Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
apoštol Pavel nás teď po několik týdnů bude provázet a spojovat témata, nad kterými přemýšlíme, s tím, co probírají děti v nedělní škole. V tuto chvíli ho biblický pisatel – nechme tu tradiční jméno Lukáš – ještě jmenuje jeho hebrejským jménem Saul. V té době to ale bylo běžné, že židé měli dvě jména – hebrejské pro kontakt s židovskou komunitou a řecké či latinské pro kontakt se světem.
Žid Saul z pokolení Benjamín a zároveň křesťanský misionář Pavel. Jeden člověk, v jehož životě se snad nejzřetelněji odrazil myšlenkový zápas hledající, jak že to tedy je s Izraelem podle těla. Žid Saul, který ani jako apoštol Pavel nepřestal myslet na své bývalé židovské souvěrce. Ostatně jeho cesta vedla v každém městě do synagogy. Právě židé měli jako první jakési pomyslné „právo“ slyšet evangelium. Oni první by se měli dozvědět o naplnění dávných proroctví a o tom, že Mesiáš už přišel! A také – kdo jiný by měl tuto zvěst radostně přijmout, než oni?!
Jenže Pavlovo očekávání se nenaplnilo. Většina židů evangelium odmítla. Snad tím označením „Saul“ pro dobu před obrácením a „Pavel“ po obrácení chce Lukáš naznačit to, jak razantně se cesty synagogy a kostela rozešly. Jak se časem křesťané a židé od sebe jasně a jednoznačně oddělili. To z počátku nebylo vůbec tak zřejmé. Dlouho bylo křesťanství vnímáno jako obrodný proud uvnitř židovství. Na křesťany bylo pohlíženo jako na takové trochu zvláštní židy. Jenže Lukáš píše s odstupem několika desítek let. Tehdy již bylo zřejmé – a kniha Skutků apoštolských je toho plná – že vztah židovské obce k nově vzniklému proudu bude velmi negativní.
Přes všechny negativní zkušenosti, které apoštol Pavel časem udělá s konkrétními židovskými obcemi, tak se Pavel vůči svým (teď již bývalým) souvěrcům nezatvrdil. Vedle snahy zvěstovat jim evangelium se pak v jeho hlavě objevuje otázka, jak to tedy je s židy obecně. Jak je to s vyvoleným lidem. A je zjevné, že tato otázka nebyla jen osobní Pavlův problém. Z listu Římanům jsme si přečetli malou ukázku z jedenácté kapitoly, ale je to jen závěr dlouhého oddílu. Celá 9., 10. a 11. kapitola se zaobírají právě tímto tématem. V listě do Říma, do křesťanského společenství, kde žili již převážně křesťané z pohanů, se Pavel pokouší vystihnout, jak je to s vyvoleným národem.
Ten výraz „vyvolený národ“, či „vyvolený lid“, ten si zapamatujme. To se nám bude dnes znovu a znovu vracet, že jde o Boží vyvolení. Jakmile začneme operovat s lidskými zásluhami, s našimi skutky, ocitáme se úplně „mimo mísu“. To byl ostatně největší problém židů, že příliš spoléhali na svoje skutky a Pavlova zvěst o spasení skrze víru jim bylo naprosto proti mysli.
Pavel ale ví, že jde o „vyvolený“ národ. Na počátku nebyly žádné skutky, ale bylo tam Boží vyvolení Abrahama a jeho potomků. Ze své milosti Bůh vedl lid dějinami. Právě tak Pán Ježíš přišel, protože to tak Bůh rozhodl. Pavlovo obrácení ke Kristu také nebyl výsledek nějaké Pavlovy snahy. To všechno byl Boží dar. Bylo to Boží povolání.
Pavel se snaží vyvolenému lidu vysvětlit, že rozhodující je vůle toho, kdo je vyvolil. Že vyvolení dostali jako dar. Že vyvolení Božího lidu bylo zcela nezasloužené Boží povolání.
Většina jeho židovských posluchačů Pavlovu zvěst odmítla a tak se apoštol obrátil s misií k pohanům. V souvislosti s Izraelem ale něco velmi důležitého řeklo dnešní hlavní čtení: Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. I když odmítli Pavlovu zvěst o Kristu, tak Boží lid zůstal vyvoleným Božím lidem. Apoštol se to snaží ukázat na obraze olivovníku a vysvětluje, že ti, kteří odmítli evangelium, jsou jako jednotlivé větve, které byly vyříznuty, vylomeny. I když ale na stromě uříznete špatnou větev, tak strom jako takový zůstává dobrý. Izrael jako celek zůstal ušlechtilou a Bohu milou olivou.
Ano, těžko přehlédnout, že řada větví této ušlechtilé olivy, byla vylomena. Mnoho židů se postavilo proti Pavlovi a proti jeho zvěsti. Odmítli přijmout Ježíše jako Mesiáše. Na místo těchto vylomených větví byly naroubovány plané větve – křesťané z pohanů. Ti Ježíše jako Mesiáše přijali a byli tak připojeni k Izraeli. Připojeni k Božímu lidu. Protože berou sílu z kořenů té ušlechtilé olivy, tak plodí. Nevím, jestli Pavel věděl, že takto to v zahradničení s roubováním nefunguje. Spíš mi tak připadá, že mu nedošlo. Ale obsahově je nám jasné, o co mu jde: Bůh si vyvolil svůj lid, vede ho dějinami a my jsme k tomuto lidu byli připočteni.
Nechme si pořád před očima ten obraz stromu. Té olivy. Ejhle – objevuje se tu důležitý motiv, který nepřehlédněme. V rámci obrazu stromu je pro Pavla křesťanství a židovství jeho doby na úrovni větví. Je to stejná rovina – jedna větev je vylomena, místo ní je naroubována jiná.
