Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
tento „zákon Kristův“ nám vymezuje mantinely pro jednání mezi lidmi. Mezilidské vztahy, člověk ve vztahu k druhým lidem – to je dnešní téma. Člověk, který žije ve společenství. Nejsme izolované jednotky. Není dobré, aby člověk byl sám… říká Písmo a ta představa Adama, který chodí po ráji, drbe lva po bradě, jezdí na koni, ale jinak kope nudou do listí, protože nemá, s kým by pokecal – to je samotný základ pro rozpoznání, že Robinson Crusoe není ideál, ke kterému bychom chtěli směřovat. K tomu jsme stvořeni nebyli. Hledáme-li ovšem odpověď na otázku k čemu jsme stvořeni byli, tak to rozhodně má smysl otevřít Bibli a číst její první kapitoly.
Jsme tedy zase o kousek dál. Ze zprávy o stvoření jako takovém víme, že tam, kde je řeč o Božím stvořitelském díle, tam je řeč o smyslu. Odpověď nepřichází na otázku „jak“ (se to stalo), ale na otázku „proč“ (se to stalo). To je to, co nás zajímá. Otázku, jak vznikl svět, nechme vědcům a my se ptejme, co je zač ten svět kolem nás a proč na tomto světě jsme zrovna my.
Bůh stvořil celý svět, tedy dává mu smysl, dává mu řád. Z chaosu a zmatku povstalo z Boží vůle něco, co má hlavu a patu. Co má nějaký smysl. Biblická zvěst o stvoření světa nás tváří v tvář složitosti a nepochopitelnosti světa uklidňuje: Člověče, neklesej na mysli. Tento svět je v Božích rukou. Bůh má s tímto světem nějaký záměr, nějaký plán. Možná světu nerozumíš, ale nejsi vydán všanc nejistotám slepé náhody.
Následuje příběh o stvoření člověka. A opět je řeč o stvoření a tak dostáváme odpověď na otázku „proč“, a ne na otázku „jak“. Proč je tu člověk? Rámcová odpověď zní: „Aby byl k obrazu Božímu“. I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem… Bůh stanovuje nějaký účel, nějaký smysl lidské existence, který je zatím nejobecněji vyjádřen tím být jako Bůh. Co to znamená konkrétně, to se dočítáme vzápětí. Ale pozor, nejen vzápětí. Úloha člověka v rámci stvoření se totiž vyvíjí a mění. Už o tom trochu byla řeč minule, budeme se tou věnovat dnes a příští týden ještě jednou, protože naplnění toho, co to znamená být k Božímu obrazu, to se také nějak vyvíjí.
Prozatím teď o člověku víme, že žije ve světě stvořeném Bohem. Žije v nějakém řádu. Součástí tohoto Bohem stanoveného řádu světa je i člověk, který je – na rozdíl od čehokoliv jiného ve světě – stvořen k obrazu Božímu a jako první Boží komentář k tomu, co to je „být k Božímu obrazu“ čteme hned v dalších slovech (Gn 1,26): I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Prvním jasně formulovaným úkolem člověka je vládnout nad zbytkem stvoření. Ta vláda je vyjádřena velmi striktně židovskému (tedy hebrejštiny znalému) čtenáři v tom slovese „vládnout“ prozněl motiv „šlápnout někomu na krk“. Obraz vládce, kterému se ten druhý odevzdává na milost a nemilost.
Zní to možná tvrdě. V dnešní ekologicky orientované společnosti často zní myšlenka, že takovýto přístup k přírodě je kořistnický. Kdybychom zůstali jen na této výpovědi, tak rozhodně být může. Rozumějme ale, jak tento úkol vznikl. Tento, stejně jako všechny, které ještě přijdou, mají společného jmenovatele a to je fakt, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Bůh je suverénní vládce. To je základní předpoklad. Není nikomu podřízen, naopak on sám rozkazuje, vládne.
Jako lidé stvořeni k Božímu obrazu jsme povoláni suverénně vládnout. Nejsme podřízeni nikomu a ničemu, jen Bohu, který nás stvořil. Nejsme podřízeni slepé náhodě. Svět má řád. Ale tento řád nás nespoutává jako nějaký neměnný osud, protože my v tomto světě suverénně rozhodujeme.
