Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Pavel přišel do Athén a dostal se do situace, kterou zatím z jeho životopisu neznáme. Možná už nastala a spíš bych řekl, že ano! Ale popsána zatím nebyla – totiž rozhovor s lidmi zcela nezávislými na židokřesťanské tradici. Jak takovým lidem kázat o Ježíšovi a zmrtvýchvstání? Jasně, že Pavel nejprve zašel do synagogy, to je klasika. Mluvil se židy i s tím židovským „fanklubem“, tedy s neobřezanými lidmi, kteří ale věřili v židovského Boha. Tam má pozici jednodušší. Tam si na to athénské modlářství může hudrat po libosti.
Jenže jak kázat o Ježíšovi a zmrtvýchvstání, když vyjde mezi ty modláře?!
Flavius se ve spise Proti Apiónovi zmiňuje, že Athéňané jsou „nejzbožnější z Řeků“. Pochopitelně to chápejme ve smyslu uctívačů řeckých bohů! Připadlo mi to na první pohled až zvláštní, když jde o město, které bylo centrem vzdělanosti. Athény, tedy rodiště nejvýznamnějších filosofických škol – ve Skutcích je zmíněna epikurejská a stoická, ale bylo jich ještě víc. Jestli někde, tak právě tady bych čekal skeptické intelektuály, kteří budou mít rezervovaný vztah k tradičnímu náboženství. Lidé, kteří se pozastaví nad řeckými bájemi a pověstmi. Kteří si řeknou, že ta plejáda bohů, polobohů a heroů bydlících na Olympu a hašteřících se ne jinak, než lidé – že to je přece nesmysl. Že skuteční bohové by měli být povzneseni nad takovéto malichernosti. A dost možná by už dávno měli dospět i k tomu, že „mnoho bohů“ je samo o sobě divné a je-li nějaký, pak buď dva – dobrý a zlý – anebo jeden. Čekal bych to – ale nebylo to tak. Athéňané uctívali bohy v chrámech, na náměstích, na ulicích, před jídlem, na začátcích politických jednání i před začátkem sportovního zápasu. Po městě i okolí stojí tisíce soch, které slouží k uctívání bohů. Ty ve Skutcích zmíněné oltáře neznámým bohům pak potvrzuje cestovatel a zeměpisec Pausaniás, který v 2. století po Kristu procestoval Řecko, Palestinu, Egypt, Itálii… Je velmi přesný. Jeho popisy dodnes slouží při rekonstrukcích, takže i v tomto mu jistě lze věřit. Viděl je při cestě z přístavu do Athén, kudy klidně mohl jít i Pavel.
Tohle je situace, ve které Pavel chce zvěstovat Ježíše zmrtvýchvstalého. V synagoze už byl – ale teď se Pavel dal do řeči i s lidmi na ulici. Měl štěstí na posluchače, protože měli zájem o to, co říká. Již 350 let před Pavlem si Athéňan Démosthenes posteskl, že jeho sousedé jen rádi chodí po tržišti a stále se vyptávají: „Co je nového?“ Skutky apoštolské potvrzují, že se ani po tolika letech nic nezměnilo. Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. U Pavla to tedy vypadá na nějaké nové bohy. Za dychtivostí slyšet něco nového se ale skrývá i varovný osten, který Pavel zná, protože ho bodl ve Filipis: tehdejší zákony zakazovaly šíření takových nových kultů, které by odporovaly kultům již zavedeným. Pavel musí opatrně volit slova, protože za větu: „Všichni vaši bohové jsou prachsprosté modly a jediným skutečným Bohem je Hospodin“ by si místo zvídavých posluchačů vysloužil velice rychle bičování a vězení, přesně jako ve Filipis.
Ještě jednou připomínám, že tedy se poprvé setkáváme s tím, že Pavel mluví s lidmi bez jakékoliv vazby na židovské názory. Kázat v synagoze věřícím v jednoho Boha – to mi ve srovnání s tímto připadá najednou vlastně celkem snadné. Lidem, kteří věří v jediného Boha a čekají, že tento Bůh pošle Mesiáše, tak vysvětlit, že Mesiáš už přišel a je to Ježíš, který vstal z mrtvých. To jsme si popisovali minulý týden při rodinných bohoslužbách, jak to měl Pavel v Tesalonice. Lidem, pro které jsou starozákonní příběhy a proroctví vážný argument, těm Pavel ví docela jasně, co říct.