Strom samozřejmě netvoří jen větve. Úplně vespod jsou kořeny – to je Boží vyvolení. To už víme, že Boží vyvolení je v samém základu všeho. Jde o vyvolený lid a teprve z tohoto Božího vyvolení roste kmen. Kmen, to jsou oni „Bohu milí otcové“. Abraham, Izák, Jákob, dvanáct praotců Božího lidu… Dobrý kmen, který nepřestává být dobrý.
Nu – a až teď přichází na řadu ty větve. Větve, které by měly brát sílu z kořenů a jsou Bohu milé, protože vyrostly na dobrém stromě. A také větve, které byly na tento dobrý strom naroubovány. Také berou sílu z kořenů. Protože jsou naroubovány na dobrý kmen, tak se také se staly Bohu milými.
Jsou na stejné úrovni, jako ostatní větve. Větve Izraele podle těla a i obrácených pohanů jsou v rámci stromu „kvalitativně na stejno“. Nelze se povyšovat jedna na druhou. Pokud bychom jako obraz zvolili místo stromu rodinu, je třeba mluvit o sourozencích. Ne o rodičích a dětech. Ano – i tento obraz se dá zneužít. Augustin přirovnal křesťany a židy k sourozencům – a jako vzorové sourozence vzal Kaina a Abela. Židé zabili Ježíše, jsou tedy jako Kain vyhnáni od Boží tváře. Nu tímto směrem bych alegorii sourozenců dotahovat opravdu nechtěl. Tedy alespoň ne v představě Kaina Bohem zavrženého, jak to popisuje Augustin. Ale dá se s tím obrazem hrát, když vezmeme vážně, že to „Kainovo znamení“ bylo obrazem Boží přízně. Kain dostal znamení na čelo, aby ho nikdo nezabil. Aby nebyl potrestán za svůj hřích. Já v tom Kainově příběhu mezi řádky čtu, že i Kain má ve svém životě prostor se vrátit. Jak to píše apoštol Pavel o olivě. Některé větve byly vylomeny, ale nebyly vrženy na oheň. Bůh má moc je naroubovat zpět. A s tímto naroubováním se počítá! Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael… Ať už to znamená cokoliv – vykladači se nad těmi slovy dost dohadují – jedno je zřetelné: existuje cesta zpět. I ten, kdo Ježíše zatvrzele odmítal, tak má stále prostor k obrácení.
Kdo jiný, než apoštol Pavel, může svědčit o tom, že tato cesta je otevřená?! Právě příběh apoštola Pavla je příběhem, který to skvěle ilustruje. V Pavlovi můžeme vidět přímo učebnicový příklad Izraelity, který nejprve propadl zatvrzení. Příklad oné větve, která byla zatvrzelá. V odmítání Boží vůle, v pronásledování křesťanů – v tom můžeme vidět to vylomení. Ale větev nebyla spálena. Pavel byl naroubován zpět.
Ten, který schvaloval ukamenování Štěpána a pak pronásledoval křesťany, ten se stal křesťanům bratrem. A přitom nepřestal nazývat výrazem „bratři“ i své dosavadní židovské souvěrce. Stále si uvědomuje tu jednu rovinu, na které rostou dobré větve těch, kteří hledají Boží vůli a chtějí podle ní žít. Podřizují se Božímu vedení. A je jedno, jestli jsou to původně židé, či pohané, protože rozhodující je víra.
Někdy se to daří, často ne. Většina židů Pavlovu zvěst odmítla. Proč? Co to znamená? Proč se tak zatvrdili? Jenže to už se dostáváme k čemusi, co i apoštol Pavel nazve výrazem „tajemství“. Ve chvíli, kdy bychom asi chtěli ještě nějaké podrobnosti, jako kdy to bude, co konkrétně čeká ty které konkrétní Izraelity, kteří propadli zatvrzení a stali se Božími nepřáteli, proč to tak vlastně všechno je… – v tu chvíli i apoštol končí. Několikrát v této souvislosti zmíní Boží suverenitu, do které nemáme co mluvit. Bůh se smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým (Ř 9,18) a hlína nemá co hrnčíři mluvit do toho, co s ní dělá.
Zůstává tu jen ten zásadní postřeh, že ač Boží nepřátelé, zůstávají Bohu milí pro své otce, protože Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. Bůh zůstává věrný i při naší nevěře. Má rád i ty větve, které byly vylomeny. Na tomto rozpoznání buduje apoštol Pavel svoji naději pro židovské bratry. Jejich zatvrzení je jen dočasné. Dočasné. Do – časné… Do jakého času tedy čekat? Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů.
Boží plán na spásu světa tedy nějak s Izraelity stále počítá. Jsou součástí Božích zaslíbení, Boží smlouva trvá. Nacházíme se v jakési podivné mezifázi. Její přesné detaily i pro apoštola Pavla zůstávají zahaleny tajemstvím, ale to zásadní, co z této situace pochopil, to stojí za to si zopakovat.
Tím prvním je, že se nemáme čím chlubit. Není to naše zásluha, že my jsme v Ježíši Mesiáše poznali a židé či někdo jiný ne. Je to nevyzpytatelné Boží vedení, které přivedlo část Božího lidu k zatvrzení.
Tím druhým je, že ani takové zatvrzení nemusí být definitivní. I pro nejzuřivější odpůrce křesťanství můžeme mít naději, že si je Bůh povolá, protože i je má stále rád.
A do třetice pak Pavlovo varování pro nás, kteří jsme byli naroubování, abychom se nad nikoho nepovyšovali, protože to je jen Boží milost.
Amen.