Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Ve slovníku novozákonní řečtiny (Praha 1951) upozorňuje Prof. J. B. Souček pod heslem BASILEIA, že „základnímu pojmu židovské eschatologické teologie a potom i novozákonní, zejména Ježíšovy, nutno rozumět spíše ve smyslu kralování než říše, ač i tento druhý smysl spoluzaznívá.“ Tedy přítomné, aktivní nezrušitelné kralování.
Přesto v překladech a církvi převažuje spojení „Boží království.“ Podle Biblického slovníku A. Novotného (Kalich 1956) jde patrně o abstraktum původního vyznání „Hospodin kraluje“ (Ž 97,1 a j.). Očekávanou a zpřítomňující se Boží moc vzýváme tedy obvykle slovem, které obecně znamená mocnářství, instituci, zřízení.
„Otče náš,… přijď království tvé,“ většinou ve smyslu „maran atha“, přijdiž tedy, Pane Ježíši (Zj 22,20), myslíme jeho advent v moci a slávě, nastolení (Mt 25,21). Tato aramejská formule, jíž se začínala Večeře Páně, má však (opět podle A. Novotného) trojí stejně platný význam: K řečenému „Přijdiž…,“ znamená také „Přišel Pán náš“, jakož i „Náš Pán je přítomen“.
Věříme, že se modlíme k Bohu, který není daleko od jednoho každého z nás (Sk 17,27). Vztahujeme se ke Jsoucímu, který takto přebývá ve svaté své skrytosti. Upřednostníme – li ve shodě se Součkem ve své modlitbě a mysli: „Otče,… přijď tvé kralování,“ pak nejen vyhlížíme jeho slavné příští, ale otevřeněji jej zveme do svých aktuálních aktivit a pozic, do podnikání a rizik dnes: „Kraluj zde, Otče…“ Ožívá náš smluvní vztah, rozhodujeme se pro něj: „Přijď tvé kralování, dnes jsme porozuměli tvému podnětu a pokynu.“ Dnes se nám otvírá duchovní smysl a nesamozřejmý význam Ježíšových podobenství (Mk 1,15):
Nejdříve nám přibližuje moc nebeského Otce jako setbu: Bůh kraluje, přičemž až do času snáší ve své zájmové sféře i nepřátele, syny toho zlostníka mezi syny toho království. Jeho slovo, myšlenka, podnět, evangelium jako nejmenší semínko se dále převratně prosazuje, mohutní a provokuje změnu. Působí zjevný růst a také dlouhodobě skrytě si získává a kypří společenství, činí je stravitelným k slavnému hodu Božímu v jeho království. Teprve v cíli je zbaví všeho pohoršení i těch, kteří činí nepravost.
„Kdo má uši k slyšení, slyš!“
A znovu Ježíš ilustruje vzrušující aktuální dynamiku, s níž Boží věčné vzbudí pozornost, tušení příležitosti čehosi velikého. Šanci, kterou člověk zprvu skrývá, nemíní hned tak s někým přetřásat. S těmi, jimž přijde, že mu přeskočilo, už vůbec ne. Tajně naplněn radostí, jiné své evidentní hodnoty opouští ve prospěch té tak nezajištěné, pochybné, skryté v poli.
Právě jemu, ne perle, ale kupci perel se podobá Boží kralování, říká Ježíš. Cítíme tu napjatost, v níž se mu ukazuje moc Boží jako skvělá pohnutka a objev: ono „heureka“, nalezl jsem, provázené lehkou závratí z náhlé svobody od všeho dosavadního. To nové ho přesvědčuje a potěšuje kdykoli. Každý den člověk všeho nechává a shlíží se v jedinečném, pro něž se rozhodl, které zvolil znovu rozradován. Tak Bůh kraluje.
Moc Boží nakonec všechno zahrne a shromáždí ke břehu konečného rozuzlení. Při skonání věků, při skonání mého a tvého světa, oddělí zlé zprostředku spravedlivých. Tenhle vstup do království, tohle veliké rozeznání PRAVDY čekáme a vyhlížíme. Avšak omezit se jen na to příští, může být ošidné. Náš čas je dnes.
Zde končí řada podobenství třinácté kapitoly Matoušovy, obrazy téhož: Bůh myslí orchestrálně, opakuje Jan Zahradníček ve „Znamení noci.“ Přiblížilo se, je mezi vámi, a rozličně se projevuje Boží kralování. Ježíš naznačuje, jak je hledat a vnímat. Není z tohoto světa slov a předmětů, nelze je jednou definicí vystihnout. (J 17,16; 18,36). A přece je tomuto světu přítomné (J 17,18)… orchestrálně.
