Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
dnes bude řeč o různostech ve sboru, v církvi, v církvích mezi sebou. Jak se s tím popasovat? Co je to podstatné a co ne? A také jak se vyrovnat s tím, když jiní křesťané žijí jinak, než my? Do toho všeho nám pak jako cantus firmus bude proznívat Pavlův principiální důraz na svobodu, které se ale nesmí stát nástrojem k sebeprosazování.
Jasně, že křesťané jsou ve svých projevech zbožnosti různí. Zažijete to, už když přijdete na bohoslužby do nějakého jiného sboru naší církve. O to zřetelněji pak, když zajdete třeba k husitům, do „cébéčka“ (tedy Církve Bratrské), na katolickou mši, či k pravoslavným na několikahodinovou svatou liturgii. Jste-li v tomto prostředí delší dobu, máte šanci poznat i víc do hloubky, čím ti lidé žijí, jak se jejich víra projevuje v praktickém životě. Člověk se celkem pochopitelně neubrání srovnávání. Tuhle jsou ženy – farářky běžné, jinde nemyslitelné. U nás je farář v černém taláru, jinde v něčem mnohem barevnějším a jinde v civilu. Támhle čtou Bibli ještě více, než my, támhle ji nečtou prakticky vůbec, ale prožívají to bohoslužebné dění vůbec nějak úplně jinak, než my. V evangelickém sboru v Bohemce na Ukrajině byla oddělená místa k sezení pro muže a pro ženy. Na letničních shromážděních lidé spíš stojí, ale třeba i tančí. Někde je to farářská one-man show, katolíci mají okolo faráře zástup ministrantů a u kvakerů se čeká, jak Duch dá a promluvit může úplně každý. Jsou církve, kde se praktikuje kázeň – u katolíků či v Církvi Bratrské – jinde se váš osobní život prakticky neřeší a dejme tomu do povolení či nepovolení přistupovat k večeři Páně vůbec nepromítne.
Podobný rozptyl postojů, přístupů či forem bohoslužeb a vůbec sborového života vidíme už na počátku dějin církve. Nemá smysl si představovat, že na počátku tu byla jedna parta, která to nějak stanovila, a následovaly další, které s od tohoto vzoru odchylovaly. Církev vzniká krátce po Letnicích na desítkách míst a ani náhodou nekopíruje jeden závazný model. Podívejme se tedy na tu 15. kapitolu Skutků apoštolských a podle ní se pokusme najít způsob, jak tyto rozdíly vnímat a řešit. Či neřešit. Jak naložit s tou svobodou v Kristu, kterou máme.
První okamžik, který jsme si četli, je opravdu zářez. Do Antiochie v Sýrii, tedy velkého, živého, pohanokřesťanského sboru přichází judští židokřesťané. Bývalí židé se setkávají s bývalými pohany jako bratři a sestry v Kristu. Nastává ovšem spor o obřízku. Pro židokřesťany je samozřejmostí. Je vyjádřením toho, že člověk patří k Božímu lidu. I proto vytáhnou ten nejtěžší kalibr: „bez obřízky nemůžete být spaseni!“ Tady jste to s tou svobodou přepískli!
Pro srovnání – je to pro ně, jako bychom dejme tomu řekli, že netřeba to zas tak hrotit s křtem. Není nutný, ale dá se klidně udělat několikrát za život. Představme si tu situaci, že by sem přišli evangelíci z Modřan, Nuslí či Smíchova a zjistili, že v Braníku už buď nekřtí, ale když někdo chce, tak se křtí i vícekrát. Vím, jakou bouři ve sklenici vody křesťanských církví způsobila zpráva, že na Smíchově v Jednotě Bratrské zrušili nedělní bohoslužby a mají je v úterý. A navíc to byl ještě jen informační šum.
Je důležité, že proti jejich postoji se postavili také židokřesťané. Pavel a Barnabáš. Muž z Tarsu a muž z Kypru stojí proti mužům z Judska. Všichni jsou to křesťané s židovskými kořeny, které ale vnímají jinak. Jsou to ale kořeny, kterým i Pavel s Barnabášem rozumí. Oni chápou, proč že to je pro tu judskou stranu tak zásadní. Právě tak zásadní ale byla pro Barnabáše s Pavlem svoboda v Kristu. Právo církve jít kupředu. Opouštět stará svazující pravidla, protože spása je darována v Kristu, ne zasloužena dodržováním pravidel. Zvláště, když vidí, že ta stará pravidla jsou na překážku příchodu nových lidí do církve. A proti tomu opět oni staromilci namítnou, že se tím jen pod cenou vyprodává krám a nabízí laciná milost. I takové nebezpečí církev dozajista hrozit může.
Kudy z toho ven? Jak vyřešit tuto neshodu? Jak uhájit svobodu v Kristu, ale přitom to neudělat tak, že prostě prosadím svoje názory?! Něco jako „Hele, judští, jděte si do Judey a tam si jeďte podle svých pravidel a nám se tu do toho nemíchejte!“
Následuje událost, které se někdy říká prvoapoštolský koncil, ale tím označením už dost předjímáme celou situaci. Dáváme tomu setkání zásadní váhu, kterou ale nemělo. Neusneslo žádné dogma, žádné pravdy víry a vlastně ani žádné trvale platné pravidlo, jak záhy uvidíme. Můžeme to klidně chápat jako zcela neoficiální setkání, předložení problému zkušenějším ve víře. Nelze z této události vyvozovat události nějaký předpis, že jen takto se problémy v církvi dají řešit. Spíše než na formu se zaměřme na to, co k tomu ty jednotlivé chytré hlavy řekly a z toho vyvozujme závěry. Tam se totiž ukáže, co je nosné a co Pavel časem vyjádří tím důrazem na svobodu, které ale bere ohledy na druhé.
Ze samotného rámce jednání bych předem vyzdvihl jeho poklidnost. Jistě – je to Lukášovo vyprávění podané s odstupem řady let. Ale kdyby došlo k nějaké zásadní hádce, kdyby se apoštolové rozešli ve zlém, to by mu dozajista neuniklo. A to se v Jeruzalémě sešli nejen lidé rozdílných názorů, ale i rozdílné koncepce vůbec celého fungování církve. Jeruzalémská náboženská obec si poklidně žije zcela v liniích starého dobrého židovství. Na začátku Skutků apoštolských čteme, že křesťané svorně pobývali v Chrámu – tedy o žádné misijní aktivitě mimo Jeruzalém není řeč.
Proti tomu vidíme křesťanský sbor v Antiochii, který pokračuje a rozvíjí misijní aktivitu řecky mluvících židů. Když nastalo v Jeruzalémě pronásledování, rozprchli se na všechny strany. Nezůstali s těmi aramejsky mluvícími křesťany, pro které byl Jeruzalém a Chrám tak důležité. Opustili Judsko a tak se s křesťanstvím záhy setkáváme ve všech větších městech tehdejšího světa. Pronásledování církve napomohlo k tomu, aby se evangelium šířilo o to rychleji a tím dál. A ono se šířilo. I díky Pavlovi a Barnabášovi.
Tohle je docela zajímavá situace. Nebýt misijního úspěchu helenokřesťanů, mohli v Jeruzalémě poklidně pospávat. Nedošlo by k žádnému vnitrocírkevnímu sporu, který se pak řeší na onom setkání v Jeruzalémě. Leč je tady misijní, akční, otevřená skupina. Takové dokáží vnést změnu i do doposud celkem poklidných vod tradiční církve. Zvláště, když dokáže během pár měsíců či let oslovit stovky či tisíce lidí široko daleko. Současně s tímto misijním úspěchem totiž také dochází k nějakému vývoji, který v praxi představuje opuštění některých věcí. Z pohledu misijní skupiny je to odhazování balastu. Vrátím se k již zmíněné kauze zrušení neděních bohoslužeb: Jestliže misijní bohoslužby v neděli dopoledne naráží na to, že je to jediný volný den, kdy může být cílová skupina – tedy mladé rodiny – někde spolu na výletě a nehodlají tento čas trávit sezením v místnosti, není nic proti ničemu bohoslužebnou aktivitu přesunout na úterý večer. Neděle není „zákon médský a perský“ a už vůbec ne nezrušitelný zákon Kristův. Což nic nemění na tom, že se okolo této kauzy v lednu 2014 opravdu vedla dost vzrušená diskuse i na stránkách zcela světského tisku.
Jeruzalémští staromilci vidí, jak se ve jménu oslovení co nejširšího spektra lidí věci mění. Z jejich pohledu nejde o odhození balastu. Tady se snižuje laťka. Připomnělo mi to práci Štěpána Hájka v Brně, už deset let dělá jednou za měsíc bohoslužby v hospodě. Staromilec by zalkal, že důstojnost a vážnost služeb Božích dostane skrze to cinkání půllitrů pořádně na frak. Pavel Klinecký vyprávěl o telefonátech či dopisech, které byly o tom, že tím „Uchem jehly“ zrazuje své povolání i Pána Ježíše – je v televizi, může zvěstovat evangelium, kázat Boží Slovo! A on, farář se tam místo toho vybavuje s kdo ví kým!
