Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
budeme dnes společně přemýšlet nad vánočními proroctvími. Jedno jsme slyšeli a už na něm vidíme, že to není jen tak.
První křesťané měli jen Starý Zákon, ale jak ho četli, tak s překvapením zjišťovali, že se tam každou chvíli setkávají s něčím, co tak či onak vypráví o Pánu Ježíši. Kdesi jsem četl, že lidé napočítali 60 velkých proroctví a několik set drobnějších, které o Pánu Ježíši mluví.
To bychom tu byli týden, tak to omezíme jen na ta proroctví, která se nějak týkají Ježíšova narození. A to ještě zdaleka ne všechna. Co vlastně lidé mohli čekat. Čekají, že přijde nějaký Mesiáš, který se s tím zlem tady ve světě vypořádá. Mají v ruce jen Starý Zákon, ten čtou, zkoumají. Ale jak víme – zároveň to s těmi proroctvími nebývá vždycky jednoduché. No uvidíme.
Vezmeme si Bibli hned od začátku, od Adama a Evy a vyhnání z ráje. Bůh se baví s Adamem, s Evou – a s hadem. A to nás teď zajímá, protože tomu hadovi řekl něco důležitého.
Genesis 3,15 „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“
Co to chce říct? Máme tu první proroctví o tom, že přijde někdo, kdo to nandá ďáblovi. Rozdrtí mu hlavu. Ale nebude to bez bolesti – ďábel mu rozdrtí patu. A ten někdo bude člověk. Bude narozený z ženy.
Takže nečekáme anděla, ale ani to, že by Bůh jen tak mýrnix týrnix přišel na svět v své božské moci a slávě. Musí to být někdo narozený z ženy, tedy přijde na svět jako dítě. Lidé se tedy musí rozhlížet mezi sebou.
Jedeme dál.
První věřící – Abraham – vyšel z Ur chaldejských a postupně došel až do zaslíbené země. Bůh mu tuto zemi slíbil. Jemu a jeho potomkům – jenže Abraham žádné potomky nemá. Jeho žena Sára nemůže mít děti. Tak to Abraham zkusil tak nějak obejít a měl syna se svou otrokyní. S Hagar. Když se pak Bůh Abrahamovi zjevil a sliboval mu, že z jeho potomků vzejdou králové národů, tak mu Abraham odpověděl (Gn 17,18) „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ Modlí se za svého prvorozeného Izmaele. Ale Pán Bůh ho vyvede z omylu: „Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni… tvé potomstvo bude povoláno z Izáka.“ (Gn 21,12). Linie požehnání nejde po prvorozených, jak by tenkrát jistě kdekdo čekal, ale po vyvolených Bohem. A Bůh si vyvolil Izáka.
Izák měl dva syny. Ezaua a Jákoba. Prvorozený byl Ezau. Zase by tehdy každý čekal, že to bude on, kdo má prvorozenectví a tak i otcovské požehnání. My ovšem víme, že Ezau prvorozenectví prodal a o požehnání ho mladší bratr ošidil. Kudy tedy půjde ten proud Božího požehnání? V které linii bude dál Boží lid a v něm ten Mesiáš? Nu, máme tu proroctví, které řekl pohanský věštec Bileám: Numeri 24,17: „Vidím jej, ne však přítomného, hledím na něj, ne však zblízka. Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele.“ Takže Jákob. Abraham, Izák, Jákob…
Jákob, zvaný Izrael, měl ale synů mnoho. Dokonce dvanáct! Rúben, Šimeon, Lévi, Juda, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, Isachar, Zabulon, Josef a Benjamín. Nu, který z nich? Rúben je prvorozený… Benjamín nejmladší… Josef nejoblíbenější…
Když stařičký Jákob umíral, tak každému ze synů požehnal. A my poslyšme požehnání, jak ho čteme v Genesis 49,9–10: Mládě lví je Juda… Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení. Aha – takže Abraham → Izák → Jákob → Juda. (Zbavení žezla/palcátu jako proroctví o čase, kdy se dvanáctiletý Ježíš objeví v Chrámu – no je toho tam víc, ale to už by bylo hodně složité…)
Judejci se mohou těšit, že tedy někdo z nich. I slovo židé je odvozeno od jména tohoto pokolení, protože tento kmen na rozdíl od většiny ostatních nezmizel ve víru asyrských deportací.
V hledání v jednotlivých rodinách pokolení Juda nám pomůže prorok Izajáš, kterého jsme slyšeli v prvním čtení. (Iz 11,1–10) Z jakéhože pařezu a kořene bude proutek? Jišajova. Chlapík jménem Jišaj, muž z lidu Abrahamova, Izákova a Jákobova, z pokolení Juda má ovšem osm synů. Který z nich se může těšit na tak slavného potomka?
