Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
příběh – dá-li se to tak nazvat – lotrů ukřižovaných spolu s Ježíšem, to je téma dnešního kázání. Motivy nekajícnosti i pokání. Rozpoznání dobra a zla ve vlastních životech. A také motiv posledního okamžiku, kdy se s tím snad ještě něco dá dělat, když je tady a teď přítomen jakýsi Ježíš. Neodkládat řešení vlastních vin na někdy jindy, ale řešit je tady a teď, to je pro protagonisty příběhu jediná možnost – a pro nás výzva.
Ježíše snad tedy známe, ale kdo jsou ti dva? Prosté označení „zločinec“ je připomínkou prorockého Izajášova slova (Iz 53), že Mesiáš bude počítán mezi zločince. Pro pochopení rozhovoru je ale přemýšlet dál. Trest ukřižování, jakkoliv běžný, byl určen pro zločince, jejichž skutek měl v sobě nějaký prvek politické vzpoury proti římským řádům. Aby židovská velerada dostala Ježíše na kříž, musela Piláta přesvědčit o nenáboženském rozměru Ježíšova působení. O tom, že Ježíš je konkurentem římského císaře. Právě tak, jako místo Ježíše propuštěný Barabáš, který měl být ukřižován „pro vzpouru a vraždu“ a my ho můžeme chápat jako politického rebela.
Hornaté vnitrozemí Izraele bylo v Ježíšově době úkrytem mnohých (dnes bychom řekli) „partyzánských“ skupin. Kdosi okolo sebe shromáždil pár spolubojovníků a společně pak přepadali každého, kdo měl co společného s římskou okupační správou. Tedy nejen vojáky, ale i výběrčí daní a vůbec cestující Římany. Pro určitou část obyvatelstva to byli hrdinové, kteří se postavili Římu. Zdaleka ne pro všechny – třeba cestujícím obchodníkům už zdaleka tak příjemní nebyli. Nemá smysl si je představovat jako Jánošíky, kteří zlým bohatým berou a hodným chudým dávají. Netřeba ale chodit tak moc do minulosti, jak vzpomínala na druhou světovou válku jedna paní, kterou jsem byl kdysi navštívit, tak příchod partyzánů do vesnice nebyla vždycky radostná zkušenost, protože ve své nouzi se příliš neptali a sebrali, co potřebovali. Přesně takovou situaci v Ježíšově době dobře popisuje formou příběhu heidelberský novozákonník Gerd Theissen v knížce „Galilejský“. Nu a pro římskou správu to pak pochopitelně byli rozvraceči pořádku, teroristé, bandité, vrazi, pro které byl jediný trest – kříž.
Dva takové tu tedy máme ukřižované s Ježíšem. Evangelista Lukáš jejich jména neuvádí. To až později napsané apokryfní spisy se „vyřádí“ v dalších historkách. Tzv. „Vyprávění Josefa z Arimatie“ popisuje kajícího lotra jako hostinského, který prokazoval dobrodiní chudým, ale bohaté hosty okrádal. Když ale okradl dceru velekněze Kaifáše, spadla klec a byl odsouzen k smrti. Nejčastěji se uvádějí jména Dismas a Gestas, které uvádí tzv. Nikodémovo evangelium. Nejlepší historku jsem pak našel v tzv. Arabském evangeliu Ježíšova dětství. Tam se popisuje, kterak tito dva lupiči přepadli svatou rodinu při útěku do Egypta, ale Dismas byl tak pohnut jejich chudobou, že svému spoluloupežníkovi dal svoje peníze, jen aby Josefa, Marii a malého Ježíška pustil bez úhony dál.
Prapodivných postupně navymýšlených historek je ještě spousta dalších, ale nechme je stranou. Vezmu si z nich jen ta jména, která ničemu neškodí a pomohou v orientaci. Po Ježíšově pravici (ta biblicky „dobrá“ strana) kající Dismas, po levici pak nekající Gestas. A mezi nimi (tradičně zobrazen trochu vpředu) je ukřižovaný Ježíš.
Doly pod kříži vidíme celkem početné zástupy. Veřejné popravy vždycky budily pozornost a tak podstatnou část tvoří dav zvědavců a čumilů. Kdesi mezi nimi se skrývají někteří Ježíšovi přátelé, ale moc dobře vědí, že hlásit se k Ježíšovi by v tuto chvíli mohlo být velmi nebezpečné. Pak jsou tu vojáci, kteří dokončili, co udělat měli. Rozdělili si, co zbylo po odsouzených jako přilepšení ke svému žoldu a teď už jen čekají, kdy odsouzenci zemřou, protože jim tím skončí služba. O to aktivnější jsou členové židovské velerady. Dosáhli svého a slaví svůj triumf. Posmívají se, protože se zbavili nenáviděného Ježíše. Snad tedy hlavně za ně se Ježíš modlí: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Římští vojáci nejspíš nerozumí Ježíšově aramejštině. Jen plní rozkazy, jedinou informaci, kterou mají, si mohou přečíst v latině na tabulce nad Ježíšovou hlavou: „Král židů“. Z toho ovšem ironie přímo čiší a je pochopitelné, že to svádí i je k posměškům. Přesto dávají Ježíšovi napít. