Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
tématem dnešního kázání bude trpělivost. Objeví se nám v apoštolově seznamu „ovoce Ducha“ (Gal 5,22-23) a když apoštol Pavel vyjmenovává vlastnosti lásky (1Kor 13), tak tam motiv trpělivosti probleskne dokonce několikrát. Trpělivost je zjevně jedním z podstatných znaků ideálního vztahu s druhými lidmi. Připomínám to snoubencům při přípravě na manželství, jak je trpělivost s tím druhým (i s tou druhou, ať jsem genderově korektní) zásadní pro harmonický vztah. Ale nejen partneři. Dozajista to zná každý rodič. Zná to každý učitel. Zná to každý lékař i nemocný. Je-li ten druhý netrpělivý, moc tlačí na pilu, všechno ví předem a lépe – víme, že toto jsou spolehliví zabijáci komunikace.
Jistě, že trpělivost neznamená nicnedělání! Jakubův příklad je jasný a srozumitelný – rolník čekající na drahocennou úrodu musel předtím na tom poli intenzivně pracovat. Potud i trpělivost ve vztahu s druhými lidmi, trpělivost v partnerství, ve vzdělávání v pomoci druhým – to není výzva k prostému čekání, že všechno prostě nějak dopadne, protože se ještě nestalo, že by něco nějak nedopadlo.
Spíše to chápejme tak, že obě polohy mají v našem životě svoje místo. Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas (Kaz 3,1), řekl moudrý Šalomoun. Tedy je i čas činnosti a čas trpělivého čekání. Jedno i druhé je potřeba a dnes si tedy budeme povídat o té klidové poloze. Poloze vyčkávající, poloze trpělivé.
Čeština nám evokuje nějaké trápení. Trpělivý člověk je ten, kdo vydrží trpět. No – někdy to opravdu utrpení je, aby člověk nevyletěl. Aby mu byla „vzdálena vznětlivost“. K takovému významu ukazuje to původní slovo (makrothymia) a mně se to líbí, protože si pod tím představím něco konkrétního. Máme v sobě cosi hořlavého, vznětlivého. Nějaký ten střelný prach. Něco, čemu stačí málo a hned to práskne. Nějaké to téma, myšlenka, slovo, gesto… co udeří do té rozbušky a nás spolehlivě vytočí. No – tak to teď velice pečlivě ukryjte. Tuhle rozbušku odneste někam hódně daleko. To je trpělivost. Schopnost počkat s vlastní aktivitou.
Jakub použil příměr k rolníkovi, který je dostatečně srozumitelný i pro naše velkoměstské uši. Rolník ví, že teď nemá, co by udělal. Tedy přesněji – cokoliv by udělal, bude jen na škodu věci. Jakékoliv pokusy „poroučet větru dešti“, tedy nějak pošťuchovat rostlinky, aby rychleji vylezly, to by nejen, že nepomohlo, ale dozajista by to uškodilo. Těm rostlinkám by to ublížilo.
Potud je potřeba posilnit svoje srdce, všechny ty naše rozbušky ukrýt někam hodně hluboko a pečlivě je hlídat, aby nebouchly. Aktivita na nepravém místě nejen, že nepomůže, ale může i uškodit. Známe jiné zemědělské podobenství – o koukolu v pšenici. Hospodář v něm zakáže svým zaměstnancům vytrhávat plevel, protože by poničili i obilí. Uposlechnout první hnutí mysli a vrhnout se do aktivity (byť by byla míněna dobře a ti nádeníci to dobře myslí!) by bylo velmi špatné.
Jako příběh trpělivosti můžeme připomenout praotce Noeho z prvního čtení.
