Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Lenko, Martino
slavíme svatodušní svátky, Letnice. Tenhle příběh ty události popisuje. Příběh je mnohem delší, pokračuje dál tím, jak potom Petr kázal a po tom kázání se nechalo pokřtít na tři tisíce lidí. První misionářská akce v dějinách křesťanské církve. Tady církev začíná.
Já se ale zastavím u toho, co tomu kázání a křtům předcházelo. Nejprve je tam ten úžasný prožitek plamenů Ducha svatého. Těžko si to nějak představovat. I autor toho vyprávění, Lukáš, když to popisuje, tak řekne, že se objevily jakoby ohnivé jazyky, ale co si pod tím nějak přesněji představit, kdo ví. Je to prožitek, který se dost dobře nedá nějak jednoduše sdělit, vysvětlit, předat.
To podstatné ale následuje – tento zvláštní prožitek vede apoštoly k tomu, aby vylezli ven a začali lidem okolo vyprávět o Ježíši.
To je první důležitá informace, kterou stojí zato si zapamatovat. Bůh vede apoštoly k tomu, aby si dobré zprávy nenechávali pro sebe. Tomu prožitku – i když je sám o sobě velice těžko sdělitelný – tak apoštolové mu porozuměli správně. Je to projev toho, že Ježíš byl vzkříšen, z mrtvých a odešel do nebe. Tohle nám poslal, abychom věděli, že opravdu žije. Oni měli plnou hlavu toho, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. Ale to už mají 50 dní a pořád nic. Ale teď, po téhle události, tak jdou na ulici a vykládají to dál. Tenhle prožitek jim konečně dal sílu vyprávět lidem o Ježíšově vzkříšení těm, kdo o něm neslyšeli.
Tedy – Bůh chtěl, aby o tom apoštolové těm dalším lidem vyprávěli.
To je první poučení z tohoto příběhu. Když poznáte něco dobrého, tak to nabídněte i druhým lidem. Myslím teď hlavně na ty duchovní věci. Ale snadno se to dá ukázat na věcech zcela materiálních. Když v obchodě vedle vás přivezou čerstvé ovoce, tak je úplně normální přiběhnout za někým a říct, hele mají dobrá jablka, nebo broskve. A on půjde, protože má to vaše svědectví, že to je dobré jablko, dobrá broskev. Jde mi teď o váhu toho vašeho svědectví, ne konkrétně o jablka a broskve. Když někomu řeknete: „Nechala jsem se pokřtít, protože mi to dává smysl!“ To má právě tak váhu vašeho svědectví a ten dnešní příběh říká, že k svědectví o tom, co jsme poznali jako dobré, to je něco, k čemu nás Pán Bůh vede. Bůh chce, abychom si dobré poznání nenechávali jen pro sebe.
Je tu ale ještě jedno poučení a to je ze závěru příběhu. Jedna část posluchačů to vzala vážně. Řekli si, že to, co apoštolové povídají, jsou „velké Boží věci“. Že to je úžasné, že to stojí za přijetí, za promýšlení. Ale je tu i další skupina. Lidé, kteří se posmívají a řeknou, že ti chlapi jsou prostě ožralí. Že to je nějaké opilecké blábolení, které třeba brát vážně rozhodně není.
I tohle je zkušenost, která vás snadno potká. Že lidé nebudou brát vaše svědectví vážně. A čím půjde o niternější a hlubší záležitost, tím častější to je. I to už asi znáte – duchovní prožitek, náboženská zkušenost – to je něco jen obtížně popsatelného a ještě obtížněji vysvětlitelného a už vůbec ne předatelného. Tak je potřeba počítat s tím, že mezi posluchači, kterým se budete snažit o něčem takovém vyprávět, budou nejen lidé, kteří budou poctivě naslouchat a budou se snažit pochopit, ale i takoví, kteří si budou myslet, že jste to jen přehnaly s calvadosem či broskvovou vodkou.
