Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
nejprve se podíváme, co prožívali Izraelci v době soudců. Celé to období začíná v okamžiku, když přešli Jordán, vstoupili do zaslíbené země a vybojovali první bitvu. Víme, že to bylo Jericho a že je vedl Jozue. Tady to ještě všechno probíhalo podle plánu. Pod Jozuovým vedením postupně obsadili celou zemi.
Jenže pak Jozue zemřel, zemřeli i ti, kdo si pamatovali bitvu o Jericho a Izraelci se začali rozhlížet kolem sebe. Spolu s nimi v zemi žili její původní obyvatelé. Izraelci uctívali Hospodina, původní obyvatelé uctívali všelijaké modly. A Izraelcům se to líbilo. Zapomínali na Hospodina a začali sloužit těmto modlám. Nosili jim dárky, prosili je o pomoc.
Tak si Pán Bůh řekl: „Když se vám ti pohané tak líbí, tak poznáte, jací jsou!“ – a nechal ty pohany, aby Izraelcům vládli. To se ví, že se to Izraelcům nelíbilo! Tak se zkoušeli bouřit, bojovat. Ale žádnou takovou bitvu nevyhráli. Pohané je pokaždé porazili a trápili je pak o to víc.
Až to lidem došlo – oni ty pohany poráželi, protože jim pomáhal Hospodin. Jejich neviditelný Bůh. A tak se dali na pokání.
Pán Bůh je milosrdný a tak jim povolal vysvoboditele. Bylo jich dost, tady máme třeba vlasatého Samsona. Pán Bůh mu dal zázračnou sílu, takže ani nepotřebuje meč a oslí čelistí pobíjí nepřátele. Pod jeho vedením se spojili všichni Izraelci a společně nepřátele porazili. Tento vojevůdce jim pak připomínal, že to vítězství není vůbec jejich zásluha, ale že jim dal zvítězit Pán Bůh.
Když Izraelci pohany porazili, přišli za tímto vojevůdcem a řekli mu: „My víme, že to byl Boží zázrak! Bůh si Tě vybral, abys nás vedl a my porazili pohany. Proto Tě chceme poslouchat i dál.“ A tak se tento Boží vyvolenec stal jejich vladařem. Nebyl to král, protože král by vládu předal svým dětem. Říkali mu „soudce“. Za tímto soudcem pak chodili, když potřebovali radu, když potřebovali něco rozhodnout. Nepřátelé byli poraženi a oni mohli žít v klidu a míru.
Izraelci odpadli od Hospodina a Hospodin je nechal v moci pohanů. Co museli udělat, aby jim Bůh odpustil a pomohl jim? Jedno slovo, které to vyjadřuje, si zapamatujme – POKÁNÍ.
Ono to totiž je velmi podobné i v životě mezi námi.
Tak – tady jsme my. Možná na té fotce i někoho poznáte. Jsme tam v klidu a v pohodě. Je nám spolu dobře. Jenže pak se může stát, že uděláme jeden druhému nějakou lumpárnu. Špatný skutek. Pomluva, krádež, ale třeba někdo toho druhého uhodí, urazí.
A je jasné, že v tu chvíli je na nás ten druhý naštvaný. Je naštvaný právě na nás a zlobí se právem, protože jsme mu provedli nějakou ohavnost. To je naše vina, že se zlobí.
Když budeme zatloukat, lhát, že to není pravda, vymlouvat se, uklidní to toho druhého? Bude mít radost? Jasně že ne! Bude na nás ještě naštvanější. Bude se zlobit ještě víc a třeba nám i něco ošklivého provede sám. Bude se chtít pomstít..
Kudy z toho ven? Vzpomeňme si na Izraelce – kdy rozzlobili Pána Boha a chtěli se s ním smířit, tak jedinou cestou bylo POKÁNÍ. Mezi lidmi častěji používáme slovo OMLUVA. Ale je to vlastně to samé. Znamená to uznat svoji chybu. Přiznat, co jsem provedl. Prosit o odpuštění.
Když se opravdu omluvíme, když se pokusíme třeba i nějak odčinit, co jsme provedli. Tak se zase skamarádíme. Budeme žít spolu v míru.
A to je skvělá věc, když spolu můžou žít lidi v klidu a míru. A to všechno začíná tím, že se člověk po nějaké lumpárně omluví. Uzná, co udělal špatného a poprosí, aby mu ten druhý odpustil.
Amen.