Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
téma dnešního kázání bude rodina. Vztahy v rodině. Tedy především – co s tím, když to neklape ve vztazích rodiče – děti. Já jsem na půl cesty, rodič i dítě. Nu, vy ostatní si to nějak generačně přeberte.
První čtení je dané dohodnutým programem nedělní školy. Při výběru hlavního čtení jsem ale váhal. Nakonec jsem vzal prorodinný citát apoštola Pavla, ale dlouho byl tak říkajíc „ve hře“ Ježíš a jeho … přišel jsem postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. (Mt 10,35) Už příběh z prvního čtení ukázal, že téma není tak jednoduché, aby si člověk prostě mohl říct, že „Bible o rodině učí to a to“ a když nějakou tu jednu biblickou podmínku splním, tak si mohu vybarvit políčko v modrém životě. Na neshodě Saula a jeho dětí vidíme, že to v rodině nikdy nebylo jednoduché. Ve složité situaci pak těžko hledat nějaká jednoduchá šablonovitá řešení.
Proto spíše jako bonmot, než jako poučku slyšme základní tezi dnešního kázání: ve vztahu k rodinným příslušníkům vidím tři stupně, ve kterých vidím, že láska je víc, než úcta a úcta je víc, než poslušnost.
Odspoda tedy viděno: poslušnost, úcta, láska. V těchto třech rovinách se nám totiž ty rodinné vazby projevují. Poslušnost, úcta, láska. Vidíme vztahy, které se nějak prakticky uskutečňují na úrovni poslušnosti určitým pravidlům. O stupeň výše je tu vztah založený na úrovni úcty k člověku v pravém slova smyslu „úcty-hodnému“. Nejvýše pak vztah, který je na úrovni lásky, která vede k sebeobětování.
Dnešní hlavní čtení nám popisuje ten nejnižší stupeň. Je vybráno z dlouhého seznamu rad apoštola Pavla, které píše mladému správci Efezského sboru. Tady konkrétně jde o část věnovanou hospodářskému zabezpečení vdov. O ně se má na prvním místě starat rodina. Nedodržet principy takovéto pomoci a podpory, to je učebnicové selhání. I Pán Ježíš kritizuje čachrování zákoníků s povinností starat se o rodinu. To je onen známý spor o „Korban“, tedy chrámovou daň, kdy někdo část peněz, které měl dát rodičům, tak věnoval na chrám.
Apoštol Pavel je ve svém postoji velmi přísný, ale dokážeme ho pochopit. Rodina jako instituce byla respektována zcela obecně, bez ohledu na náboženství. To, že by se někdo nepostaral o svoje nejbližší, to je vnímáno napříč kulturami jako očividné selhání. Přesto mne to přece jen v té strohosti a razanci trochu překvapilo. Zapřel víru? Horší než nevěřící? Myslím si, že reaguje tak ostře, protože má od Timotea v tomto ohledu nějakou zpětnou vazbu. Připadá mi pravděpodobné, že toto byl konkrétní problém v efezském sboru a dělalo to zlou krev nejen ve sboru jako takovém, ale i v okolí mezi lidmi. Někdo z křesťanského sboru trpěl hmotnou nouzí a jeho nejbližší se o něj nepostarali. To je špatně a dá se snadno pochopit, jakou ostudu tím dotyčný křesťan svolával na celé společenství. Nechávám tedy tento příklad jako hlavní čtení, protože to je základ, pod který bychom prostě klesnout neměli. To ovšem neznamená, že bychom na něm měli ustrnout.
Od tohoto nejnižšího stupně, kdy pomáháme příbuzným prostě proto, že to tak má být, se posuňme o stupeň dál. Průvodci nám budou postavy z prvního čtení – Král Saul a jeho děti. Syn Jónatan a dcera Míkol. Situace se najednou komplikuje. Saul nemá problém s tím, že by měl hlad, nebo trpěl jakou jinou nouzí. Saul má problém s Davidem. Jenže Saul je tu očividně v neprávu. To není Davidův problém – a Jónatan a Míkol to velice dobře vidí. Jenže – Saul je pořád jejich otec. Co s tím, když člověk zjistí, že jeho vlastní rodič je totálně mimo? Když zjistí, že člověk tak blízký, jako je vlastní otec, ubližuje nevinnému.
