliv, a nechává, pravděpodobně roku 49, Židy z Říma vyhostit. Zdá se, že se to netýkalo všech, ale to zde není podstatné. Dalším důvodem mohou být přetrvávající nepokoje v Palestině, které Židům v ostatních částech říše kazí reputaci. V takové situaci je pochopitelné, že okruh příznivců okolo synagogy se jejím představeným může jevit jak důležitý zdroj ochrany a že proti tomu, kdo ho naruší, vystoupí velmi tvrdě.
Možná bychom ovšem čekali trochu kultivovanější vystupování. Slova Ti všichni porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš jsou cíleně vybraná tak, aby proti křesťanům byli představení města co nejvíce popuzeni. Neztotožňujme ale ty, kdo to říkají, s tehdejším židovstvem jako celkem. Vymyslel to konkrétní člověk v konkrétní situaci. Člověk, který zaskočen okolnostmi se možná zachoval úplně jinak, než jak ho lidé do té doby znali. Tak to ale chodí. Stačí se podívat okolo sebe, abychom našli případy lidí, kteří najednou, hledíce na svůj zájem, zhrubli a jednají úplně jinak, než bychom bývali očekávali. A navíc ta vzájemná láska mezi tesalonickými křesťany – to mohlo snadno dráždit. I dnes se dokáží lidé mstít druhým za to, že se mají rádi.
Epištola je dílem psaná v jednotném čísle – to když Pavel mluví za sebe, dílem v množném čísle – to když mluví i za Silase a Timotea, spoluautory listu. Z přečteného oddílu Skutků by se mohlo zdát, že Pavel a Silas pobývali v Soluni pouze tři týdny. Ale pečlivé čtení dovoluje i výklad, že Pavel po tři týdny kázal v synagoze, pak ještě nějakou dobu v Thessalonice pobýval, a teprve pak přišlo ono vzbouření. Tomu nasvědčují i slova epištoly Jistě si, bratři, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám přinesli Boží evangelium. To ukazuje na delší časový úseku, během kterého vyučoval. A takové chápání podporují i jiná místa v listu.
O co Pavlovi v listě šlo?
Na prvním místě, aby Tesalonické potvrdil v jejich víře, aby je upevnil, aby je ujistil, jak cenní jsou v Božích očích. Píše Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy. Ano, vy jste naše sláva a radost. A hned v úvodu listu před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. To nejsou žádné zdvořilostní formulace. Tesaloničtí obstáli ve zkouškách, neztratili vzájemnou lásku, poznali Boží moc, jsou na cestě ke spasení. A to by nemělo být zpochybněno, nikým a ničím, byť by tady byla různá selhání jednotlivců.
Apoštol ale současně ví nebo tuší, jak křehké takové společenství může být. Tesaloničtí byli vytrženi z hříchu, ale Satan se nevzdává. Pavel ovšem nikoho neobviňuje. Protože krev Kristova Tesalonické z moci hříchu vykoupila. Jsou čistí. Ale nejsou dokonalí. Pavel je chce varovat před tím, co by jejich společenství mohlo rozložit. Co by jim mohlo sebrat korunu vítězství.
Ještě jednou a znovu. Pavel neříká – zatím dobrý, ale aby to bylo opravdu dobrý, tak musíte ještě zapracovat na tomhle a tomhle. Pavel říká – je to výborný a není k tomu třeba nic přidat. Vaše láska je dokonalá. Vaše spasení úplné. Ale pozor, jsou tady určitá nebezpečí, o kterých je třeba vědět.
První varování se týká zpochybňování motivů těch, kteří jim pomohli k víře. Však to znáte, jak snadno lze někoho zpochybnit, když se řekne, že to dělal hlavně proto, aby se zviditelnil. Že mu jde o jeho postavení, případně o uznání a slávu. Nebo že mu jde hlavně o peníze. Je to vlastně až otravné, jak často se říká, že církvi jde v první řadě o peníze. A tak Pavel upozorňuje, že apoštolé jim nelichotili, že nebyli chtiví majetku, že nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných. Berme to jako varování, abychom druhým nepodsouvali nepěkné úmysly. To dokáže skoro každé společenství spolehlivě rozložit. A samozřejmě je to i varování těm, kteří stojí v čele, aby sami sebe nepřestávali zkoumat.
Druhé varování se týká hříchu obecně. Apoštolové Tesalonickým připomínají, jak je napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, aby vedli život důstojný Boha, který je povolal do slávy svého království. Apoštol Pavel jakožto Žid znalý zákona rozuměl dobře dynamice hříchu. Rozuměl tomu, jak různá nedorozumění a nepřístojnosti, malé i velké, které v danou chvíli se třeba zdají jen málo důležité, se mohou šířit jako rozkladná houba, pokud nejsou vyneseny na světlo, vyznány a odpuštěny. Jenomže tohle porozumění od svých posluchačů, kteří vyrostli v jiné kultuře, asi nemohl očekávat. A tak jim to říká jinak. „Položte si otázku: Je zrovna tohle, co děláte, důstojné Boha, který nás povolává do slávy svého království?“ Takovou otázku si můžeme klást i my.
