Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
6. července jsme si připomínali výročí upálení Mistra Jana Husa.
Jeho výrok o pravdě, ovšem ve zkrácené podobě, je mnohým stále známý. Uvedu jej v plnosti za chvilku. Nejprve chci poznamenat, jak mnozí na světě a s nimi i my – Husův národ – přistupujeme k otázce pravdy dnes. Zřetelný příklad nabízí mluva politiků. Má se za naprosto běžné, že při projevech jde převážně o to získat a uspokojit voliče. Bombastické sliby, populistické výroky a hanobení oponenta, to vše je zcela běžné. Nejde přece o pravdu a pravdivé sliby. Jde o to porazit protivníka a vyhrát. Tak se děje na volebních shromážděních, media se jim často připodobňují. Přidáváme se k nim? Rozhlédněme se dnes kolem nás jen zcela běžně. Vlastně je naivní veřejným slovům věřit. To je hluboká krize demokracie. Jak může lid – démos skutečně rozhodovat a vládnout – kratein, když je lživě veden?
Připomenu Husův výrok z jeho výkladu víry: „Věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti…“ (málokdo však vnímá pokračování): „neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné.“
Právě tento méně známý závěr nám může přiblížit povahu Husovy ochoty nasadit se až do smrti, vytrvat při pravdě, vystát pokušení odvolat za cenu zachování při životě.
Již zde je totiž základ onoho napětí. Je-li Husovi pravda životem, znamená to, že odvoláním pravdy by odvolal sám život. Přidržet se pak pravdy za každou cenu může sice vést ku zmaření pozemské existence, ale ne ku zmaření podstaty a základu života, tj. právě pravdy. Tak se potom ukazuje v plné síle neodvolatelnost toho, co je pravda, tedy toho co není lež a co je vlastně život.
Připomínáme si Husovu statečnost. Možná se na ni občas odvoláváme a dodáváme se jakési společné cti a velikosti, jací jsme pašáci, my Češi. Ale umíme se zastat pravdy v krizové chvíli zkoušek, protivenství a napětí? Umíme vydat počet?
Vzpomínám na politický proces v roce 1979 v kauze Petr Uhl a spol. Mezi souzenými byli také budoucí prezident Václav Havel a dnešní biskup Václav Malý. Já však chci poukázat na další souzenou a odsouzenou nemocnou novinářku Otku Bednářovou. Odolávala masivnímu zastrašování přímočarým slovem: „Již jednou jsem se upsala lži po roce 1948. Nehodlám tutéž lež znovu opakovat, znovu vyhlašovat, či snad dokonce držet. Chci konečně žít pravdu, chci žít v pravdě.“
Ano, kupodivu jsou svědkové pravdy i dnes. Jistě je to často pravda všelijak situační, zasazená někdy do velmi komplikovaných okolností, které mohou snáze umožnit všelijaké lavírování, tj. uhýbaní a vnitřní chlácholení svědomí, že „to je stejně nakonec jedno. Všechno je relativní. Všechno se proměňuje a vlastně: Co je pravda?“ jak již řekl Pilát dokonce před ztělesněnou pravdou, před Ježíšem.
Připomínáme si Husovo jasné vyznání. Připomínáme si, že na něj členové kostnického sněmu všelijak doráželi, chytali ho za slovo. Ale Hus nezapřel své poznání a přiznání. Opravdu je vyznání a přiznání se k poznané pravdě nesmírně důležité. Nenamlouvejme si, že naše pravda je přece malá a nepatrná, nikdo o ni nestojí. Ozývá se: Kašli na to! Zabal to! Nebuď vůl! Všichni tak žijí. Všichni to dělají. Všichni jsme stejní…
Ne. Není to tak. Každý za sebe a také společně máme očišťovat vzduch, aby pravdivé výroky a pravdivý způsob života nacházely více prostoru. Ale vedle toho – a to je také klíčově důležité – je třeba se držet svých věcí nezastupovaně, byť třeba v samotě. Třeba se nám náš postoj nejeví ani zdaleka tak atraktivní a důležitý jako postoj velikánů pravdy, třeba jako postoj Václava Havla či dnes papeže Františka.
A přece, Hospodin má prostě zalíbení v těch, kdo prosazují pravdu. Pravda má platit i ve společnostech, kde malá lež, malá fikanost je pokládána za pašáctví: „Ten to umí! Ten se vyzná!“ říkáme. Ale kniha Přísloví i Mistr Jan nás vyzývají: Mějte pravdu za způsob života. Pravdu ve slovu i v činu, veřejně i ve svém svědomí. I tam, kam neproniká světlo zvenku a kde umíme kamuflovat a předstírat sami před sebou.
Tak to je vlastně ona druhá a také zásadní část našeho textu z knihy Přísloví.
A ta prvá říká: Zrádné rty jsou Hospodinu ohavností. Zde už ovšem nejde jen o pasivní nevydání počtu pravdě. Jde o vědomé zrádnosti, křivárny a zrady, které užíváme proti druhým a pro sebe. Jerusalemská bible poví dokonce: Lživé rty, rty zrad, vydání druhého, křivé napadání, podlosti a úskoky – ale někdy i horlivost nepodložeností, kdy bez rozmyslu napadáme, křivdíme a chceme pokořit, zahanbit, udolat druhého a – anebo sebe povýšit. To je ohavnost.
Můžeme ovšem připomenout, že kniha Přísloví je programově optimistická. To znamená, že vydává za hotovou věc to, nač teprve čekáme. Přísloví nezměkčuje svoji výpověď třeba naznačením, že ovšem Hospodin má naše lži a polopravdy za ohavné, ale ještě shovívá. Musíme s nimi nějak žít. Musíme totiž přece nějak žít sami se sebou. Ne, Přísloví ukáže, že jde o to, jak žijeme teď a hned. Zda žijeme pravdivě,
Takže onen poslední (tedy eschatologický) rozměr a dopad tváří v tvář kniha Přísloví jakoby přeskakuje. Spěchá dopředu. Rty jsou lživé a ohavné již teď a právě teď. Však jsme to četli jasně v Jakubově listu. Hospodin si oblibuje pravdomluvné právě teď, byť se nám sebevíc zdálo, že je mu to jedno a že se vůbec nestará. Ano. Však nevíme dne ani hodiny. Pomine naše nedokonalá, upadlá a často pokřivená časnost – a přijde odhalení pravdy v plnosti a odkrytosti.
Připomínejme si velikány mezi těmi, kteří nás předešli. Držme se jejich velikosti. Přiznejme se k Mistru Janu a držme pevně, že „Hospodin má zalíbení v těch, kdo prosazují pravdu.“
Amen.
Tomáš Bísek