Tím prvním, co vidíme, je právo nesouhlasit. I poslušnost vůči rodičům mají svoje meze. Povinnost pomáhat rodičům neznamená povinnost pomáhat jim ve špatnosti. Postavit se proti takové špatnosti samozřejmě není nic jednoduchého. Jónatan to nejprve zkouší s tátou po dobrém. Snaží se mu vysvětlit špatmost jeho postojů, špatnost jeho jednání. Vypadá to, že mu to projde! Vypadá to na úspěch – Saul se zapřisáhl: „Jakože živ je Hospodin, nebude usmrcen.“ Jenže dlouho to Saulovi nevydrželo. Starýho psa novým kouskům nenaučíš… Stačí jeden Davidův úspěch a v Saulovi to už zase žárlivostí vře. Zase to není on, ale David, koho lidé opěvují a oslavují, protože to byl David a ne Saul, kdo Pelištejce opět zahnal na útěk. No a už zase letí kopí, David je bystrý a obratný, proto stihne uhnout. Ale víc riskovat nehodlá. Ukryje se doma a po varování své ženy uteče, kdo ví kam. Tedy – víme kam. Uteče k proroku Samuelovi. Do prorockého domu v městečku Ráma. Ale s tím už se pojí zase jiná historie.
My nechme Davida jeho osudu a zůstaňme u konfliktu otec Saul versus děti Jónatan a Míkol. Odnesme si z toho jejich sporu rozpoznání, že úcta a poslušnost není spojena s nekritičností. Že je potřeba to zkoušet po dobrém, byť je docela dobře možné, že to nevyjde stejně, jako to nevyšlo Jónatanovi. V dalším kroku je to Míkol, kdo se snaží tátu obelstít, ale vězme, že právě tak i Jónatan bude na svého otce hrát velmi obojakou hru.
Bible jejich jednání nehodnotí. Nečteme ani odsouzení, ale ani pochvalu Jónatana za jeho přímluvy či Míkol i Jónatana za lsti, se kterými se snaží Míkol pomoci svému manželovi a Jónatan svému švagrovi k útěku před jejich vlastním otcem. Potud nemám nějaký jednoznačný biblický soud, nakolik to jsou oprávněné nástroje, jak zabránit vlastním rodičům v tom, aby škodili. Ale velmi obecně řečeno – biblický pisatel ví, že takhle to holt v tomto světě chodí. Asi z toho sám není nijak nadšený, ale v boji za dobro to tak už někdy bývá, že vedle bezelstnosti holubice je tu a tam potřeba i hadí prohnanost.
Rozumějme ovšem postojům jednotlivých postav dobře! Ze strany Jónatana a Míkol v tom není ani kousek zloby. Není v tom touha nějak ubližovat tátovi. Trestat ho za jeho hanebné chování k Davidovi, nebo tak něco. Ne – vedle hadí prohnanosti tu zůstává pořád i ta přímá bezelstnost holubice. Otec je dál ctěn, jako otec – ale lásku, která se projeví sebenasazením, tu už tam v tuto chvíli nevidím. Tu Jónatan i Míkol věnují Davidovi. Jónatan a Míkol svého otce neopouští. Jónatan dokonce za nějaký čas padne po tátově boku v bitvě proti Pelištejcům. Tam, kde je ale Saul v neprávu, kde je Saul tím, kdo škodí, tam s ním jeho děti nesouhlasí a tento nesouhlas má velmi jasné a konkrétní důsledky.
Rozpad v rodině se ale může projevit mnohem fatálněji. V myšlenkách se přeneseme do doby Nového Zákona. Pán Ježíš vyvolil dvanáct učedníků a posílá je jako kazatele evangelia ke ztraceným ovcím lidu izraelského (Mt 10) Ježíšovy nároky jsou v tu chvíli velmi vysoké. Žádné zásoby sebou, žádné přípravy na rozhovory, žádný strach z pronásledování, byť je čekají soudy a čeká je bičování. A mezi tím vším pak zazní slova o tom, že ani rodiny neudrží pohromadě. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Dějiny dají Ježíšovi za pravdu. Příběhy mučedníků prvních třech staletí církve mají často tento scénář. V rámci rodiny někteří neunesou fakt, že se někdo z příbuzných stal křesťanem. Jsme v době, kdy za křesťanství je trest smrti a tak jsou dotyční vyslýcháni, mučeni a pokud neodvolají, tak popraveni.