Přesto stojí zato o tom mluvit. Už proto, že to, co je dobré, si nemáme nechávat pro sebe. To bylo to první poučení – Bůh nás vede k tomu, abychom svědčili druhým o tom, co jsme sami poznali jako dobré.
Z příběhu o Letnicích, o Svatodušních svátcích, máme tedy dvě poučení pro vás dvě: (1) Jestliže Vám Ježíšův příběh dává smysl ve vašem životě a to vyjadřujete křtem, nenechte si to pro sebe. Je to dobrá věc a stojí zato ji nabídnout dál. (2) Jasně, ne každý to vezme. Můžete se setkat i s posměšky a to dost bolí. Ale právě tak narazíte na lidi, pro které možná právě to Vaše svědectví bude tím zásadním, co změní i jejich život.
Amen.
Milí bratři a sestry,
jeruzalémský sbor je nám zde představen jako vpravdě ideální společenství. Proto je dobré si říct hned na začátek, že ten pokračuje dál. Bude se ukazovat, že ten motiv „všeho společného“ se stal záhy pokušením. Že to „všechno společné“ znamenalo promyšlené organizované přerozdělování, které se po čas začalo zadrhávat. Že i ti „všemu lidu milí“ křesťané se po nedlouhé době stali mnohým takovým trnem v oku, že museli z Jeruzaléma utéct.
Ale nechme si ten Lukášův popis jeruzalémského křesťanského společenství jako jakýsi pomyslný „odrazový můstek“ pro přemýšlení, jak by mělo vypadat naše společenství. Co z toho je nosné i dnes? Co bychom měli dělat, jak bychom měli vypadat, abychom se nějak připodobnili tomu ideálnímu začátku. Abychom měli dobrý sbor podle biblického vzoru.
Život tohoto jeruzalémského společenství začíná Letnicemi, Petrovým kázáním a tím slavným třítisícihlavým křtem. Už tady se zastavme, protože je tu jeden důležitý prvek: Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Ti, kteří přijali Petrovo slovo… Sbor tvoří ti, kteří přijali zvěst kázání. Petrova kázání. Ta zvěst je jednoduchá, snadno zapamatovatelná – (1) Ježíš zemřel za naše hříchy, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Ježíš je Mesiáš. (2) Dejte se pokřtít na odpuštění hříchů a (3) přijměte dar Ducha svatého, zachraňte se z toho zvráceného pokolení.
Proznívají nám tam motivy z třech křestních otázek – i tam jde o rozpoznání Ježíše jako Mesiáše, Spasitele. Toto rozpoznání se vyjádří křtem – pokřtěnému jsou odpuštěny všechny hříchy a otvírá se před ním nebeská brána. Než do ní ale vstoupí, tak musí s Boží pomocí nějak žít v tomto světě.
Takovíto lidé tvoří sbor. Lidé, kteří rozpoznali v Ježíši Spasitele světa, křtem vyjádřili, že je to jejich osobní Spasitel a s posilou Ducha svatého se podle toho snaží nějak žít.
To se v praxi projevilo tak, že vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Další čtyři kroky, ale jsou docela logické. Víra ve Spasitele Ježíše, to je základ. To je základní kámen. Ale základní kámen je tu od toho, aby se na něm stavělo dál. Sám o sobě je skvělý a nezbytný, ale je to takové duchovní mléko pro začátečníky. Časem je potřeba přejít na trochu tužší stravu. Proto ti nově pokřtění vytrvale poslouchali učení apoštolů. Ve sboru jsou lidé na různé duchovní úrovni. A také jsou tam lidé s různým obdarováním. Tady konkrétně tedy jde o obdarování vyučovat. Žádný učený z nebe nespadl. Apoštolům to trvalo roky, než se dostali aspoň do té rovně, ve které teď učí další. Vyzdvihuji v tuto chvíli ten fakt, že tu jde o zcela lidské vyučování. Nikdo z posluchačů si nenamlouvá, že od okamžiku křtu jsou prostě napojeni na Ducha svatého, který je uvádí do všeliké pravdy a nemusí se nikoho na nic ptát. Takhle to zjevně ani v tom prvním křesťanském sboru nefungovalo. Každý, kdo chce duchovně růst, tak naslouchá těm „ve víře starším“, tedy těm, kteří už jsou s Bohem na cestě tímto světem delší dobu. Tehdy to byli logicky apoštolové. Na nás je, abychom se vzdělávali vzájemně. Je v zájmu každého z nás mluvit s druhými, ptát se jich na jejich zkušenosti ze života věřícího člověka.
