Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
část ze závěrečného rozhovoru Ježíše a učedníků před Ježíšovým nanebevstoupením, jak ten příběh podává evangelista Marek. Výzva, která neztratila ze své naléhavosti ani dnes. Rozhodně nemůžeme říct, že máme splněno a že už všechno stvoření bylo s evangeliem seznámeno. Zároveň je tu pak velmi zajímavá ona rozdvojená situace posluchačů. Na jedné straně jsou ti, kteří uvěří a na znamení své víry se nechají pokřtít. Budou spaseni. Na straně druhé pak ti, kteří neuvěří (a logicky se tím pádem pokřtít nenechají) a ti budou odsouzeni.
Takto vysvětlená výzva ke kázání evangelia by nás mohla svést na scestí v otázce komu zvěstovat a jak zvěstovat. Máme-li kázat všemu stvoření, pak by nás to mohlo vést k bezmyšlenkovitému zvěstování komukoliv. „Veškeré stvoření“ – to je hodně vysoko nastavená laťka! Nebezpečí odsouzení by nás pak mohlo svést k negativní motivaci. K misii strašením soudem. „Běda vám, když neuvěříte!“ Jedno i druhé považuji za chybu. Jak oslovovat s evangeliem šmahem všechny kolem sebe, tak dělat to tím, že lidem budu vyhrožovat odsouzením, pokud neuvěří.
Jak tedy na to? Jak kázat evangelium všemu stvoření a jak to dělat dobře? Nad těmito otázkami se budeme dneska zamýšlet a jako vzor nám poslouží začátky sboru ve Filipis. Máme před sebou popis úplných začátků Pavlovy misijní práce. Pavel sem přišel – jak jsme slyšeli – po prorockém snu, ve kterém ho jakýsi Makedonec žádal: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ Tak došli do nejvýznamnějšího města této části Makedonie a skutečně tam postupně vzniká sbor. Jako klíčové osobnosti při jeho vzniku se postupně objevují turecká módní návrhářka, řecká démonizovaná otrokyně a římský otec od rodiny, který v rámci plnění pracovních povinností mučí lidi… No, začíná to v té Evropě pěkně. Vlastně jediný, koho bychom čekali, ale vůbec se neobjeví, je nějaký ten Makedonec. Ano – ten Makedonec, který se zjevil Pavlovi ve snu a prosil ho, aby se přeplavil a pomohlo! Toho bychom nejspíš čekali a je dost dobře možné, že ho čekal i Pavel, Silas, Timotheus a Lukáš. Mají za sebou dost náročnou, dlouhou cestu přes moře. Asi ne úplně levnou. Pěšky po Malé Asii se dá chodit zadarmo, kam vás nohy donesou. Ale cesta lodí se musí platit. Jenže na břehu Makedonec nečeká. Žádný takový se už v příběhu nevyskytne.
Zůstali ve Filipis několik dní. Živé římské město. Židé žádní. Potud tedy zde nenalezli křesťanští misionáři vůbec žádné zázemí, žádnou oporu pro svou práci. Opravdu je sem Bůh posílá? Opravdu dobře porozuměli Božímu hlasu? Jak tady mají hlásat evangelium? Možná stojí zato si tyhle počátky filipského sboru připomínat i proto, abychom si moc nepískali, že už Boží vůli dobře známe. A že proroctví, vize a sny – to že nás má někam dovést, k něčemu pohnout. Ale jak to bude konkrétně potom vypadat, až tam dojdeme a začneme to dělat – to už je věc docela jiná. Pavel, Silas, Timotheus a Lukáš přijíždí podle přímého Božího pokynu do Makedonie a v rámci kázání evangelia je čeká práce zcela od nuly.
