Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Pavlův příchod do Říma a okolnosti, kterého provázely, jsme tady v kostele probírali téměř přesně před rokem, takže pokud chcete vzpomínat, tak si na branických webových stránkách snadno najedete kázání ze 17. ledna. Z Pavlova příchodu do Říma pro nás dnes bude zajímavé to, co ho do Říma přivedlo – totiž jeho soudní spor. Pavlův vztah k politické moci, ke světským zákonům. Co to bylo to jeho odvolání k císaři? Latinské slovo označující toto odvolání jakožto právní akt zní „provocatio“. Význam je zcela nevinný – prostě „odvolání se“. Jako zákon to římské právo znalo již z doby počátků republiky, tedy 500 let předtím, než tohoto práva využil apoštol Pavel.
Ale stejně mě to slovo zaujalo. Provocatio. Pavel byl provokatér. Toto jeho provokatérství dnes tedy budeme promýšlet, protože se tak třeba bude moci stát inspirací i pro nás. Je to v tom cyklu příběhů ze Skutků apoštolských poslední díl. Bude tedy maličko opakovací. Musíme si zavzpomínat, v jaké situaci apoštol Pavel v Římě byl. Pak z toho jistě lépe pochopíme, jak to s tím Pavlovým provokováním bylo.
Začalo to někdy o dva roky dříve, když se Pavel vrátil do Jeruzaléma. Došlo k hádkám a sporům, během kterých se židé pokoušeli Pavla zabít. A to zrovna nechtěl provokovat! Právě naopak – prošel židovským očišťovacím obřadem a obětoval v chrámu podle Mojžíšových předpisů! Ale i tak ho měli za kacířského svůdce, odpadlíka od víry, znesvětitele chrámových prostor. Tyto tahanice dostaly Pavla do římských kasáren v Jeruzalémě. Tam ho římské občanství uchrání od bičování. Ta scéna stojí za připomenutí (Sk 22,23n): Velitel rozkázal vojákům, aby Pavla zavedli do pevnosti; dal jim pokyn, aby při výslechu použili bičování, neboť chtěl zjistit, proč proti němu tolik běsní. Sledujete, jak vypadá římská soudní praxe v okupované zemi! „Hele, něco se děje a tenhle člověk by o tom mohl něco vědět. Zpráskejte ho bičem a pak se ho zeptejte, co o tom ví!“ Tak Pavla přivázali čelem ke sloupu, ale v tuhle chvíli Pavel řekne: “Smíte bičovat římského občana, a to bez soudu?“ A v tu chvíli všichni dostanou strach. Římské občanství! Jak se ukáže za chvilku, tak dokonce zděděné! Už jenom to, že ho nechal velitel spoutat, smrdí průšvihem. Ještě to není to odvolání se k císaři – provocatio – ale z Pavlovy strany to je provokatérské dráždění hada bosou nohou. No, ne úplně bosou, ale rozhodně se Pavel pohybuje dost na hraně.
K tomu vlastním odvolání se pak dojde v sídelním městě římského místodržícího pro Judeu, tedy v Césareji. Když Pavel viděl, že by se mohl svým židovským protivníkům opět dostat do rukou, řekl tehdy místodržícímu Festovi, že se odvolává k císaři.
Mluvili jsme o tom minulý týden, že místodržící Festus by se vydáním Pavla zbavil případu a ještě by si udělal „očko“ u židovských předáků. Tohle Pavel ví a tak využívá svého občanského práva. Je římský občan, před římským místodržitelem se dožaduje, aby jeho vinu posoudil sám císař. Pavel mluvil v tu chvíli řecky a „epikaleo“ nezní tak „provokatérsky“. Ale souvislost jeho odvolání už dost provokativně vyznít mohla. Předání do židovské soudní pravomoci Pavel odmítá slovy: „Stojím před císařským soudem, kde mám být souzen. Židům jsem v ničem neublížil, jak i ty velmi dobře víš!“ Pavel vidí Festovi (jak se říká) až do ledvin. Vidí, že by se v rámci opatrného leč účinného politického lavírování snadno mohl zbavit Pavla i celé kauzy. A ještě z toho vyjít politicky posílen. Proto Pavel apeluje na to, co i Festovi musí být zjevné – tady se nestalo nic, co by měl císařský úředník považovat za trestný čin. Je to spor o vzkříšení Ježíše. Je to zásadní otázka věčného života, ale z pohledu římského soudu nelze mluvit o jakémkoliv provinění. Trochu to může připomenout Ježíšův rozhovor s Pilátem – i tady Ježíš ukazuje, že jeho královský nárok nemá nic společného s problematikou římské vlády a role císaře. Právě Ježíšův příklad je ale pro Pavla výrazným varováním, že ani čisté svědomí ještě neznamená naprosté bezpečí před vysokým státním úředníkem, který by ho klidně mohl poslat na smrt a – stejně jako to udělal Pilát – si pak jen umýt ruce s tím, že nenese vinu za smrt toho člověka, protože on na něm přece žádnou vinu nenalezl.