Hned zkraje povzbuzuje učedníky: „Vám je dáno znát tajemství Božího kralování.“ Vám, kteří jste se pro mne rozhodli. Vám jsem přišel povědět, čemu se podobá, ačkoli je nabízím všem. Hledejte je, a naleznete, jak se účastnit, jak být při tom. Běží o život, o život s pravdou.
„Přijď tvé kralování, Otče. Přijď, jaké vpravdě je, do mého života, do mých vztahů. Panuj! Tvá dobrá moc mě ovládni a působ dobré…“ Máme to jistě na mysli i svým „přijď království tvé“, avšak je zde? nebo ještě ne? Je to spíš na Tobě, nebeský Otče? Tážeme se a odkazujeme Bohu jeho království, zatímco jeho kralováním aktuálně trvá svět a já se mu otvírám. Je to náročné. Moc na tělo. A tak raději říkáme „království“. Spíš se nám daří nad přítomnými rozpaky je jaksi vzdálit: „Ještě moment!“ odsunout do eschatologie, myslet je konstituované až někde na kraji času…, přestože se děje. Děje se i když býváme mimo.
Pustíme si zprávy, komentujeme události a názory, přijde – li nám ono na mysl, víme přece, že to až jednou, „až se sejdeme u nohou tam Ježíše“, něco poezie, něco pohádka. „Přijď království tvé, ale je to samozřejmě tvá věc, Bože.“
Jenomže ono je to na nás, naše věc, přátelé. Ztrácí se nám, protože v tomhle našem byznysu není, říká apoštol. Bůh nekraluje v tržních poměrech (tehdy to byl trh masa obětovaného modlám). Jeho věcí není dům kupecký ani pokrm a nápoj, který hyne, tedy konzum, který nás zaměstnává (J 6,27). Boží parketa, na níž nás zve k životu věčnému je spravedlnost zjevená křížem Krista a jeho vzkříšením (J 18,37), pokoj, přesahující obecně rozumné, a radost – radost v Duchu svatém (Ř 14,17).
Tak nám Pavel napovídá, když zůstáváme své roli dlužni. Roli křesťanů v dramatu, v tragikomedii tohoto světa, dlužni jasné slovo, jasnou repliku s vědomím, že „kralování Boží nezáleží v řeči, nýbrž v moci“ (1K 4,20). Představení ještě neskončilo a opona nepadá, jakkoli si Kristův svědek, Pavel, s křesťany v rolích klaunů a šašků na scéně světa, dávno připadali u samého jeho skončení (1K 4,9.10. Žd 10,32.33.). Ještě jsme na scéně a máme před sebou i toto dnešní a každodenní dějství. Ještě Duch nastavuje člověku zrcadlo: „Poznáváš se? Co s tím uděláš?“ Bůh Duch jest, říká Ježíš (J 4,24), Duch Stvořitel.
Vnitřní očistu, katarzi, zakoušel člověk, vžívající se do dramatu lidské tragedie, odedávna. Otřes, který v Ježíši Kristu s bolestí improvizuje sám Stvořitel, Bůh a Král, nabízí víc. Má moc změnit rozumného, inteligentního sebevědomce v bytost duchovní, prohlédající k jeho kralování. Má na to, obrátit jeho základní orientaci, očistit jeho svědomí od skutků mrtvých ke službě Bohu živému (Žd 9,14).
Jde o víc než o nahodilou přechodnou katarzi kultivovaného pozorovatele tragedie Syna člověka. Konverze, obrácení je setkáním s Boží LÁSKOU s bolestí pracující na lidském prozření. Je nahlédnutím a přiznáním si své osobní účasti a viny na jeho trápení k smrti. Podrobil se mu kvůli nám („Bůh byl v Kristu“ 2K 5,19), abychom vpravdě mohli poznat sebe i Boha. Kříž je memento Božího trápení s námi, i s tebou. Jsi vinen. Až ti to dojde, otřesen zemřeš s Ježíšem Nazaretským (Ř 6,2–4 Kol 3,3) a v Kristu, LÁSKOU vzkříšen, ožiješ zde a nyní nově (2K 5,17 a j.). Tak radikální je to změna. On je nadějí lásky, je nadáním k umění milovat i v tobě. Tak kraluje.
Amen.
Samuel Jan Hejzlar