Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
právě na začátku letních prázdnin si uvědomuji, jak je ten Pavlův obraz jednoho těla s různými údy důležitý. Jak stojí zato ho promýšlet. Zamyslet se nad tím, co jsem v tom Kristově těle zrovna já. A právě tak je důležité si odpovědět na otázku, co docela určitě nejsem. Pak se totiž vyhnu mnoha problémům, které budou způsobeny jen tím, že dělám něco, co není můj úkol.
Obraz církve jakožto těla s jednou hlavou a mnoha různými orgány nabízí nepřebernou škálu různých kazatelských dotažení a tak si jich dnes pár užijeme. Ale začněme hned tím, že jde o tělo s mnoha orgány, ale jednou jedinou hlavou. Rozumějme, že tou hlavou je Kristus, tohle Pavel neopomene jasně a jednoznačně říct. To je důležité, s tím celý ten obraz stojí a padá. Je to hlava, kdo řídí celé tělo. Právě tak je to Kristus, kdo si povolává jednotlivé křesťany k jednotlivým službám.
Tak říkajíc „standardní postup“ je, že církev rozpoznává obdarování toho kterého křesťana a povolává ho do konkrétní služby. Tady ale narážíme na nedostatek prorockých vidění, na slabost v rozlišování duchů, na vlastní nedokonalé poznání. Sami o sobě často tápeme, co že je vlastně náš úkol. Natož, abychom dokázali rozhodovat o druhých! Potud nám často nezbývá, než toto pořadí prohodit Svěřit někomu tu kterou službu v naději, že si ho k té službě Bůh použije. Že se tak nějak naplní heslo „hlas lidu – hlas Boží“, tady v tom slova smyslu, že Bůh vyslyší lidské hlasy, přizná se k nim, naplní naše očekávání.
Některá povolání ale máme společná a tak tím začněme.
A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo… píše apoštol Pavel Koloským (3,15). První věc, která všechny služby spojuje, je Kristův mír v srdci. Služba, ke které povolává Kristus, nevede ve vlastním nitru ke zmatku, ale naopak přináší Kristův mír. Pokoj, který dává Pán Ježíš. Jestliže nám nějaká služba nepřináší pokoj, je tu někde problém. Dost možná nastal čas pro naplnění moudrého hesla indiánů z kmene Dakotů: „Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni!“ Když Ty sám vidíš, že to k dobrému není, tak proč v tom u všech všudy pokračovat?
Evangelikální formulka se ptá, jestli v té které věci „máte pokoj“. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. Jestliže sami ve svém srdci cítíte, že to je v pořádku, tak to nejspíš v pořádku je. Jestliže sami ve svém srdci cítíte, že to v pořádku není, tak tam dozajista nějaký problém k řešení je. Jistě je to podnět k modlitbě, ke čtení Písma, k rozhovorům s druhými lidmi. Hledat, co mohu a mám v tom jednom společném Kristově těle dělat – to by člověk neměl rozhodovat sám. Ve všem tom hledání je ale dobře si opakovat tu první věc, o které slyšíme, že je k ní každý křesťan povolán – přinese mi to pokoj? Je to něco, co mě bude těšit, bavit, naplňovat?
A právě tak, když hodnotíme to, co v církvi děláme – baví mne to? Těší mne to? Naplňuje mne to? Jsem s tím spokojený, tedy může být řeč o pokoji, když přemýšlím nad tím, co dělám. K takovémuto pokoji v srdci nás Kristus povolává všechny a tak ať děláme cokoliv, tohle bychom měli mít při vší rozdílnosti společné.
Spoléhat se ale jen na svoje pocity by bylo velice ošidné. Jistě, že hlas svědomí je důležitý signál, ale dá se ošidit. Proto obecně pro každého křesťana platí nejen povoláni k pokoji v srdci, ale také k jedné společné naději. … k jedné naději jste byli povoláni, píše apoštol Pavel v listě Efezským (4,4). Je tu jakási korektura našich pocitů spokojenosti. Nelze být spokojen s něčím, co je v přímém rozporu s křesťanskou nadějí.
Naděje není moc frekventované slovo a to ani v křesťanských kruzích. Myslím, že hlavně proto, že takto obecně je těžké nějak popsat, co to vlastně je naděje. Co si pod tím slovem můžeme představit a co si můžeme představit konkrétně, když jde o tu jednu společnou křesťanskou naději? Nabídnu obraz – zkusme si představit šipku, která ukazuje směr. Jako když jedete na kole, nebo autem a vidíte na šipce název vašeho cíle. Pohled na tu šipku – to je naděje. To očekávání čehosi v budoucnu, co v tuto chvíli můžete jen nedokonale ochutnat v tom těšení se, očekávání. Na tu speciálně křesťanskou směrovku si pak dejme nápis: „Kristovo království“. To je směr, který nás všechny spojuje. To je cíl, kam chceme všichni společně dojít.
