Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
dnešní hlavní čtení je heslem Jednoty Bratrské pro tento rok. Vylosovaný verš, který se má stát jakýmsi leitmotivem a zaslíbením pro celý rok 2017. Tradice losování těchto hesel pro jednotlivé dny je stará více, než 280 let. Objevila se v roce 1728 a 30 let později se mezi jazykovými mutacemi poprvé objevila i čeština. Dneska už je můžete sehnat v 50 různých jazycích.
Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Takže to je pro nás a letošní rok.
Když Ezechiel prorokuje tato slova, je Boží lid už 14 let ve vyhnanství a kdesi daleko je v troskách vypálený Šalomounův chrám. Tohle je historický kontext, který je dobré nezapomenout. Jakkoliv neprožíváme události tak tragické, tak si připomeňme, že tato prorocká slova zní v okamžiku, kdy se otřásají dosavadní jistoty. Svět je najednou naprosto jiný. To, co fungovalo několik generací a zvláště ta poslední, či poslední dvě si užívaly úžasného klidu a pohody, tak nyní se najednou vše otřásá v samých základech.
Boží lid by potřeboval fakt povzbudit – a ejhle povzbuzení přichází. Ezechiel nabízí obrazy nového Jeruzaléma. Jeruzaléma obnoveného Boží rukou. Po vší té lidské bídě a neschopnosti, po všem lidském znesvěcování Boží slávy, tak zasáhne Bůh sám. To, co bylo budováno lidskou snahou, ano – to se otřáslo. To je jedna věc, kterou si mají lidé uvědomit. Chatrnost a nedokonalost našeho lidského spolupůsobení na Božím díle. A to druhé s tím souvisí – důraz na to, co koná Bůh sám. Spoléhání se na jeho dílo, na jeho svrchovaný zásah.
Uším posluchačů to musel znít poněkud fantaskně. Nějaké objektivní náznaky takové změny rozhodně nebyly vidět. Co vidí Ezechielovi současníci? Jeruzalém byl dobyt a pobořen. Chrám Hospodinův byl vypálen. Značná část obyvatel byla deportována. Izraelci jsou rozptýleni na tisíce kilometrů daleko od sebe. Po čase umírá i prorok Ezechiel, který se naplnění své vize tedy nedožil. Nu, lidé, kteří slyšeli Ezechiele prorokovat, si nemohli jen tak říct: „Ano, to je jasné, co od Ezechiele slyšíme! Je zjevné, že se to naplní!“
Právě tak fantaskně to ale musel znít čtenářům tohoto proroctví, když bylo zapsáno. Přesuňme se v myšlenkách o necelých sto let dále. Lid se vrátil ze zajetí, ale o nějakém obnovení suverenity a politickém renomé Izraele, se mluvit nedá. Jsou to pořád vazalové nějaké cizí říše. Chrám byl sice obnoven, ale rozhodně ne v té skvělosti, jak ji prorokoval Ezechiel. Byl menší, než ten předchozí a nevytékala z něj žádná obživující voda, jak to Ezechiel zasliboval. Takových věcí, které Ezechiel viděl, ale nenaplnily se, by se jeho proroctví nalezlo víc.
Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha… vyřizoval Ezechiel Boží vzkaz, ale rozumíme tomu, že lidé zkoumavě hledí a přemýšlí, co by to mělo být. Co nám to může říct? Je to nějaký výhled na Boží království? Není to snad výhled na dobu, kdy se Mesiáš ujme své vlády a skončí tento řád světa?
Není divu, že podobě se ptáme i my dnes. Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Co s tím dnes? Jak vyhlížet naplnění onoho verše o novém srdci a novém duchu v našem nitru? Máme něco takového čekat již v naší době? V roce 2017?
Již z adventního a počátku vánočního období víme, že to a těmi starozákonními proroctvími bývá složité. Ale tady nám pomůže už jen pohled na druhou část toho dnešního verše: A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Je nám asi srozumitelné, že skutečné srdce z kamene nikdo z Ezechielových posluchačů či čtenářů neměl. Že prorocká řeč je řeč obrazná, alegorická. A my se tedy zaobírejme tím, jaké srdce a jakého ducha měli Ezechielovi posluchači a jako změnu potřebovali. A zjistíme, že to je i náš problém a jsme to právě my, kdo potřebujeme tuto změnu.
Dobové pozadí Ezechielova vystoupení tedy už známe. Jsme v době, kdy na Izrael dolehly Boží soudy. Zpronevěřilý lid pije z kalicha Božího hněvu. Jenže – to je pohled, který má v té době tak možná Ezecheiel a Jeremijáš. Ostatní příslušníci Božího lidi nadávají jak špačci, co že se to děje. Co že to Hospodin dopustil?! Jak je to možné? Proč se to stalo? To, že přišli Assyřané a vyplenili severní část rozpadlé říše, to se dá pochopit. Deset severních kmenů se trhlo na začátku vlády Šalomounova syna. Jsou to heretici, kacíři, schizmatici, odpadlíci, suma sumárum zrádci Hospodina, protože ho nechtěli uctívat v Jeruzalémě. Takže to je úplně v pořádku, že je Pán Bůh potrestal. Nic lepšího si nezasloužili. Dobře jim tak.
Ale co tady dole, na jihu, dělají Babylóňané? Jak to, že dobyli Jeruzalém, vypálili Hospodinův chrám? Vždyť oběti probíhaly, jak mají! Pěkně v jeruzalémském chrámu, jak to bylo přikázáno! Kněží obětovali, jak se má, všechny sváty a půsty a tak – to se přece dodržovalo! Takže to tedy Pán Bůh poněkud přehnal. Kde byl, když obyvatelé Jeruzaléma hrdinně stáli na hradbách, no?! Jak to, že nezpůsobil nějaký zázrak! Jak to, že nerozptýlil babylónské vojáky nějakým zázrakem, náhlou nemocí, andělskou jízdou s plamennými meči, nebo tak něco? Jak to, že nebojoval za svůj lid?!