Byli spolu… Zní to tak fádně a samozřejmě. Nu, kéž by to pro nás bylo fádní a samozřejmé, že jsme spolu. Kéž by to bylo samozřejmé, že upřednostníme společenství sboru před jiným společenstvím. Kéž by byla naprosto fádní myšlenka, že být s křesťany pro nás bude cennější, než být s kýmkoliv jiným. Žel, zas tak fádní a samozřejmé to není.
Lámali chléb… V této vazbě se sbíhají dva motivy. Jistě, že večeře Páně. Už byla řeč o učení (tedy o kázáních) a teď je řeč i o večeři Páně. Bohoslužby v kompletní podobě s kázáním a večeří Páně, jakožto ideál prvokřesťanského sboru. Zároveň v tom „lámání chleba“ ale vyjadřuje i zcela světské společenství u stolu. Nejen ta zvláštní bohoslužebná akce, jak ji budeme dnes ještě slavit, ale i to, že se křesťané prostě sešli u stolu a společně jedli. Proznělo to v tom textu ještě jednou s výslovnou poznámkou, že po domech lámali chléb a dělili se o jídlo. Tady už je to jednoznačné. Společné jídlo, to je pro starověkého člověka vyjádření toho nejužšího společenství. Maximální důvěry a přátelství. I tohle patří do života sboru. Současně s tou vertikálou jasné orientace na Spasitele Ježíše je tu i horizontála lidských přátelství a vzájemné důvěry. Oba prvky se tu sbíhají a ani na jeden nesmíme zapomínat, jestliže chceme, aby tento sbor žil podle Bible.
A modlili se… Nezapomeňme, že tato informace následuje po „byli spolu“. Je tu míněna společná modlitba. Modlitba vlastními slovy v modlitebních skupinkách i modlitba tak říkajíc „liturgická“, tedy společná při bohoslužbách. Otčenáš, písničky ze zpěvníku, které jsou prakticky všechny také modlitbami. Modlitbu vlastními slovy i modlitbu „naučenou“ známe již z novozákonních příběhů. Jedno i druhé patří do náplně života sboru. Jistě, že v životě křesťana je i čas pro soukromou modlitbu. Pro to, čemu se říká „skrytý pokojík“ – to, že je člověk sám a modlí se. Ale nelze jedno nahradit druhým. Společná modlitba s někým v sobě nese prvek společenství, sdílení a vzájemné intimity, který soukromá modlitba nemůže nabídnout. Je tedy srozumitelné, že Lukáš v popisu života prvokřesťanského jeruzalémského sboru nezapomíná ani na tento prvek, který sbor naprosto zásadním způsobem buduje. Lidé se schází nejen proto, aby se vzdělávali a radili si, nejen proto, aby spolu slavili bohoslužby či jen tak jedli, ale také proto, aby se spolu modlili.
Dalším prvkem je sdílení duchovních darů. Čteme, že všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Pro nás z toho zní výzva, abychom si vzájemně vyprávěli o tom, co zažíváme s Bohem. O svých duchovních zkušenostech. O vyslyšených modlitbách. O tom, co se díky Bohu podařilo. V tom je posila a povzbuzení. Z takovýchto svědectví mohou další čerpat naději a prožívat právě tu „bázeň“, o které mluví evangelista Lukáš. Bázeň, tedy rozpoznání, že Bůh je živý a v tomto světě jedná.