Tedy – ne úplně od nuly. Kažte evangelium všemu stvoření, ale někde se začít musí. Nejsou tu sice žádní židé, ale schází se tu alespoň zbožné ženy. Tak zvaně „bohabojné“, tedy jakési příznivkyně židovského náboženství. Schází se kousek za městem u řeky, nemají ani žádnou budovu, ale to není nic neobvyklého. Otevřená modlitebna pod širým nebem nebyla zas tak vzácným řešením a pro situaci, kdy byly přítomny jen ženy, tak to bylo řešení ideální. Uchovávání svitků, čtení Tóry, výklad, tedy něco, co už by chtělo budovu – to je v židovství jasná doména mužů. Tady šlo nejspíš o nějaké modlitební setkání a to se pod širým nebem organizuje snadno.
Pod výrazem „zbožné ženy“ si ale člověk může představit ledacos. Pokud by nám zde nějaký člověk vyprávěl, že je z nějakého městečka, kde se schází několik žen, tak by se nejspíš hlavou honil obraz oněch příslovečných „pěti babiček“. Nu s tímto obrazem nám ovšem Lýdie z Thyatir pořádně zamává. Není tedy židovka, jen sympatizantka s židovstvím. Tohle snadno pochopíme, když si uvědomíme, jaké nároky by najednou vznikly na její dům a osobní život, kdyby plně konvertovala. Všechny ty podivné předpisy o čistotě, o zákazu míšení různých materiálů při výrově látek, zákazy stýkání s neobřezanými – to je cena příliš vysoká. Máme totiž před sebou obchodní manažerku s jednou z nejluxusnějších komodit té doby – s purpurem. Jestliže se v tomto oboru dokázala prosadit a udržet, musela být velmi schopná. Dnes už jsme se na úrovni zrovnoprávnění žen dostali celkem daleko, ale aby obstála tehdy, znamenalo to, že musela být rázná, tvrdá, nekompromisní. Profesionální obchodnice, která neudělá chybu. Mít purpurové roucho byl odznak vysokého společenského postavení. To chtěl kdekdo! Obchod s purpurem byl proto na různých místech omezován různými zákony. Musela umět jednat s úředníky i obchodníky. Rozhodně musela být z nějaké vlivnější rodiny a byla to žena s kontakty na vysokých místech. Na společenském žebříčku o mnoho stupínků výše, než nějaký výrobce stanů Pavel. Musela být velmi bohatá. Je z Malé Asie, ale ve Filipis má vlastní dům se služebnictvem.
Čím to, že ji zaujal apoštol Pavel…? Jak to, že uvěřila a nechala se pokřtít? Tohle není žena, která se nechá opít rohlíkem! Jistě – na prvním místě je potřeba vyzdvihnout fakt, že jí Pán otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval. Abychom si snad nezačali namlouvat, že Pavel objevil nějakou geniální misijní formuli, které nelze odolat. Samotný okamžik obrácení jakéhokoliv člověka bude vždycky pro nás zahalen tajemstvím. Jestliže někdo uvěří, nechá se pokřtít a bude spasen, nebo neuvěří a bude odsouzen, tam není naše lidské snažení oním klíčovým prvkem. Tohle nikdy nezapomínejme.
Zároveň ale těžko přehlédnout, že okolo některých lidí se tento zázrak děje jaksi častěji, než okolo jiných. Vždy a za všech okolností účinnou misijní strategii tedy nevymyslíme, ale je vidět, že se Pavel orientuje na „spřízněné duše“. Jistě – z pohledu obřezaných židů se obrací k pohanům. Ale přece jen k pohanům, kteří jsou pozitivně nakloněni židovství, a tím lze očekávat, že právě tak pozitivně přijmou křesťanskou zvěst. Ano – kázat všemu stvoření. Ale když už přemýšlíme, kde začít, tak na prvním místě jsou to lidé, kteří už tak mají ke křesťanské zvěsti blízko.