Abychom ale nepřestřelili na druhou stranu – neskutečně zajímavé pro mne byly rozhovory s katolickými tradicionalisty. Lidi, pro které jsou římskokatolické reformy Druhého vatikánského koncilu v 50. letech minulého století možná strop, ale mnohem spíš slepá cesta, kterou se církev vydala. Je jich víc skupin, ale společným poznávacím znakem je mše v latině podle předpisů a liturgických pravidel z 16. století. Nemají prázdné kostely! Není to jeden vetchý farář, který si před 60 lety nevšiml Druhého vatikánského koncilu a příslovečné tři babičky kdesi na zapadlé vesnici. Na to, jak je jich uvnitř katolické církve málo, mají velké množství kněžského dorostu i plné kostely! Jejich argumenty byly právě o tom výprodeji tradice. O podbízení se, o prvoplánové snaze zaujmout a pobavit, kdy se ale časem úplně ztratí evangelium a zůstane jen společenský klub pod střechou kostela.
Chápejme ty jeruzalémské křesťany jako dobré křesťany! Věrné křesťany, kteří se snaží udržet to, co poznali jako dobré, protože to v jejich životě opravdu dobrou roli hrálo! To není nějaké laciné lpění na tradicích. Folklorní kroužek, kde musíte nosit národní kroj a tancovat Českou besedu přesně tak, jako ji předváděli Smetana a Neruda 11. listopadu 1863 v Konviktě při společenském večeru Barákových besed!
Jak tedy na to? Co s tím, když se tu v Barnabášovi s Pavlem a judskými křesťany nesetkali na jedné straně úžasní Old Shaterhand s Vinnetouem a proti nim hanební Kiowové vedení proradným Tanguou. Tedy nejsou hodní a zlí, dobří a špatní, černí a bílí. Tady se na obou stranách schází křesťané, kteří zodpovědně promýšlí svoji víru. Lidé, kteří mají co říct, jejich postoje mají váhu a proto stojí zato jim naslouchat. A tak se všichni scházejí v Jeruzalémě a vzájemně si opravdu naslouchají.
Jednotlivé vstupy v diskusi jsme slyšeli v první čtení, proto je jen shrnu A, B, C, D, E:
Je očividné, že Lukáš, coby autor tohoto popisu, tak fandí antiochejským modernistům a celkem logicky jsme na jejich straně i my. Tím spíš nám může ale uniknout to Jakubovo zdůvodnění, které bere vážně obě strany. Na tomto zdůvodnění to všechno stojí. Vyvažuje rozpoznání, že Bůh si pohany opravdu povolává i bez obřízky, ale kterým se snaží vzít vážně farizejské staromilce. Pro ty je zásadním tématem návaznost Kristova lidu na lid Abrahamův, Izákův a Jákobův a především na lid Mojžíšův. To je něco, co my zaslechneme tu a tam v liturgii, ale nejspíš už zas tak moc neprožíváme. Mojžíš už dávno nemá po městech své kazatele, kteří by četli jeho Zákon v synagógách každou sobotu… Nejsou tu lidé, kteří by mohli být zraňováni tím, že jménem Hospodinovým se zaštiťují lidé, kteří nedodržují elementární zásady Hospodinem pro lidstvo stanovené. Lidé, kteří by mohli být zraněni tím, že je někdo svobodný, ale svoji svobodu používá jen jako příležitost k prosazení sebe, bez ohledu na druhé.
Tohle mi z toho jeruzalémského jednání připadá cenné a nosné. V Antiochii stačí dodržovat to, co bude přijatelné pro místní židy. Až přijede Pavel příště do Jeruzaléma, bude tam dodržovat i další, mnohem složitější, židovské očišťovací předpisy (Sk 21, 20n). Z ohledu na židovské svědomí dokonce nechá obřezat Timotea. Ano, slyšíme dobře, Pavel se svým vztahem k obřízce! U Timotea nejde o spásu, ale o to neprudit, když to není nutné. A za pár let, až se cesty křesťanů a židů docela rozejdou, tak podobné ohledy už nebudou mít váhu vůbec žádnou. Respektive – každý křesťan bude povinen si to hlídat sám, kdo je v jeho okolí. To apoštol Pavel řeší v souvislosti s masem obětovaným modlám. Jste svobodní, ale nemořte svojí svobodou druhé. Druhým máte v lásce sloužit.
Jeruzalémské setkání tedy nepřineslo nějaké závazné pravidlo, které máme dodržovat, ale tento rozhodovací princip, který všechny strany přijaly. Je toho mnoho co mohu dělat, je toho mnoho, co dělat nemusím. V Kristu jsem svobodný. Ale to mě neopravňuje touto svobodou ubližovat druhým. Berme se navzájem, jeden druhého, vážně.
Amen.