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč, říká Ježíš. Následují slova o rozpadu těch nejužších rodinných vztahů. Ano – i to se může stát. Nejsme tu ale příliš daleko od příběhu z prvního čtení. Jónatan a Míkol jsou na tom stejně, jako Ježíšovi učedníci – nesou to oni, kdo nese v ruce onen příslovečný „meč“. Tím mečem je totiž rozpoznání pravdy. Rozpoznání dobra a zla. To jen Pán Ježíš mluví jasněji a zřetelněji, než první kniha Samuelova, o tom, že zlu se nemá ustupovat. Tady totiž jde o evangelium a o věrnost jeho zvěsti. Tady jde o Pravdu s velkým „P“ na začátku, tedy o samotného Krista. Tam už není prostor pro jakékoliv kompromisy, protože vztah věřícího s Kristem je něco nesrovnatelně zásadnějšího, než je vztah Jónatana či Míkol s Davidem.
Pán Ježíš má ve zvyku formulovat věci dost vyhroceně, ale tedy v žádném případě neoslabujme tu přísnost a jednoznačnost, v jaké to Pán Ježíš podává. Potřebujeme ji, abychom si uvědomili něco, čemu se říká „hierarchie pravd“. Že jsou pravdy méně důležité a více důležité a tím měřítkem je, nakolik ukazují ke Kristu. Že i v poškozených či špatně nefunkčních vztazích jsou různé úrovně onoho poškození či špatné funkčnosti. Je spousta věcí, nad kterými se dá mávnout rukou. Tím si nenecháme kazit hezký den ani dobrou náladu.
Pak jsou věci, které ubližují. Mohou ubližovat nám, mohou ubližovat někomu blízkému. V tu chvíli se máme právo ozvat. Máme právo nesouhlasit. Máme právo se snažit prosadit to dobré. Jistě, že nejprve po dobrém, domluvou, vysvětlováním. Když to selže – nu, vzpomeňte si na Míkol a Jónatana. Nejde o to toho druhého napálit, udělat z něj troubu, ale při vší úctě je k holubičí přímosti potřeba přimíchat trochu hadí lstivosti.
A pak jsou i v našem životě věci, přes které (jak se říká) „nejede vlak“. Jestliže by něco mělo rozbíjet náš vztah s Kristem, připravovat nás o víru, do toho se prostě jít nedá. Chvála Bohu, nežijeme v době pronásledování církve. Nejspíš nás takové rozhodování nepotká. Ale je dobré vědět, že taková možnost už to v dějinách církve byla a že v tu chvíli je potřeba se rozhodnout pro Krista. Tam už pro hadí lstivost není místo. Ta je potřeba v bezelstnosti holubice říct nějaké to lutherovské „tady stojím a nemůžu jinak“.
Jistě, že v tom je ten vyznavačský rozměr. Kdo ztratí cokoliv pro Krista, stokrát více toho nalezne v Božím království.
Má to ale ještě jeden rozměr a ten nás vrací nazpátek k té trojstupňovosti rodinných vztahů. Je to rozměr sebeobětující se lásky. V tom postoji, ve kterém budete v lepším případě za troubu a v horším případě za nevychovaného hulváta, ale určitě ne za někoho následováníhodného. Anebo? Tohle „anebo“ je pořád otevřená možnost. Pořád je možné, že právě ta rozhodnost, se kterou budete hájit to opravdu důležité, se stane svědectví těm, kterým to důležité zatím nepřipadá. I tato cesta je stále otevřená a nebyli byste ani první ani poslední, kdo se stali pevností svého postoje dobrým vzorem pro ty, kteří z počátku odmítali.
A možná ne, jako se to nepodařilo Jónatanovi, Míkol a stovkám prvokřesťanských mučedníků. Pak zbývá úcta, ve které se člověk snaží prokličkovat ve vztazích, které tak či onak nefungují. A když už nefunguje ani to, pak zbývá už jen ta poslušnost pravidlům, pod kterou křesťan klesnout nesmí.
Amen.