Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
dnešním tématem je po stvoření veškerenstva otázka člověka jako takového. Jaká je úloha člověka. Ta Pavlova definice je mi velice blízká a stojí po mém soudu zato si ji zapamatovat. Jsme Boží dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.
Ten verš si můžeme rozdělit na tři části. Nejprve něco vyplývá ze samotného faktu, že jsme Božím dílem, pak je potřeba se zamyslet nad tím, co vykonal Ježíš Kristus a do třetice pak co z toho Kristova díla vyplývá pro náš život nového.
Jsme přece jeho dílo…
Jak to je se stvořením člověka? Nu, tady už máme průpravu od minule a tak nás příběh o stvoření Adama nerozhodí z konceptu. Už víme, že motiv „Stvořitele“ mluví o stanovení smyslu. Nejde o mechanismus výroby, ale o vymezení účelu. Starověký člověk nebyl trouba, aby nevěděl, jak člověk přichází na svět. Samozřejmě, že chápal princip těhotenství, v Bibli je zmíněna i antikoncepce. Jistě, že to ještě neznal do všech těch podrobností o vývoji plodu, jak to známe my. Jednu věc ale věděl na rozdíl od nás lépe. Věděl, že to, co se děje v těle matky, to je Boží dílo. Šalomoun řekne (Kaz 11,5): Jako nevíš … jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. Bůh nepřestal být Stvořitelem po těch sedmi dnech! Tvoří dál a nám tak nechává trošičku mu koukat na ruce. Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal… vyznává žalmista (Ž 139,13) Celé to dění je Božím dílem. Vznik nového života nikdy nepřestal být Božím stvořitelským dílem, byť už tu není řeč o prachu země. Ono s tím prachem země – opět poznámka pro biblické šťouraly – slyšeli jsme to: I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Řeč není o materiálu na výrobu, ale o kvalitě či povaze výrobku. Člověk není v rámci biblické zprávy stvořen z prachu země, ale prostě je to pozemšťan. Je spjat se zemí. Je prachem země a dost možná byl již rajský úděl stav, kdy se do tohoto prachu země zase vrátí. Je by to proběhlo v klidu a míru, v sytosti dní.
To už ale moc utíkáme od toho, co je pro nás dnes podstatné a to je samo stvoření člověka a onen zásadní poznatek, že motiv „Stvořitele“ nepopisuje technologii výroby, ale mluví o stanovení smyslu. Bůh Stvořitel nebe i země dává nebi i zemi řád. Právě tak tomu je i při stvoření člověka. Či lépe – tak tomu je i při tvoření člověka. Bůh stále tvoří nové a nové lidi, už je nás tu na planetě přes sedm miliard. Vyznáním Boha jako svého Stvořitele biblický pisatel vyjadřuje vědomí Božího nároku na lidský život. A to již v těle matky, protože právě tady Bůh tvoří. Už tady má Bůh nějaký plán, už tady dává lidskému životu nějaký smysl. Jasně a srozumitelně to říká apoštol Pavel, když píše Galatským (Ga 1,15–16): … ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí…
Suma sumárum – to, že je Bůh popsán jako stvořitel člověka, to nám chce říct, že je to Bůh, kdo stanovuje, k čemu tu člověk je. Ať už jsme se na tomto světě objevili jakkoliv biologicky vysvětlitelným způsobem, zůstáváme Božím stvořením, tedy zůstáváme v Božích rukou, zůstáváme podřízeni Božímu nároku na nás.
Jsme přece jeho dílo… Bůh stvořil člověka, aby obdělával zemi. Později dostane úkol vládnout nad ostatními živými tvory. Ještě později další úkol, aby se množil – o rodině budeme mluvit příště. V tuto chvíli stačí, že rozumíme biblickému svědectví o lidské podřízenosti Bohu. Tato podřízenost se projevuje tím, že člověku jsou dány postupně dávány nějaké úkoly a tyto úkoly má plnit.
Je mu řečeno, co dělat má – a co nemá. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez.
V rajské zahradě je prostor pro neposlušnost, prostor pro hřích. Od samého začátku má člověk svobodu zpronevěřit se svému úkolu. Je dobré, že tento příběh máme už na samém začátku Bible. Od prvních stránek této knihy o Božím jednání s člověkem tedy víme, že Bůh od lidí cosi očekává, ale lidé mají otevřenou možnost toto očekávání nenaplnit. Bůh s lidmi nechce jednat jako s loutkami. K základnímu určení člověka patří i jeho svoboda odmítnout Boží vůli. Nu – a protože víme, jak ten příběh pokračuje dál, tak víme, že člověk této možnosti zneužije.