My tušíme, že to bude ten nejmladší, zrzavý pasáček od stáda, co to dobře umí s prakem. A skrze proroka Jeramijáše to Pán Bůh lidem potvrdil: Jeremjáš 23,5 „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy…“
V jeho dnech dojde Judsko spásy… Kdy ty dny budou? Jak píše apoštol Pavel: Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu… Jaký „stanovený čas“? Kdy se to dá čekat? Pomohou nám proroci Daniel a Ezechiel. Kdo přečetl Bibli, tak ví, že jak se řekne Daniel a Ezechiel tak to bude hodně náročné. Zjednoduším to, co to dá, ale stejně. Takže pozor.
Daniel 9,24–25: Sedmdesát týdnů let je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu, než bude skoncováno s nevěrností, než budou zapečetěny hříchy, než dojde k zproštění viny, k uvedení věčné spravedlnosti… a počítá se to „od vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma“.
Sedmdesát týdnů let. To zní dost zmateně. Trochu nám pomůže prorok Ezechiel (4,6) a Boží pokyn, který slyší: „… ukládám ti za každý rok jeden den.“ Sedmdesát týdnů, týden je sedm dní, takže sedmdesát krát sedm let – tedy 490 let. Odkdy 490 let? Od jakéhosi výnosu, ediktu o navrácení a vybudování Jeruzaléma. Nějak se to týká navrátilců z Babylónského zajetí, ale takové dekrety byly hned tři. Kýrův, Dareiův a Artxerxův. Kýros povolil návrat a obnovit chrám. Dareios toto potvrdil. Ale až Artaxerxes nechal svým dekretem obnovit Judskou vládu v Jeruzalémě. Jeruzalém je díky tomuto dekretu opět hlavním městem. Tenhle třetí dekret byl vydán v roce 457 před Kristem. K roku 457 před Kristem přičtu 490 let – a jsme v roce 34 (není nula!) po Kristu. Jsme v době ukřižování Pána Ježíše. Tehdy došlo zproštění viny, k uvedení věčné spravedlnosti. To proroctví je delší, podrobnější a výpočty složitější. Proto si stačí pro tuto chvíli zapamatovat, že i dobu, ve které bude žít Pán Ježíš, měl Pán Bůh naplánovanou stovky let předem.
My se vrátíme k Vánocům
Ještě jednou prorok Izajáš, i toho jsme dnes slyšeli, ale už jako citát z evangelia podle Matouše. O co že šlo? O to, že se Ježíš narodí z panny a že bude Immanuel. My máme dneska problém s tím, že jinak chápeme „jméno“. Ale tenkrát jméno znamenalo něco jako „funkci“. Když rodiče dali dítěti jméno, tak tím chtěli vyjádřit, jaký ten človíček bude. A tak se třeba taky jméno v průběhu života mohlo změnit, když se změnila ta funkce. Čili: to, že Ježíš má být Ježíš a zároveň Immanuel, to nám dá smysl jen tehdy, když si ta slova přeložíme. Pak se o nositeli těchto jmen dozvíme, že je to Ježíš – Hospodin je spása a zároveň Immanuel – tento Hospodin je tu s námi. V těch jménech se skrývá ta funkce: Hospodin chce spasit lidi a tak za nimi přijde. A tohle dohromady – to je příběh Ježíše Nazaretského. V něm přišel Bůh mezi nás (Immanuel), aby nás spasil (Ježíš).
Pojďme na něco jednoduššího. Tři mudrci podle nebeského znamení došli do Jeruzaléma do Herodova paláce a jsou v koncích. Jdou pozdravit narozeného židovského krále, ale fakt netuší, kam dál, když Jeruzalém je špatně! Jak to vyřeší král Herodes? Zavolá znalce Bible! Kde že se má Mesiáš narodit?
Kde se má narodit Mesiáš? A znalci Bible hned vědí! Micheáš 5,1 A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. Od boku střelí, protože prostě vědí, že tři mudrci jsou skoro v cíli. Mají před sebou dvě hodinky klidné chůze a jsou v Betlémě. Když tak lidé ty vzácné panáčky viděli v Betlémě, ta i když víme, že to byli mudrci a ne králové, tak mnozí lidé si mohli vzpomenout na Žalm 72,10–11: … králové Taršíše a ostrovů přinesou dary… všichni králové se mu budou klanět.
Ale dlouho to obdivování nevydrží. Je tu jedem král, který z narození Ježíše radost nemá – a to je Herodes. A tak se naplní i to, co prorokoval Jeremjáš 31,15: „V Rámě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel oplakává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou.“ Do Betléma vtrhli Herodovi vojáci a udělali masakr.
Malému Ježíškovi se nestalo nic. Stihli utéct do Egypta a naplnilo se tak proroctví Ozeášovo 11,1, jak to připomíná evangelista Matouš o kousek dál (2,15) Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘
No, suma sumárum – je toho i o Ježíšově narození naprorokováno docela dost. Ale není to tak jednoduché, aby si to lidé mohli předem přesně vyčíhnout a vědět kdy a kde čekat. A tak sláva Bohu, že my to takto čekat nemusíme. Že už se Pán Ježíš opravdu narodil a my to jeho narození můžeme o Vánocích doopravdy slavit.
Amen.