Tady jsou ale lidé, kteří mají čistě pohanské představy. Zavzpomínejte na staré řecké báje a pověsti od Petišky – tak přesně tohle brali smrtelně vážně. Jedeš na moře? Koukej obětovat Poseidonovi a jeho žene Amfitrítě. Měli ovšem spolu několik dětí a ani na ty radno v obětech nezapomínat! Jenže protože Poseidon byl záletník, měl spoustu milenek mezi mořskými nymfami Néreidkami. To byly dcery jeho tchána Nérea, kterému, zdá se, zeťovy zálety nevadily. Jo, na tohohle Nérea také radno nezapomenout s obětí. Jeho dcery Néreidy sídlí v Poseidonově paláci na dně Egejského moře a je jich sto. Jsou hodné, ale nesmíte je naštvat, to by si stěžovaly delfínům a ti to řeknou Poseidonovi. To by pak svým trojzubcem od Telchinů rozpoutal bouři. A logicky se spoustou milenek měl Poseidon spoustu božských a polobožských dětí. Řada královských rodů odvozoval svůj původ od některého z těchto Poseidonových záletů.
Nám to může všechno připadat dost ujeté. Ale ti Athéňané to zjevně brali naprosto vážně. Již zmíněné „oltáře neznámým bohům“ jsou projevem právě této naprosté vážnosti. Ten který námořník, který se šťastně vrátil z plavby, nedokázal identifikovat, který že bůh z té nepřeberné plejády mu vlastně pomohl. Tak v naději, že to ten správný pozná, staví oltář neznámému bohu. Snad je to sám Poseidon, snad jeho strašlivý syn Orion, kterého můžete teď celou zimu sledovat na noční obloze, ale dost možná někdo z 3000 synů a 3000 dcer Ókeánových či jiný z těch nepřeberných zástupů vznešených nebešťanů či „podmořšťanů“, které je třeba ctít. Je třeba jim poděkovat za zdar plavby, protože bohové jsou nevyzpytatelní a zrovna Poseidon je dost chamtivý a také protivný a mstivý.
Takovému námořníkovi se dost dobře nedá říct, že žádný Poseidon na dně Egejského moře zlatý palác nemá a že en člověk má věřit v Ježíše a ve zmrtvýchvstání.
A tak Pavel zkusil nějak odrazit od oněch pohanských představ. Pokusil se navázat na náboženské předporozumění svých posluchačů. Dodnes se teologové neshodli, jestli ho v tom můžeme či nemůžeme napodobit. Jedni říkají, že když to udělal Pavel, tak můžeme také. Druzí říkají, že to v Athénách byl takový propadák, že je z toho vidět, že tudy cesta nevede. Sám za sebe se kloním spíše k té první variantě. Ani ne tak proto, že to dělal Pavel. Kopírovat jakýkoliv misijní či evangelizační model, to je vždycky na pováženou. Pokud nás dělí skoro dva tisíce let, tak tím spíš. Ale je mi tento způsob bližší.
Sám pro sebe jsem si to naformuloval takto. Frontálním útokem ve stylu „To, co říkáte je omyl, a já vám řeknu, jak je to doopravdy“ stavím své názorové oponenty do pozice bloudících troubů, zatímco vyjitím z jejich představ jsou v mých očích hledači na cestě za pravdou.
Jistě by ten samý fakt šel popsat i jinak! Ale pro mě je toto jakási výchozí pozice, se kterou chci přistupovat k lidem, se kterými se bavím o své víře. Věří v karmu a reinkarnaci? Věří v UFO? Věří v horoskopy? Prosté odmítnutí ukončí rozhovor. A přitom vím, že ti lidé jsou ve většině případů jako ti Athéňané! Jsou dychtiví na jakékoliv novinky! Spoustu času tráví nad nějakou duchovní literaturou od Čtyř dohod Jaroslava Duška po Ignáce z Loyoly. Hltají konspirační teorie o iluminátech a utajených kontaktech s mimozemšťany. Prohledávají zdroje dávné i moderní o kabale, numerologii, tarotových kartách a čemkoliv dalším, co není součástí standardní vědy. Hillary Clintonová prohrála volby, protože neměla vyladěnou kterousi čakru! I to už mi kdosi vysvětloval.
Když se budu v těch jejich představách orientovat, stává se, že najdeme společné motivy. V karmě a reinkarnaci hledání spravedlnosti v tomto světě. V hledání mimozemšťanů rozpoznání, že v tomto světě nejsme jediné inteligentní bytosti. V horoskopech to, že svět je složitější, než jen to, co jsme se učili ve škole.
Jasně, že některé věci už jsou fakt hodně ujeté. Jen horko těžko hledám navazovací body u myšlenek, že fyzický Ježíš byla 22. reinkarnace a od té doby se Ježíš reinkarnoval ještě patnáctkrát. Milovníci konspiračních teorií rádi argumentují tajnými Vatikánskými archivy. Kdosi už mi vysvětloval, že tam má papež ukryté ty tajné Bible, které ukrývají před světem. To jsem si s gustem užil, když jsem mu řekl, že tato „supertajná evangelia“ jsem už dávno četl, protože je vydal Vyšehrad a do češtiny je přeložil náš branický místokurátor, bratr Dus.