Pokud se nám něco líbí, něco nám vyhovuje, v něčem je nám dobře – zkusme si položit otázku, jestli to ladí s tímto výhledem do Božího království. Myslím, že většina našich rozhodování je v tomto ohledu zcela neutrální. Asi, jak když v autě váháte, jestli pustíte rádio Impuls, nebo Country rádio – s jedním i druhým dojedete do cíle právě tak rychle a pusťte si tedy, co je vašemu srdci milé. Tady je srozumitelnějším signálem srdce těch druhých. U pokoje, u Kristova míru, tam byl signálem pocit v našem nitru. U jedné naděje, ke které jsme byli povoláni, se dívám spíš po druhých. Jestli to jim přináší pokoj a mír. Pokud ne, tak je nejvyšší čas se nad vlastním chováním zamyslet. Vzpomínám na jednu dívčinu, která odmítal s tatínkem jezdit autem, protože Country radio bytostně nesnášela. Jasně, tam to byl víc pubertální vzdor, než co jiného. Ale princip je důležitý a srozumitelný. Jestlože to, co děláme, druhé lidi trápí, je dost dobře možné, že je potřeba na sobě nějaký čas pracovat, něco změnit. Slyšeli jsme v hlavním čtení: Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. V tom jednom Kristově těle si jako údy máme vzájemně sloužit. Ne si vzájemně ubližovat
Tohle zažil sám apoštol Pavel, když se hned po svém obrácení vrhl na misii. Nikdo z nás jistě nepochybuje, že to byl Boží záměr, aby se z Pavla stal apoštol národů. Aby zvěstoval Krista. Myslím, že to i on sám cítil a přijal jako osobní povolání a šel do toho s pokojem v srdci, že teď konečně dělá to, co si Bůh přeje.
Ale jeho působení v Damašku bylo naplněno jen zmatky a hádkami. V židovské obci i mezi křesťany. Přesunul se do Jeruzaléma a nebylo to o nic lepší. Tak se Pavel uklidil do svého rodného Tarsu a více než deset let věnoval svému osobnímu růstu a sebevzdělání. A teprve poté se z něj stal ten úžasný apoštol národů, po mém soudu přesně pole Boží vůle.
Jsme povoláni k pokoji v srdci i k šíření pokoje mezi lidmi kolem sebe. Jedno i druhé je společný znak pro všechny údy toho jednoho Kristova těla. Ať už děláte v církvi cokoliv, tohle by měl být znaky, které nás všechny spojují – že jsme spokojení v tom, co děláme a že s tím, co děláme, jsou spokojení druzí.
Třetí společný znak pro každého povolaného křesťana už je trošku vyšší dívčí. O tomto třetím společném znaku mluví apoštol Petr (1Pt 2,19-21): … budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. Tím třetím znakem je přijetí utrpení podle Kristova vzoru.
Po vztahu k sobě a po vztahu k druhým křesťanům přichází třetí oblast a to je vztah ke zbytku světa. Necírkevního, nekřesťanského, nevěřícího. Světa v lepším případě neutrálního, kterému jsme ukradení, čas od času nepřátelského. Tady apoštol Petr staví jako příklad Krista. Nejen Krista, který se obětuje pro druhé, který slouží církvi (to bychom byli v tom druhém bodě), ale také Krista, který, když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. Křesťan, jako ten, který se nevzpírá pronásledování, byť je nespravedlivé. Petr nadhodí řečnickou otázku: Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? (1Pt 3,13), ale sám si hned odpoví, že se to vlastně může stát docela snadno, protože Pán Ježíš na tom nebyl jinak. S tím se tedy musí počítat, že na křesťany dopadne nějaká světská nespravedlnost. Pak – po vzoru Kristově – není čas pro zlobu a zášť, ale pro trpělivé nesení tohoto kříže. Církev je Kristovo tělo a tak není nic zvláštního, že to, co si prožila hlava, budou následovat i její údy. Obecné povolání pro každého křesťana je to přijmout.
