Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
Pavel kázal v různých městech. Po městě Filipis přišel do Tesaloniky, co se jí dneska spíš říká Soluň. Tady v Tesalonice Pavel založil sbor, do kterého pak napsal dva dopisy, které máme v Bibli. První a druhý list Tesalonickým (Soluňským). Nad podrobnostmi Pavlova kázání se budeme dnes zamýšlet.
Nejprve tedy, kde v té Tesalonice kázal. Kam Pavel šel? Do synagogy. Tesalonika bylo velké město a byla v něm i synagoga. Židovský kostel. Židé se tam scházeli ve sváteční den – sobotu – aby si četli z Bible. Jsou to židé, takže jen ze Starého Zákona, z Nového v té době ještě nic moc napsáno nebylo.
V synagogách neměli nějakého stálého kazatele, vykladače, který by Bibli vysvětloval. Prostě se sešli, přečetli si nějaký příběh a pak o něm diskutovali. Proto když přišel apoštol Pavel, byli rádi, že přišel zase někdo nový, kdo jim mohl povědět něco zajímavého. Pavel se rozhodně nezdráhal. Dokonce po tři soboty za sebou přišel do synagogy, přečetl něco z Bible a pak to vykládal.
O čem asi mluvil?
No jasně, že o Pánu Ježíši!
Vzal to postupně. Slyšeli jsme, že … vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš“, řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“
Takže nad tímhle budeme dneska přemýšlet i my. Nejprve tedy jak je to s tím Mesiášem, co je zač a jak je to s tím utrpením a zmrtvýchvstáním.
Nejprve tedy vysvětloval, co znamená slovo Mesiáš. Tady v Makedonii už dost možná mluvili řecky a tak místo hebrejského slova „Mesiáš“ používali řecké slovo „Kristus“. Mesiáš a Kristus je to samé, jen v různých jazycích. Co znamená česky? To všichni židé věděli, že to slovo znamená „pomazaný“. Byl to tehdy takový zvyk namazat někomu hlavu voňavým olejíčkem.
Když se někdo stal králem, tak ho pomazali olejem. Když se někdo stal knězem, také ho pomazali olejem. I proroci bývali pomazáni olejem. Byli pomazaní.
Pavel ale teď vysvětloval židům, že takový Mesiáš – to nebude jen tak ledasjaký král. To nebude jen tak nějaký obyčejný kněz. To nebude jen tak jeden z mnoha proroků. Až přijde Mesiáš, Kristus – to bude někdo úplně výjimečný. Jedinečný. Někdo úplně nej nej nej.
Pavlovi posluchači přikyvují. Jo to zní rozumně. Když už někdo má být jedinečný Mesiáš, tak jasně, že to musí být někdo nej nej nej. Superkrál, superkněz, superprorok. Prostě superhrdina. Jenže – jak se takový člověk pozná? Co asi bude dělat. Jak vypadá superhrdina? Co dělá?
Hodně lidí si myslelo, že takový superhrdina bude supervoják. Ví, jak to nandat nepříteli. Jako třeba Mojžíš v Egyptě. To byl vítěz, kterému se dalo zpívat k poctě. Co udělal? Jak přemohl faraóna? Přivolal deset ran a pak ještě rozdělil moře a v něm utopil všechny nepřátelské vojáky!
Čekali Mesiáše, který bude také takový. Který to dokáže nandat nepřátelům.
Jenže Pavel chce vyprávět o Pánu Ježíši. Ale copak se dá na tohle nějak navázat? Byl Pán Ježíš supervoják? Nechal někdy někoho utopit? Jasně, že ne!
Když už mluvili třeba zrovna o tom Mojžíšovi a vyvedení z Egypta, tak se Pavel zamyslel a řekl: „V tom příběhu o Mojžíšovi a odchodu z Egypta, tak pro Mesiáše jeden obraz je. Ale není to Mojžíš. Chcete hádat, kdo?“
A ti židé se zamysleli, času měli spoustu, protože vlastně celou sobotu trávili takto v synagoze. Promýšleli ten příběh, vyprávěli si ho znovu a znovu…. Když to dlouho nemohli uhodnout, tak jim dal Pavel nápovědu: „Je to zvíře, ale prorok Izajáš ho použil jako obraz pro člověka!“ Proroka Izajáše četli, tak si znovu vypráví ten příběh o vyjití z Egypta… No, nevím, jestli je to napadlo, ale my jsme to dokonce zpívali v písničce „Vítězi k poctě zpívejme“. Dvě sloky, třetí a čtvrtá, se tam věnovaly právě příběhu vyjití z Egypta (kdo umíte číst, můžete už listovat a hledat). Anděl zhoubce prochází Egyptem. To ukazuje na desátou ránu, pobití prvorozených. V židovských domech ale prvorození nezemřeli – protože zemřel … beránek. A tenhle beránek chce říct něco o Mesiáši! Mesiáš bude jako beránek, tak to píše prorok Izajáš.
Izajášovo proroctví tedy mluví o beránkovi, ale už je zřejmé, že je to obrazné vyjádření pro člověka, který má nějakou beránčí vlastnost. Když se o někom řekne“ On je jako beránek“ – co to znamená? Nu, že je klidný, tichý. K tomu si ještě jednou připomeňme, k čemu byl důležitý beránek v Egyptě: tam zemřel beránek, aby nezemřel člověk.