Rozhodujeme s autoritou vládců. Tedy přesněji – s autoritou zastupujících vládců. Jsme Bohem pověřeni, abychom rozhodovali, vládli. Celkové mantinely této vlády stanovil Bůh, jako Stvořitel světa. A dále tyto mantinely zpřesňuje. Příběh pokračoval tím, že člověk po stvoření a svěření vlády dostává za pokrm rostliny. V židovském myšlení tedy cosi, co nemá duši, v čem není život. Zabíjení, násilí, zlo – to nemají být nástroje této vlády. Znovu a znovu připomínám: dostáváme odpověď na otázku „proč“, a ne na otázku „jak“. Nejde o to, že lidé mají být vegetariáni, protože to tak Bůh na počátku stanovil. To by bylo zhodnocení onoho „jak“ a po mém soudu úplně zcestné. Já z toho slyším, že lidé mají vládnout, ale nemají ubližovat, vnášet zlo. Proto je zde použit obraz vegetariánských počátků lidstva, a co s tím my dnes naděláme konkrétně ve stravování, to je věc jiná.
Příběh pokračuje dál. Člověk má jako Bůh vládnout. V tomto světě platí řády, které Bůh stanovil, ale nejsou neměnným osudem, kterému se lze jen podřídit. Člověk stvořený k Božímu obrazu má svobodnou vůli. Může se rozhodnout pro zlo. V dobrém světě je i pro zlo prostor a člověk má svobodu toto zlo udělat. Může se vzbouřit proti Božím řádům. Může vědomě udělat něco špatného. Ale zatím to nedělá, tenhle příběh nás čeká až za týden. Zatím to stále ještě funguje. Člověk vládne a vládne moudře. Vládne podle Božích pokynů. Pojmenovává zvířata. Dát někomu jméno je vyjádření nadřazeného postavení. Znát něčí jméno je stav, kdy na něj mohu zavolat, kdy ho mám tak trochu ve své moci. Hospodin odmítá Mojžíšovi říct své jméno. Vyjadřuje tím, že není manipulovatelný. Naopak démoni Ježíšovi své jméno prozradit musí. Cítí jeho autoritu. Nám z tohoto pojetí zůstal jakýsi zbyteček v základech slušného chování, že nejprve se představuje osoba na společensky nižší úrovni. Ten, kdo je důležitější, má právo zůstat delší dobu v anonymitě.
Člověk tedy vládne nad vším. Rostliny jí, živým tvorům dává jména. Bůh jen zpovzdálí sleduje, jak se člověk popere se svým úkolem. Což o to, úkol splnil, ale při jeho plnění se ukázal jiný problém. Je tu jakési břemeno, které člověk nemůže hodit na zvířata, ale zjevně mu s jeho nesením nepomůže ani Boží přítomnost. Tento problém, toto břemeno, opět souvisí s tím, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Člověk je proto stvořen nejen aby byl poslouchal svého Stvořitele a aby zároveň vládl něčemu, co je podřízeno jemu, co je níže, než on. Někde mezi tím je fakt, že člověk je stvořen pro společenství s někým, kdo je mu postaven na roveň. I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“
Podtrhuji, že i to je součástí onoho obrazu Boha. Tady se dotýkáme tajemství nejsvětější Trojice. Krajně nedokonalého lidského pokusu vyjádřit, že Bůh má sám v sobě jakousi dynamiku. Sám v sobě má více osob, žije v neustálém vztahu k někomu sobě rovnému. Když tedy řekl „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby…“ (a já jen upozorňuji na ten plurál, se kterým sám k sobě Bůh hovoří), je to pro mě mimo jiné i vysvětlení toho, proč není dobré, aby člověk byl sám. Nejsme na to uzpůsobeni. Není to naše prvotní určení. Tak dostává Adam Evu. Tedy přesněji – muž dostává ženu. Muž ji nazve „muženou“ a časem jí dá jméno Eva. Dá jí jméno… Z toho, co už jsme si vysvětlovali, tak tušíme, že se tu předznamenává cosi nezdravého ve vztahu dvou rovnocenných bytostí.