Ve většině případů si ale stále říkám: opatrně s argumenty a ještě opatrněji s odsudky. I u toho, o čem jste hluboce přesvědčeni, že to je naprostá hloupost. Ba ještě opatrněji, než to měl apoštol Pavel. V jedné věci jsme na tom totiž hůř, než on. Pavel opravdu přinášel něco nového. Athénští filosofové o Ježíši dozajista neslyšeli. Pokud v našem prostředí začnete zvěstovat „Ježíše a zmrtvýchvstání“, nejspíš vám lidé ukáží dveře o to rychleji. Ne proto, že by to „znělo podivně“, ale protože narazíme na předporozumění, které říká, že celé křesťanství, jak ho tu církev prezentuje, je sakumprásk hloupost.
Pavel tak opatrně lavíruje mezi tím, co by mohlo být jeho posluchačům blízké – neznámý bůh; tím, co by je mohlo zarazit – jeden Bůh, který učinil svět; hned se vrátí k citátům z jim známých autorů! Aratos žil v Athénách před 300 lety a napsal báseň Fainomena o nebeských tělesech. Ve stejné době Kleanthés v Athénách napsal hymnus na Dia Olympského. Tohle Pavel cituje! To používá jako argument. Nepokárá Athéňany za jejich modloslužbu. Ani slovo o hříchu. Jde o odpuštění nevědomosti. Vlastně vůbec nemluví o Ježíši, jen obecně o jakémsi „muži, který přijde“ a nedořekne, že to je Boží Syn. Ani jednou necituje Bibli. Copak se dá v kázání začít od citátu: „Každá ulice, každé tržiště je plné Dia, dokonce každé moře a každý přístav je plný Dia…v něm jsme a v něm se pohybujeme“?! To hrozně obecné a všeobjímající „jsme boží děti“. Srovnejme si to s opatrnou formulací Janova evangelia (J 1,12): Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
Nu, zjevně se takto kázat dá.
Je pak ale část křesťanské zvěsti, kde už Pavel slevit nedokáže – a to je zmrtvýchvstání. Ano – když se Pavel dostal ke vzkříšení z mrtvých, tak u drtivé většiny posluchačů skončil. Jestli se na něčem athénští filosofové shodli, tak na tom, že život v tomto světě za to fakt nestojí a vracet se do něj je projevem čehokoliv, jen ne duchovní vyspělosti či božské autority. Už Pavlem citovaný filosof Kleanthés zemřel jako správný stoik poklidnou dobrovolnou smrtí hlady, aby ho to mizerné tělo konečně přestalo tížit. Z pohledu athénských pohanských filosofů vzkříšení z mrtvých znamená oslavu hmotné tělesnost. Pro řeckého filosofa je ale tělo jen vězením pro duši. Většina filosofů proto odchází se smíchem, že se ten nedovzdělanec takhle odkopal. Takové bláznovství, jako vzkříšení z mrtvých!
Tady ale Pavel už neměl jak to podat jinak. Káže o Ježíši a zmrtvýchvstání. A neodchází všichni. Někteří se k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.
Nám tak zůstává otázka – stálo to zato? Byla to dobrá strategie? Pořád si myslím, že ano. Pořád si myslím, že po vzoru Pavlově je potřeba jít za lidmi. Nečekat, že přijdou za námi. Protože nepřijdou. Jít za nimi i na tak divné místo, jako byl tenkrát vršek zasvěcený bohu války Areovi, tedy Areopag. Oni se tam cítí doma. Chápat, že i oni hledají něco pevného. Mnohdy tápavě, neujasněně. Oltář neznámému bohu… Ale hledají nějaké svoje jistoty. Po vzoru Pavlově je dobré znát názory lidí kolem nás. Číst knihy, které čtou oni. Znát kulturu, ze které vyrůstají. To abychom mohli mluvit jazykem, kterému budou oni rozumět. Tady nejde o to se podbízet, ale najít společný základ. Ten základ, který při kázání v židovské synagoze Pavel automaticky měl, tak ten tady musí teprve vybudovat. My to budeme mít o to těžší, že naši posluchači už o křesťanství ledacos slyšeli a těžko co dobrého. Když ale ten společný základ najdeme řeba se nám podaří na něm něco dál vybudovat.
Jistě – v tomto hledání nesmíme prostě „vyprodat krám“. Říct, že je to jedno, v co kdo věří, hlavně, když se nějak dohodneme. Spolu s Pavlem zůstávám na tom, že prázdný hrob je základ křesťanské zvěsti. Bez velikonočních událostí už není křesťanství křesťanstvím. Nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je naše víra a ještě jsme ve svých hříších (1K 15,7)
Pohanskému světu tato část křesťanské zvěsti tehdy připadala jako bláznovství. Do značné míry připadá i teď, ale v tomto máme myslím situaci lepší, než Pavel. Lidé dnešní doby mají svoje tělo rádi. Proto mám naději, že i když mnozí odejdou, tak to v někom zůstane – to, že jsme si rozuměli, to, že jsme si snažili vyjít vstříc, to, že jsme se respektovali ve svých postojích. To, že Ježíšova cesta by mohla být dobrá cesta, po které chce jít i on. A půjde.
Amen.