Následuje pasáž, kterou bychom mohli shrnout do pojmu „hospodářské zabezpečení“. Co si z toho jeruzalémského modelu vzít dnes? Určitě je dobré si připomenout, že to ani na stránkách Nového Zákona není model jediný. To další, že nešlo o pověstné táborské kádě či jakou jinou podobu toho, co se za mého mládí nazývalo utopický socialismus. Dary byly dobrovolné a neprodávali hned všichni vše, protože to by neměli ani ty domy, ve kterých se scházeli na lámání chleba a modlení, když zrovna nebyli v chrámu.
Spíš si zcela obecně řekněme, že hospodářský život sboru byl financován z obětavosti členů sboru. Neměli žádné vnější zdroje, žádné dotace a žádné sborové podnikatelské aktivity. Jednotliví členové sboru ano! Tady už si musíme vzít na pomoc znalosti jiných sborů a znalost dobového pozadí křesťanství prvního století. Ve sborech byli lidé nejrůznější ekonomické síly. Někdo mohl dát hotové peníze. Jsme v Jeruzalémě, tedy židokřesťanském sboru. Desátek byla standardní částka srozumitelná pro každého žida a lze očekávat, že židokřesťanská náboženská obec neměla důvod na tom cokoliv měnit.
Někdo měl dům a ten mohl nabídnout ke společnému setkávání. Někdo do toho domu přinesl jídlo, o které se rozdělil s těmi, kteří neměli ani to. Křesťanství bylo mnohde náboženstvím těch nejchudších vrstev. Křesťané převzali židovský systém sociálního zabezpečení těch, kteří byli v existenciální nouzi. Někdo nabídl svoje ruce a schopnosti – to jsme u volby sedmi jáhnů, kteří měli na starosti organizování tohoto dělení, aby bylo pro všechny spravedlivé.
Nebylo tedy rozhodující, kdo jak konkrétně přispívá k životu sboru, rozhodující byla radost a upřímné srdce, ve kterých se ti lidé dělili o to, co měli a mohli nabídnout.
Ze všech těch nekonečných diskusí nad tím, jak nejrozumněji využít restituční a odlukové peníze, se mi znovu a znovu vylupovala odpověď, že církev musí žít právě z průběžné obětavosti svých členů. Že žádné zásoby peněz uložených na úrok či výhodně investovaných do nemovitostí, že to není smysluplné řešení. Tím řešením je, že každý se snaží ve svém osobním životě získat něco, z čeho může přispět k chodu sboru. A jak jsme viděli, to zdaleka nemusí být jen hotové peníze. Jen pro zajímavost – doba, kdy se salár platil i v naturáliích, ta není pryč tak dávno. To fungovalo zcela oficiálně ještě za první republiky a na neoficiální podobu vzpomínali kolegové ještě z osmdesátých let minulého století.
V tomhle všem křesťané dokázali neklesat, nezoufali si, ale naopak chválili Boha. Vděčnost, jako znak křesťanského sboru. Člověk, který se naučí děkovat za to, co má, tak naplňuje svůj život radostí. Dneska by psychologové asi mluvili o pozitivním myšlení. To je opravdu něco, co buduje sbor! Společenství pozitivních lidí. Lidí, kteří s vděčností chválí Boha za to, co mají. A nemáme toho málo, právě naopak! Dost možná to, že křesťané byli všemu lidu milí, souvisí právě s tímto pozitivním naladěním. S tím, že i náhodně příchozím bylo ve společenství křesťanů dobře. Nenadávají na císaře, na blbou dobu, na Řím…, ale chválí Boha. Jsou vděční. Pak není zas tak zvláštní, že ti lidé rádi v takovém společenství zůstávali. Tedy řečeno s Lukášem: že Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.
Nu, máme před sebou popis jeruzalémského společenství. Těsně po Letnicích, mladá církev, plná ideálů… Ale především plná Ducha svatého. A potud rozhodně vzor hodný následování.
Amen.