K těmto lidem se pak Pavel obrací – a já bych řekl, že se k nim obrací pozitivně. Máme jen nemnoho ukázek Pavlových misijních kázání. Pokaždé jde o to vyzdvihnout, že Ježíš je Mesiáš. Nejsem si ale vědom jediné situace, kdy by Pavel nějak strašil, vyhrožoval. Kdy by jeho misie byla založena na nějakých negativních postojích ve smyslu „běda vám! Když neuvěříte, budete odsouzeni!“
Pavel ví, že víra je dar. Že jestli někdo uvěří a nechá se pokřtít, tak to bude Boží zázrak. Bude to okamžik, kdy dotyčnému Bůh otevřel srdce. Tohle Pavla osvobozuje k pozitivnímu přístupu k lidem. Káže evangelium. Nabízí Krista. Dává prostor Bohu, aby si toto kázání evangelia použil jako prostředí k tomu, aby otevíral lidská srdce.
Zřetelně to uvidíme za 14 dní, až budeme mluvit o Pavlovi v Athénách. Ale v jakémsi náznaku to vidíme i tady – už v tom, že Pavlovi není proti mysli oslovit ženský spolek a neřeší, jestli by si na bohatou podnikatelku neměli raději dávat pozor. Vypadá to, že tohle prostě Pavel vůbec neřešil. Tohle nebyla otázka, tohle nebylo téma. Cílem je zvěstovat Ježíše Krista. Všem. Celému stvoření, řekl Pán Ježíš. A je praktické začít u těch, u kterých je vyšší pravděpodobnost, že ho přijmou – bohabojní, tedy pohanští přátelé židovského národa.
Jistě, že jsou i jiní možní posluchači a řada dalších situací, ve kterých se Pavel osvědčí jako křesťan. Osvědčit se jako křesťan – i to je jistá forma zvěstování evangelia. Slyšeli jsme třeba o situaci, kdy Pavel po vzoru Ježíšově odmítá svědectví démonů. Jde přece o zvěst evangelia, o radostnou zvěst o svobodě Božích dětí. Bylo by absurdní, aby do toho vstoupil nečistý duch, který spoutával onu otrokyni. Ona nemluvila svobodně, nepřihlašovala se ke Kristu, protože chtěla. Mluvil skrze ni démon. Doslova čteme, že měla „ducha Pythona“, ducha hada škrtiče. Někoho, kdo dusí a drtí tak dlouho, až svoji oběť zničí. Takhle se ale nedá svědčit o Boží lásce a tak Pavel tu frašku utnul.
Myslím, že jako ze začátku neznal a ani později neřešil společenské a ekonomické postavení Lydie, tak mu nedošlo, jaké ekonomické důsledky způsobí toto uzdravení. A jen těžko mohl odhadnout, že ho zato čeká bičování a vězení. Stále ale platí Ježíšovo: „Kažte evangelium všemu stvoření!“ Pavel přijímá tento trest a za pár hodin už ho vidíme a slyšíme oslavovat Boha zpěvem. Není to misie ve vlastním smyslu tohoto slova. Pavlovi nejde o to obracet spoluvězně, obracet žalářníka. Jen se snaží žít jako křesťan a tímto životem – stejně, jako jindy slovy – dává prostor Bohu, aby si toto kázání evangelia formou svědectví celého života použil jako prostředí k tomu, aby otevíral lidská srdce. My víme, jak ten příběh pokračuje, takže víme, že i toto Bůh použil.
Bůh použil, když Pavel kázal slovy – Lydie. Bůh použil, když Pavel kázal celým životem – žalářník.
A stále znovu a znovu si opakujme, že naším úkolem je kázat evangelium, ne obracet lidi. Ty si obrací Bůh sám. Kázat všemu stvoření. Nikdo není z principu vyloučen s tím, že evangelium slyšet nemá. Když už ale chceme působit skutečně jako misionáři, tak stojí zato jít tam, kde vidíme větší naději na úspěch. Jako misionáři pak působíme – nebo alespoň můžeme působit – i svědectví vlastního života. Když budeme do života druhých vnášet svobodu a pokoj, když budeme Boha oslavovat a chválit, i když to není v tu chvíli snadné – to všechno jsou okamžiky, ke kterým se Bůh může nějakým způsobem přihlásit a použít si je jako cestu k otvírání lidských srdcí.
Amen.