Příběh o potopě je dlouhý, četli jsme si z něj jen závěr, ve kterém ona Noemova trpělivost vyzní asi nejzřetelněji. Badatelé napočítali přes dvěstěpadesát různých verzí příběhů o potopě světa napříč časy a kulturami. Potud bych s klidným srdcem přijal historicitu nějaké takové velepotopy. Ve chvíli, kdy ale čtu Bibli, tak vím, že Bible si i historické události bere a dívá se na ně svým pohledem. Chce vyzdvihnout nějaký konkrétní motiv. V tomto případě je to Noe, jako muž spravedlivý. V biblickém slova smyslu „spravedlivý“, tedy poslouchající Boha. Potud z toho příběhu určitě je třeba vyzdvihnout právě tu Noemovu poslušnost. Plní věrně to, co mu Bůh přikázal. Proto si Noeho váží nejen židokřesťanská, ale i muslimská tradice. Korán rozvíjí příběh dál. Popisuje, jak Noe neúspěšně odvracel lidi od modlářství. Dokonce se mu při potopě světa utopil čtvrtý syn, který otcovo varování odmítl a přidal se k nevěřícím.
Biblický příběh je na detaily nepoměrně skoupější. Vyzdvihne, že Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem (Gn 6,9n). Popíše vždy Hospodinův příkaz a vzápětí to, jak ho Noe poctivě plní. To je jádro Noemova příběhu jako celku – to podstatné je rozpoznat Boží vůli a naplnit ji. To podstatné na příběhu koná Bůh. Proto pisatel připomene, že Noe nalezl milost u Hospodina (Gn 6,8) a že to byl Hospodin, kdo za Noemem zavřel (Gn 7,16), že v době potopy Hospodin pamatoval na Noeho a ty, co s ním byli v arše (Gn 8,1) a nakonec vyzval Noeho a všechny ostatní v arše, aby vylezli ven, protože už je po všem (Gn 8,15). Jediná privátní Noeho aktivita je jen to známé vypouštění krkavce a holubice, které Bible zmíní, ale nijak nekomentuje.
Tady už proznívá ta Noemova trpělivost, která má v základu čekání na Boží slovo. Čekání na Boží pokyn. Noe chodí s Bohem, tedy chová se podle Boží vůle. Dělá to, co mu Pán Bůh řekne. Tohle se projeví v Noemově aktivním působení, ale i v čekání. To druhé chci dnes vyzdvihnout, protože mluvíme o trpělivosti. Vězme tedy, že Noemova poslušnost se projevovala nejen tím, že dělal, co mu Pán Bůh řekl, že má dělat, ale také že nedělal nic, když žádný takový pokyn neměl. Jeho poslušnost se projevila nejen činností, ale trpělivostí.
Ono to druhé, být poslušný v trpělivosti, ono to bývá někdy mnohem těžší. I proto chci dnes vyzdvihnout na Noemovi spíš než to, že poslušně staví archu a poslušně vítá všechna ta zvířata, která za ním postupně přichází, tak to, jak vydržel v té arše, když potopa světa končila. Jasně – dokud stavěl archu, dokud dával dohromady zvířata, tak bylo co dělat. Je to jasné – Bůh mi to řekl, tak to dělám. Ale právě tak bylo projevem poslušnosti, že čekal na úplný konec potopy a zaslouží si tedy vyzdvihnout i Noema zavřeného v arše
Pohrabme se nyní trochu v biblické dějepravě. Pokud byste si chtěli hrát a začali počítat všechny ty rodokmeny, roky, měsíce a dny, tak vám vyjde, že k potopě došlo 1556 let po stvoření světa, tedy v roce 2204 před Kristem. Předtím Noe stavěl archu a stavěl ji 120 let. Ala jak už jsem říkal, když je co dělat, tak čas plyne rychle. A pak 17. chešvanu začalo pršet a pršelo 40 dní. To už je Noe a všichni ostatní v arše. 40 dní by se dalo vydržet. Jenže pak dalších 335 dní trvalo, než ty vody zase opadly, země oschla a Noe mohl vylézt ven. Rok a deset dní v arše. To už zní mnohem hůř.