Výsledkem je oddělení od Boha. Hřích přináší oddělení od Boha. Člověk hříchem ztrácí přístup k Bohu – a tím i k poznání toho, co má dělat. Poznání svého vlastního určení. Nezapomínejme, že i u toho člověka se to postupně vyvíjelo, tedy mělo se to vyvíjet nějak i dál! Bůh má pro člověka naplánovaný nějaký vývoj, ale hřích tento vývoj rázem přerušuje.
Bůh to tak ale nehodlá nechat a tím se dostáváme k druhému kroku dnešního přemýšlení a tím je ta zásadní změna, která přichází na svět v Ježíši Kristu. Katechismová poučka řekne, že Pán Ježíš „přemohl hřích“. Z té spousty myšlenek, kterými by to šlo dál rozvádět, si ponechme tu, o které byla právě řeč: hřích odděluje člověka od Boha. Když hřešíme, když děláme něco, co je špatné, tak důsledkem je oddělenost od Boha. Nemožnost poznávat jaké je naše vlastní určení. K čemu nás Pán Bůh na světě má. Tak právě tuhle bariéru Pán Ježíš zrušil. A to nejen kdysi pro jednou, ale tohle rušení provádí tak říkajíc „průběžně“ kdykoliv svoje hříchy vyznáváme. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1,9)
Ta zatarasená cesta k Bohu se zase otevírá. To, co člověk pokazil, to Bůh v Ježíši Kristu napravuje. Ten přerušený komunikační kanál je opět průchozí. Sám Bůh také garantuje, že z jeho strany bude stále znovu a znovu zprůchodňován. Bůh odpouští tak, jak by odpuštění mělo vypadat, tedy zcela a úplně. Jako by se nic špatného nikdy nestalo. Není tam ani stopa nějakého připomínání, vyčítání. „Já ti odpouštím, ale budu si to pamatovat!“ To není odpuštění podle Božího vzoru. Tam, kde nám Bůh hřích odpustil, tam ten hřích prostě zmizel. Tlustá čára a za ní čistý list. Začíná se zase od nuly. Mohlo by nám proznít hlavní čtení z minulé neděle: Kdo je v Kristu, je nové stvoření… V okamžiku, kdy přijímáme toto odpuštění, jsme nové stvoření. Přijímáme nově Boží vládu nad sebou. Jsme opět Boží dílo, které přijímá za své, že náš stvořitel zároveň také určuje, k čemu jsme na světě.
Kristus vrací člověka k jeho původnímu určení – být v neporušeném společenství s Bohem. Moci od něj přijímat, co máme dělat. A tím se dostáváme ke třetímu a poslednímu bodu dnešního přemýšlení nad veršem: Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.
Jsme Boží stvoření, tedy Bůh určuje naše životní poslání.
Hřích ničí naše spojení s Bohem, ale Ježíš ho obnovuje
Vracíme se k původnímu určení, tedy konat to, co Bůh chce, aby bylo vykonáno. Dobré skutky, které nám Bůh připravil.
Jsme zase na startovní čáře. Jsme zase ten prach země pozdvihnutý ke vznešenému úkolu konat v tomto světě Boží dílo. Jednu dobrou věc za druhou, tak, jak je pro nás postupně bude Pán Bůh připravovat. Nehřešit u toho! To už víme, že hřích nás od Boha odděluje a my v tu chvíli přestáváme Bohu rozumět. Pokud ale zhřešíme, jsme v jiné situaci, než byl Adam. My jsme stvořeni v Kristu Ježíši. My máme možnost své hříchy vyznávat, přijímat odpuštění a začínat zase od začátku.
Martin Luther dobře rozpoznal, že tahle houpačka mezi „jsem hříšník“ a „bylo mi odpuštěno“ se houpe tak moc rychle, že už ani nejsem schopni říct, v které fázi jsme. Martin Luther to proto vyjádřil paradoxem, že platí oboje zároveň. Stále hříšník, stále spravedlivý. Souhlasím s ním, protože mi to dobře vysvětluje ten prapodivný stav, kdy věřím v to, že mi Bůh moje hříchy dozajista úplně odpouští a přece nevím přesně, jaké jsou ty dobré skutky, které mi Bůh připravil, abych je vykonal.
Myslím, že tohle je otázka tréninku. Vnímavost na Boží hlas, schopnost porozumět Boží vůli, poznat ty dobré skutky pro tu kterou chvíli – že to se dá cvičit. V tom se dá zdokonalovat a růst a to především konáním těch dobrých skutků, které nám jasné jsou a vyvarováním se hříchů, které nám jsou také jasné. S takovým přístupem budeme po mém soudu tím nejlepším příkladem dobrého Božího díla stvořeného pro tento svět, jak je to jen v tomto porušeném světě možné.
Amen.