Takto podáno, to už vidíme celkem zřetelně, že to příliš dobré postoje nejsou. To je právě to kamenné srdce. Pro Izraelce je srdce centrem myšlení, životních postojů. Srdce Božího lidu zkamenělo. Živý vztah s Bohem vystřídala představa, že před Bohem lze mít nějak „splněno“ a On pak bude fungovat. Tohle by nás ani nenapadlo, že ne?! My přece nejsme takoví zpohanštělí odpadlíci, jako Izraelci z oné doby!
Nebo … že by? Pane Bože, kde jsi byl, když jsem se pohádal se ženou? Jsem v kostele každou neděli, to sis mne nevšiml?! Na mobilu mám Hesla Jednoty Bratrské! A to ani nemluvím o tom, že tam mám i breviář a Bibli! A tuhle jsem dokonce dal na nějaké postižené padesátikorunu. A ani jsem se moc nepřemáhal! Kde jsi teda, Bože byl, když jsem Tě tolik potřeboval. Kde byl Tvůj mocný zásah, aby moje žena uznala, že já mám pravdu?!
No, protože jsem četl Bibli, tak bych to nejspíš na Pána Boha takhle natvrdo nezkoušel. Ale rozumějme tomu, že kamenné srdce není výsostný problém Izraelců doby vyvrácení Jeruzaléma a vypálení chrámu. Zkamenělé srdce, to může potkat i nás. Mechanický přístup k víře. Ztráta živého obecenství s Bohem. Jakýmsi základním poznávacím znakem kamenného srdce je představa „mám splněno“. Jakoby vztah s Bohem stál a padal s tím, že si něco splníme. Že jsou nějaké požadavky, které na nás má, a když je naplníme, tak je všechno tak, jak má být. Copak takto funguje nějaký vztah? Copak dejme tomu vztah mezi manželi, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci, mezi přáteli – dá se něco z toho zredukovat na seznam, který je potřeba splnit, a tím je vztah naplněn? No jistě, že ne! Tak proč by to s Bohem mělo být jinak?
Srdce masité, namísto srdce kamenného, to je vyjádření pro vztahy, které jsou založené na praktických projevech onoho „vztahování se“ k tomu druhému, namísto představy, že lze vykonáním nějakých jednotlivostí „mít splněno“.
S tím duchem to není příliš odlišné. Snad jen trochu obecnější a hůř uchopitelné, složitěji vyjádřitelné. Duch, tedy oživující síla. To, co člověka odlišuje od kamení. To, co z nás dělá živého tvora. Sama podstata našeho života. Jestliže srdce mluvilo o podobě našich vztahů, pak duch mluví o vztazích jako takových. Snad by to šlo vyjádřit tak, že srdce je „jak“ a duch je „proč“. Jedno i druhé ale mluví o tomtéž, jen z jiného úhlu pohledu
Starý duch je sobecký. Žiju sám pro sebe. Prostě žiju, žiju já – tak co by mi do toho kdo co mluvil?! Prostě tu jsem a basta. Jsem živý tvor, tak si toho života mohu (ba musím!) řádně užít. Jak, to se uvidí, ale rozhodně netřeba se na to kohokoliv ptát. Tak prostě tu jsme, ne? Kdo se moc ptá, moc se dozví.
Nový duch, to je duch, který vede do společenství. Ducha dostáváme jako dar od Boha, tedy samotný život je projevem toho, že tu nejsem sám. Žiju proto, abych byl ve vztahu s druhými, ve vztahu s Bohem. Duch působí, že žiji – a teď jde o celkové nasměrování tohoto života. A ta se může se starým duchem točit okolo mého „já“, anebo připustím, že mám žít s ohledem na druhé. Starý duch je sobecký. Nový duch připomíná, že nežiju jen proto, abych uspokojil svoje potřeby a přání. Příslib nového ducha je příslibem nového přístupu k životu. Příslibem života ve společenství, ve kterém lidé myslí na sebe navzájem.
S novým duchem žijeme ve vztahu otevřeném směrem k druhým, s novým srdcem ten vztah naplňujeme hledáním, jak s nimi v tomto vztahu žit. Co to znamená konkrétně. Jak vnímat toho druhého, jeho postoje, přání, očekávání…. Nu – to asi není nic zas tak převratného, že? Tohle by nabídla každá psychologická příručka. Kdekterý psychoterapeut (jak říká jedna kamarádka – „hrabolog“) vám poradí, abyste žili ve vtazích s druhými a tyto vztahy nebyly jen formálním plněním povinnosti, ale skutečným „vztahem“, tedy vztahováním se k tomu druhému. V čem že je tedy zvěst Bible jiná? Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha.
Pán Bůh (a potažmo Pán Ježíš) není dalším z mnoha koučů, psychoterapeutů, guru či učitelů slušného chování a Bible není učebnicí, podle které se to dělá. Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Bůh je dárcem těchto nových vztahů. Heslo Jednoty Bratrské pro rok 2017 nám připomíná, že opravdu smysluplný život můžeme přijmout jako dar. Bůh nám ho takto zaslibuje. Tento rok je pro nás příležitostí k proměně, kterou v našem životě udělá Bůh. Do společenských problémů a selhávání moderní civilizace i do zcela osobních selhání a obav můžeme tato slova přijmout jako potěšující zvěst, že život, který má smysl je pro nás v Boží ruce nejen stále připraven, ale že nám ho Pán Bůh také opravdu dá.
Amen.