A k tomu takový detail. Kdybych si to představil, že se ta loď takhle dlouho houpe na vlnách, tak dejme tomu, protože prostě vylézt se nedá. Není kam. Jako Jonáš ve velrybím břiše, byť jistě pohodlněji. Stále ale zavřený a všude okolo voda. Ale podle biblické chronologie tomu tak nebylo. Sedm měsíců archa tak říkají „kotví“ v pohoří Ararat. Čehož si Arméni váží tak, že horu Ararat i s archou Noemovou mají ve státním znaku.
Loď už je měsíce uvízlá někde na souši, tedy vody opadají. Holubice už přinesla olivový lístek, takže někde už se dokonce obnovuje vegetace. Pak už se holubice vůbec nevrátí. Co teď? Není už čas vylézt ven? Užít si konečně zase trochy toho běhání po souši? Nadšení počtáři z řad konzervativních křesťanů spočetli, že i se všemi zvířaty a zásobou jídla byla pořád archa využita cca z poloviny, takže prostor k pohybu Noe a jeho rodina měli. Ale stejně by bylo pochopitelné, kdyby z archy vylezl tak brzy, jak jen to bude aspoň trochu možné. Jenže Noe ne. Noe je muž spravedlivý, tedy poslouchající Boha. Čeká, až Bůh řekne a podle toho se zařídí.
Tohle stojí za vyzdvižení, když chceme pochopit, co to je trpělivost věřícího člověka. Noe vyšel z archy ne tehdy, když se holubice nevrátila, ale když mu Bůh řekl, že může ven.
Neberu jako náhodu, že příběh o potopě je zapsán v době, kdy je Boží lid v babylónském zajetí. U řek babylonských sedí smutní Izraelci a čekají, kdy už konečně přejdou vichřice hněvu, hříchy jejich na hlavy jejich uvedeného a vláda věcí jejich k nim se zase navrátí, ó lidu izraelskému (abych parafrázoval Komenského sedícího v Naardenu v obdobné situaci). Na nich je také vlastně jen to čekání v důvěře, že proroctví slibující návrat jsou pravdivá. Mohou si s Jeremijášem opakovat „Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše, proto na něj čekám … je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina (Pl 3,24.26).
Jenže – čekejte, když už moudrý Šalomoun říká, že „Dlouhým čekáním zemdlívá srdce, kdežto splněná touha je stromem života“ (Př 13,12).
No, a co dělat, když to, na co čekáme, je druhý příchod Páně?! Vracíme se zpět k Jakubovi a jeho listu. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko. Ano – druhý příchod Páně bude odpovědí na řadu otázek. Kdo z nás si nikdy neřekl: „No, Pane Bože, teď už fakt nerozumím, k čemu je tohle dobré!“ a s povzdechnutím doufáme, že nejpozději na Božím soudu tomu konečně porozumíme. Druhý příchod Páně bude řešením řady problémů, se kterými si v tuto chvíli nevíme rady. A opět – kdo z nás se ještě nikdy nesetkal s tím, co by chtěl vyřešit, ale nevěděl jak.
Dnešní texty nás varují před uchvátaným aktivismem. Tou jedinou aktivitou, kterou Jakub od svých posluchačů očekává, je posilnění vlastního srdce. Když nerozumím, nechápu, nevím co dál a vidím, že s tím fakt nic nenadělám, pak je potřeba posilnit svoje srdce. To srdce zemdlené dlouhým čekáním. Snad tedy současným jazykem: srovnat sám sebe. Jestliže nemohu vyřešit problém s druhým člověkem, je na řadě moje vlastní nitro. Zklidnit sám sebe. Možná máme před sebou tři dni čekání jako Jonáš v břiše velryby. Možná máme před sebou měsíce čekání, jako rolník čekající na úrodu. Možná máme před sebou více než rok čekání, jako Noe zavřený v arše. A možná máme před sebou čekání do druhého příchodu Páně.
Může být. Dost možná tím, že (kromě posilnění vlastního srdce!) neuděláme vůbec nic jiného, tak uděláme to nejlepší, co jsme mohli udělat.
Amen.