Když Pavel vidí, jak Festus váhá, odvolá se k císaři. Později sám Festus podotkne, že „Pavel by mohl být propuštěn, kdyby se neodvolal k císaři“. Vnímám ale tato jeho slova jako dost licoměrnou výpověď. Festus si v tom rozhovoru s židovským panovníkem Agripou (spíš než co jiného) kryje záda pro případ, že by císař do té kauzy chtěl nějak šťourat. Potřebuje mít krytá záda jak směrem k židům, tak směrem k císaři a světskému právu a tenhle provokatér Pavel mu to svojí existencí jen komplikuje.
„K císaři ses odvolal, k císaři půjdeš!“ říká Festus po krátké poradě. Tohle odvolání se k císaři se ve výjimečných případech dalo vzít zpět, ale Festus se rozhodl Pavla nepřemlouvat. Provokuješ, mladý pane? Tak si jeď provokovat do Říma. Teď už si jen tak pro zajímavost poslechneme, o co ti jde, přijel židovský král Herodes Agripa, ten si to rád poslechne taky.
Pavlovo svědectví státním úředníkům nejspíš nemělo žádný přímý evangelizační efekt. Místodržící Festus určitě neuvěřil. Ve Skutcích čteme, že při závěrečném výslechu dokonce zvolal: „Jsi blázen, Pavle, mnoho vědomostí tě připravuje o rozum!“ Pavlovi je ale jasné, že Festus má naopak vědomostí málo. Chybí mu znalost základních faktů o židovství, znalost Mojžíšova Zákona. V oslovení takovéhoto pána proto apeloval toliko na to, že jde o císařského úředníka a tak žádá, aby byly dodržovány císařské zákony. Mohlo by to vyznít lehce přidrzle. „Hele, Feste, ty vůbec nechápeš, o čem je tu řeč, takže raději konej svoji povinnost státního úředníka, ano?“ V rozhovoru s králem Agripou je pak Pavlovo provokatérství ještě zřetelnější – „Králi, Ty přece chápeš, o čem mluvím! Jsi žid, Mojžíšův Zákon i prorocké knihy znáš. Mluvím o dávných proroctvích, která se naplnila na Ježíši Nazaretském. Věříš, králi Agrippo, prorokům? Vím, že věříš.“
Co se na tohle dá říct? I když je králem, popravit nebo zbičovat ho teď už nemůže, protože se Pavel už odvolal k císaři. Agripa v Římě vyrostl a má s císařským dvorem nadstandardně dobré vztah. Určitě si je nebude kazit porušováním římských zákonů. A tak se zasmál a řekl: „Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ A je možné, že ho to opravdu pobavilo, jak se ten chlapík rozohnil.
Ani Festus ani Agripa se křesťanem nestal. Ale dost možná napsali do Říma dopis, že tohoto člověka fakt netřeba popravit. To jeho „provocatio“ k císaři bylo zbytečné, nic neprovedl, nikdo by mu neublížil, ale když už, tak ať se do Říma trmácí. Jeho problém. Zůstalo tu ale třeba také dobré Pavlovo svědectví, že evangelium mění lidské životy k dobrému. Změnilo Pavlův život a k pokání a životu podle Boží vůle pak Pavel vedl další lidi (Sk 26,20). Směrem k představitelům státní správy je to dost provokující teze: „Podívej, vznešený Feste, zamysli se králi Agripo – to by přece bylo fajn mít za poddané samé křesťany, kteří v pokání hledají Boží vůli! A také znají římské zákony a dokáží je používat…! Provokatér.