Počátek čtvrté kapitoly lze nazvat varováním před necudností. O tom se v dnešní době nemluví úplně snadno. Povědomí o tom, co je čisté a nečisté se v průběhu času proměňuje. Každý ať sám zvažuje, zda je to dobře nebo není. Stále však může být srozumitelné Pavlovo slovo, že máme umět žít se svým vlastním tělem svatě a v úctě. V řečtině je doslova řečeno se svou vlastní nádobou, a někteří překládají to slovo nádoba jako žena. Anglické překlady se téměř bez výjimky rozhodly pro tělo, náš ekumenický má „ženu“, „tělo“ ale připouští v poznámkách jako variantní překlad. Žít se svým tělem svatě a v úctě, to znamená nenechat se strhnout touhami a hnutími, za kterými si nemůžeme stát. Prostě vyvarovat se i v této oblasti věcí, které nejsou důstojné Boha, jenž nás povolal do slávy svého království. Těch možností, jak nějak vyhovět všelijakým tělesným přáním a hnutím, která se někde v nás rodí, je v dnešní době spousta, zvláště na internetu. Možnosti byli vždycky. Ale bývalo potřeba zvednout tělo a někam dojít. A cestou si to člověk mohl rozmyslet. Ta zákeřnost internetu je v tom, že je k dispozici hned a okamžitě. Proto je dobré si vštípit Pavlova slova Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž nám dal svého svatého Ducha.
Závěr čtvrté kapitoly a začátek páté se týká ztráty naděje, která přichází se smrtí. Představuji si tesalonický sbor jako skupinu lidí, kteří v obrovské důvěře přijali Krista, byli nasyceni jeho láskou a jeho přijetím. Rozuměli tomu, že přijdou protivenství, že to nějak patří k věci. Ale smrt těch, kteří v Ježíše uvěřili, to je zaskočilo. S tím jakoby nepočítali, zvláště byl-li to někdo, kdo byl mlád a plný nadšení a naděje. Proto jim apoštol píše Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše Krista, přivede spolu s ním k životu.
A přidává obraz, který v dějinách církve podnítil mnohé k různým úvahám. Dodnes se o tom píšou knihy. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu.
Není mi jasné, zda je skutečně správné vysvětlení, že Tesaloničtí počítali s příchodem Páně ještě během svého života. Že něco teoreticky víme, ještě neznamená, že tomu odpovídají naše emoce, že naše naděje není setkáním s realitou znejistěna. Pavel Tesalonickým připomíná, že o tématu spolu hovořili. V epištole stojí Není nutné, bratři, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci.
A právě skrze téma druhého příchodu Páně se apoštol vrací k tomu, o co mu v listu jde nejvíce. Totiž, kým Tesaloničtí jsou, a co je potřeba k tomu, aby tím zůstali. Apoštol jim říká Vy všichni jste synové světla a synové dne. Následná Pavlova argumentace je skoro až paradoxní. Druhého příchodu Páně, kdy On se zjeví ve své moci, se nemusí bát ti, kdo jsou ve světle. Když jsou totiž ve světle, tak je nemůže překvapit událost, která přichází v noci. A teď jde o to, jak ve světle zůstat.
My, kteří patříme dni, buďme střízliví a oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu. O tom to je. Abychom v tom, co jsme poznali, stáli, a to, co nám Hospodin svěřil, používali jako zbraň. Láska jako pancíř – zní to skoro až legračně. Ale je to jednoduché. Vztah, ve kterém chybí láska, lze snadno rozvrátit. Láska vztah brání. A teď víra – my přece podléháme různým hnutím mysli. Víra ale není o tom, co zrovna teď cítím, ale o tom, co už jsem jednou přijal jako pevné. A k tomu se máme vracet. Připomínat si to. Zpřítomňovat si to. Zaštítit se tím. A konečně naděje. To je velice důležité. V naší hlavě se rodí spousta myšlenek a strachů, někdy oprávněných, někdy zbytečných. Představme si je jako šípy, kterou jsou na ni vystřelovány. Šípy, které říkají, „to už nikdy nebude dobré“. „Nemá to cenu“. „Nemůže to dobře dopadnout“. Naděje to ale odmítá. Říká: “Ano, možná to nevypadá dobře. Je tady však moc Ježíše Krista.“ Bez naděje se těžko odpouští. Na horizontu naší naděje je pak druhý příchod našeho Pána. I proto o něm Pavel píše.
Abychom v tom všem obstáli, potřebujeme se navzájem. Z toho důvodu Pavel dodává Proto se navzájem povzbuzujte a budujte jeden druhého, jak to již činíte. A také Kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.
Amen.
Aleš Drápal