Příběh o stvoření Evy z Adamova žebra je známý. Klasická rabínská historka „rozříkává“ tento příběh tak, že Eva nebyla stvořena z nohy, aby po ní muž šlapal, ale ani z hlavy, aby Eva muži vládla. Byla stvořena z žebra, aby byla blízko jeho srdci, aby on ji svojí rukou chránil a ona ho v jeho klesání nenápadně leč účinně podepírala. Líbí se mi to z více důvodů. Líbí se mi, že Adam řekl o Evě, že to je kost. Připomínám ten příběh při rozhovorech se snoubenci, když se bavíme o úloze hlavy rodiny. Stojí za připomenutí i to trhnutí se od rodičů a přidržení se manželky, byť si říkám, že zrovna Adam tohle moc řešit nemusel, že. I to „jedno tělo“ je motiv, který stojí v souvislosti s manželstvím za podrobnější rozříkání.
Neulpívejme ale na technických detailech příběhu, protože by nás to snadno svedlo k matoucímu a zavádějícímu „jak“. Důležitá a zásadní otázka je „proč“ – tedy ne jak co probíhalo či neprobíhalo kdysi kdesi, ale co nám ten příběh chce říct o nás a o našich mezilidských vztazích. I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ Samotnému člověku je špatně, potřebujeme společenství s jinými lidmi. Nevyřeší to společenství s domácím mazlíčkem, ale pozor, nevyřeší to ani samota s Bohem. Je fajn mít mazlíčka, je ještě víc fajn mít živý vztah s Bohem – ale ani jedno neřeší problém naší samoty. Pes je nízko a Bůh vysoko. Je potřeba přicházet do společenství lidí, protože lidé jsou si sobě rovní a teprve v takovéto vztahu samota mizí.
Mně to hodně souvisí i s tím, že člověk má patřit do nějakého společenství. Že nelze být křesťanem na svou vlastní pěst, nezávisle na jakékoliv církvi. Potřebujeme někoho sobě rovného, abychom se ve vztahu k němu ujasňovali svoji vlastní situaci. Teprve ve společenství se totiž naplňuje naše lidské určení, tedy to, proč tady na tom světě jsme.
Specifikum manželského soužití a jeho mystický význam coby obraz vztahu Krista a církve, motiv jednoho těla – to už si nechme na jindy. Já se zastavím u toho posledního verše dnešního prvního čtení, protože to už zase odkazuje víc k obecné problematice mezilidských vztahů. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. To je pro mě obraz jakési principiální otevřenosti. Nemuseli před sebou nic skrývat. Radosti i starosti byly společné. I tohle patří k původnímu určení člověka a nás to vrací k Pavlovým slovům z listu Galatským: Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Vědět o sobě vzájemně, co nás těší a co nás tíží. Nestydět se za svoje problémy ani za to, co je nám příjemné. Jedno i druhé je břemeno. Když jsem si dělal jakýsi test, kolika let se dožiju, tak i šťastné události byly uvedeny jako stresory a věk dožití odečítaly.
Potud není dobré, abych na to byl sám. Potřebuji pomoc mně rovnou, tedy lidi kolem sebe. Budou jako já. Budou mít stejné kosti, jako já, stejné tělo jako já. Možná proto byla Eva stvořena z Adamova těla – aby věděli, že jsou si rovní. Že jeden není z lepšího materiálu, než druhý. Že si na jednoho z nich vzal Pán Bůh lepší hlínu, nebo co. A protože jsme v zásadě stejní, tak ani naše radosti a starosti se zas tak moc lišit nebudou a potud je z principu možné si v jejich nesení pomáhat. Měli bychom to dělat, protože to je zákon Kristův, abychom si s těmi břemeny pomáhali. Prvotním lidským určením je nebýt na to sám. Kristus, jako dokonalý obraz Boží, nás svým zákonem k tomuto prvotnímu určení vrací. Vede nás k tomu, abychom se zajímali jeden o druhého. Abychom byli podobní Adamovi a Evě, tedy abychom tu byli jeden pro druhého. Abychom si vzájemně byli pomoc sobě rovná.
Amen.