Je ale docela dobře možné, že to ve Festovi a Agripovi nějaký dojem zanechalo. Že to byl takový ten chléb pouštěný po vodě, který holt našel někdy někde někdo jiný, a jemu to pak v jednání se státní správou posloužilo. Že se vůbec evangelium nějak propašovalo mezi „ty nahoře“, kam by se jinak nedostalo. A dostalo se tam spojené s dobrým dojmem. Přinejmenším tím, že křesťané jako takoví nepředstavují problém. Jak později píše do Říma Plinius mladší, že ty křesťan vyslýchal (i s bičováním!), ale že je to nějaká interní židovská lapálie a není třeba se s tím příliš zalamovat.
A pak – a to je asi nejdůležitější pro nás – tady zůstal příběh, jak nám ho Lukáš zapsal v posledních kapitolách Skutků apoštolských, které se nám dochovaly. Možná poslední nejsou, ale to už dneska těžko zjistíme. Máme tu příběh, který byl po staletí povzbuzením pro ostatní křesťany, aby se nebáli svědčit o evangeliu před soudy a úřady. Aby se nebáli provokovat svojí přímostí a otevřeností. Pokud ve všem ostatním mají čisté svědomí, pak evangelium samo o sobě může na vyšetřující zapůsobit dobře. Nebát se svědčit o své víře může být pro jinak nevinného člověka cesta ke svobodě. Jistě – je to tak trochu provokování. Mocní tohoto světa málokdy chtějí vidět vztyčenou hlavu a jasné slovo. Raději shrbená záda a poslušné mlčení. Však přijďte odpoledne a vánoční hru! Tam to uvidíte, jak to mocní tohoto světa zkouší uhrát proti křesťanům, kteří nemají nic, ale nebojí se ozvat se svými právy a stát si za svým.
Jistě, že to nemusí skončit vždycky dobře. Domáhání se svých vlastních zákonných práv může i v moderní době vypadat jako provokace. Ve vší slušnosti a poctivosti si stát na svých právech, to může vládnoucí moc vnímat velmi rušivě. To známe z vlastní historie, když socialistické Československo v srpnu roku 1975 v Helsinkách zavázalo se k dodržování lidských práv. Historie Charty 77 i Českého Helsinského výboru jsou příběhy spojené právě s dovoláváním se toho, na co měli občané zákonné právo. To byla jen málokdy veselá historie.
Z této československé historie ale ještě jedna zajímavost. Nechme si v hlavách vzpomínku na ty tehdejší „ztroskotance a samozvance“. Když ještě zůstanu u slovníku tehdejšího Rudého Práva, pak nikdo Chartu nečetl, ale všichni věděli, že skupinka lidí „z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce roku 1968 pracující na objednávku antikomunistických a sionistických centrál“ sepsala „protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu.“
S touto vzpomínkou si představte apoštola Pavla, který se chystá v římském vězení obhajovat křesťanství před židovskými posluchači. Ti lidé sice žádného křesťana nepotkali a nic konkrétního o křesťanství neví, ale vědí, že to je hrůza. Všichni jsou proti této sektě. Proti této „hairesis“, tedy herezi. „Povídej, Pavle, co je zač to kacířství, které hlásáš! Nic o tom nevíme, ale určitě to je hrozné! Všichni to říkají!“ To není jednoduchá pozice, ale Pavel ji ustojí a i těmto lidem s odvahou svědčí o Ježíši
A jasně, někdy to dopadne ještě hůř. Může se stát, že nám bude dán následovat Krista i v jeho nespravedlivém utrpení. Haj hou. Apoštol Pavel kdesi v Římě nakonec přišel o hlavu. Dávno předtím ale napsal svým přátelům, že smrt je pro něj zisk a tak se na ni těší. Oči víry vidí, že příběh provokatéra Pavla skončil dobře. Jak píše Timoteovi (2Tm 4,6–8): Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.
Dejž to Pán Bůh, abychom i my patřili mezi takové.
Amen.