Takovéto utrpení pak v sobě nese jeden velmi zvláštní prvek. Opravdu velmi zvláštní – Petr v souvislosti s Kristovým utrpením mluví nejen o tom, že bylo nespravedlivé a on ho snášel a že to tak prostě máme dělat, protože chceme Pána Ježíše napodobovat. Petr začne vzápětí mluvit i o tom, že toto Kristovo utrpení bylo utrpením za nás. Právě tak i to naše utrpení, ten okamžik, kdy vám někdo naprosto bezdůvodně škodí, a vy se nadechnete, polknete a neodpovíte stejně – to také nějak souvisí s Kristovým zástupným utrpením za tento svět. Nějak to souvisí s Kristovou obětí na kříži. To psal Pavel Koloským, že jeho, Pavlovo, utrpení je jakýmsi způsobem součástí Kristova utrpení za církev. Pokud to tedy ustojíte, pokud s pokojem v srdci a pokojem se spolukřesťany dokážete unést trápení, které vám úplně zbytečně a nezaslouženě způsobují lidé mimo církev, pak takovýto život v sobě nese rozměr, jehož význam, sám nejsem úplně s to pochopit. Ale je to rozměr kristovský, mesiášský. V jakési tajuplné, mystické rovině v tom vašem utrpení přichází do tohoto světa Kristovo vykupitelské dílo. Nějak to pomáhá tomuto světu, lidem kolem vás i vám samým.
Ale jak říkám, nic moc víc k tomu říct nedokážu. Už nad tím dumám několik let a pořád v tom nemám jasno. Prostě to beru jako fakt, že pokud člověk ustojí nějakou křivdu, tak je v tom mnohem víc, než jen jeden klid v tramvaji, kde nepovím tomu pánovi, co si o něm myslím.
Křesťan je člověk, který do tohoto světa vnáší pokoj. Pokoj, který má ve svém srdci, se rozšiřuje na pokoj, který vládne v církvi a pak ještě šířeji na pokoj, který vládne ve společnosti, ba v celém stvoření
Proč to všechno? Poslední, čtvrtá věc, o které čteme, že je obecným povoláním pro každého křesťana, ta dává všem těmto třem prvkům společného jmenovatele. Ještě jednou apoštol Petr (1Pt 3,8-9): Nakonec pak: Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.
Jde o požehnání. Požehnání, tedy úplně obecně můžeme říct „Boží blízkost“. Ať už se to projeví jakkoliv, tak jistě dobře. Boží blízkost je něco, co dává sílu, pokoj, úspěch v dobrých věcech. Boží blízkost, která nám bude pomáhat v hledání, co sami máme dělat. Boží blízkost, která nám pomůže ve vztazích v církvi. Boží blízkost, která nám pomůže obstát i v trápeních tohoto světa. Opět jakási spirála, kdy plnění toho, k čemu nás Bůh povolává, nám přináší požehnání, Boží blízkost a s tím i sílu ještě lépe plnit to, k čemu jsme v tomto světě povoláni. A tak přinášet sobě i druhým další a další požehnání.
Takovýto požehnaný a požehnání šířící člověk se pak může ujmout jakékoliv další služby. To už jsme u těch rozličných údů jednoho Kristova těla. Je tu léto, budou tábory, tak na závěr dětský tábor jako příklad toho všeho. Na začátku malého tábora je vždycky kolečko, kde se vedoucí představují dětem a vysvětlují, kdo z nich bude mít jaký úkol – kdo je hlavní vedoucí, kdo je kuchařka, kdo je zdravotník, kdo má na starosti hry, kdo duchovní programy, kdo výtvarné dílny, kdo bude hrát u táboráku na kytaru, kdo bude číst pohádky na dobrou noc atd. To jsou přesně ty různé údy jednoho těla. A já bych k tomu táborovému tělu chtěl nějak pozvat i vás. Abych mohl těm dětem říct, že doma jsou jejich rodiče a v Braníku je kostel lidí, kteří se za nás všechny modlí, stejně, jako se my na táboře modlíme za ty, kteří zůstali doma, nebo jsou na jiném táboře. Neztratili jsme se vzájemně. Oni jsou součástí stejného Kristova těla, jako my.
Všichni, kde se takto společně zapojí, mohou mít v srdci pokoj, protože dělají věc, ke které je potřeba.
Přinášíme si pokoj vzájemně. Na táborech se pečuje o děti, které to baví a rodiče mají zatím volněji. Nám na táboře přináší pokoj, protože víme o jejich modlitbách a víme, že nám pomáhají jít podle šipky ukazující do Božího království. Víme, že nedělají menší věc, než my na táboře. Jen dělají jinou věc, takovou, která je právě tak potřeba.
Dá-li Pán, nečeká nás žádné protivenství, spory či hádky s řezníkem, nádražákem kontrolou z hygieny (s tou je obzvlášť důležité se nehádat, i kdyby neměli pravdu!) či sousedy, ale má-li to přijít, pak to snad v Boží síle také ustojíme, protože to je také potřeba.
Tak naše společná práce, společné plnění Božího povolání, přinese požehnání nám samým, církvi – tedy všem, kteří se v tom nějak zapojí, a Bůh toto naše jednání může nějak zapojit do svých vlastních plánů s tímto světem.
Amen.