Takže opakování: Pavel v synagoze vysvětluje, jaký má být Mesiáš: Má být klidný, tichý. Zemře, aby neumřeli lidé
Prorok Izajáš to přesně takto o Mesiáši prorokoval: tenhle klidný, tichý člověk bude beránek, který zemře za nás. Abychom nemuseli umřít my. Umře, dají ho do hrobu.
Ale pak najednou ten Izajáš pokračuje tím, že bude dlouho živ! Že bude zbaven trápení!
To zní divně – budou ho trápit, umře, ale nakonec stejně bude žít a už ho nic trápit nebude. Ale přesně takhle to Izajáš prorokoval stovky let před apoštolem Pavlem a v té Tesalonice to takto Pavel vyprávěl. Mesiáš nebude žádný superhrdina, supervoják se seuperchopnostmi, který všechny pomlátí! Mesiáš se bude chovat jako beránek. Bude tichý a klidný: nebude nadávat, nebude se prát, nebude ubližovat druhým. Jako v Egyptě – zemře místo lidí.
A pak vstane z mrtvých.
Ti židé v synagoze asi poslouchali oči úplně vyvalené. „Aha!“, řeknou Pavlovi. „To jsme rádi, že jsi nám to vysvětlil! Takže až přijde Mesiáš, tak umře za nás, ale pak vstane z mrtvých.“ A Pavel jim řekne: „Jo, přesně tak to … BYLO!“
A teď oni mají vyvalené či ještě víc. Jak – bylo?! Takového Mesiáše přece čekáme! A Pavel na to: „Nemusíte čekat, takový Mesiáš, který zemřel za vaše hříchy, ale pak vstal z mrtvých, ten už přišel. Jmenoval se – Ježíš.
Hodně lidí tehdy v Tesalonice bylo nadšených a děkovali Pavlovi, že jim to přišel říct. Že jim přišel vysvětlit, jaký má být Mesiáš a kdo je Mesiáš.
Jaký že má být Mesiáš podle Bible? Má být jako beránek klidný, tichý. Zemře za naše hříchy. Vstane z mrtvých.
Jak se jmenuje Mesiáš? Ježíš.
Protože Ježíš byl klidný, tichý, zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých.
Amen.
Milí bratři a sestry,
Tahle písnička odkazuje na známé podobenství o dvou stavitelích. Už od dob nedělní školy známe, jak „déšť padal a voda stoupala“ a jeden dům spadl a druhý zůstal stát. Písnička o tom, že máme pamatovat na základy, na kterých stavíme dům svého života.
Stojíme teď na místě budoucích základů přístavby k našemu kostelu. Na první pohled jsme (poučeni písničkou i zdravým rozumem) pro stavbu zvolili pevné základy. Nestavíme na písku, ale v místě původního lomu. Ale nenechme se ukolébat falešným pocitem bezpečí. Tady jde o víc, než o jednu dřevostavbu. Nám přece jde o budování sboru. Budování živého společenství. V tomto budování se i přístavba může stát pokušením. Právě tím příslovečným pískem. Bude skvělé, až bude stát a bude moci sloužit. Co to ale znamená, že „bude sloužit“? To znamená, že v ní budeme dělat nějaké aktivity. Že ji budeme využívat. Napořád podtrhuji tu první osobu množného čísla. Jde o nás. Přístavba sama nezajistí nic.
Ta dětská písnička má pravdu. Nejen život jednotlivce, ale i život sboru musí stát na Pánu Ježíši. Na touze zvěstovat evangelium. Na touze vzájemně se povzbuzovat, sdílet se mezi sebou o své víře. Vzdělávat se a růst v tom, co to znamená být křesťan. Také na touze zvěstovat druhým, těm, kteří evangelium neznají. V práci uvnitř sboru i v práce směřované ven, nám může být přístavba nedocenitelnou pomocí. Budeme totiž stavět na Pánu Ježíši, na hledání jeho vůle a na snaze žít podle ní. Budeme stát na skále my i přístavba a nemáme se čeho bát.
Nebezpečí se skrývá vlastně jen v jediné věci – že bychom si snad začali myslet, že ta přístavba něco způsobí sama. Že tím, že ji budeme mít, tak že to automaticky povede k rozkvětu sboru. Že se přístavba stane tím základem, na kterém chceme budovat. Nebyli bychom první věřící, kteří se dokázali nadchnout pro nějakou společnou stavbu, a když ji měli, tak se přestali snažit o cokoliv dalšího. Tak to bylo již mezi židy při stavbě Jeruzalémského chrámu po návratu z babylónského zajetí a od té doby nespočetněkrát.
Zkusme tedy i ten svůj současný výhled na to, co nás čeká, vést dál, než jen do toho června příštího roku, až tady bude ta krásná stavba stát. Dívejme se ještě dál – na všechny ty aktivity, které tam budeme moci dělat. Už teď se těšme, jak do nové přístavby budeme posílat svoje děti na nedělku a do dorostu. Jak se tam bude scházet mládež a jistě nejen jednou za týden. Jak v přístavbě budou probíhat besedy, přednášky a setkání nových a nových lidí, které budeme do našich nových prostor zvát.
Když si uchováme tento pohled, pak samotná stavba bude krokem dobrým směrem. Bude totiž znamením, že nestavíme na hmatatelné jistotě jedné dřevostavby, ale na Pánu Ježíši, který nás povede nejen těch pár měsíců samotného budování, ale mnohem dál – až do svého království, které se i v této přístavbě mezi námi bude objevovat.
Amen.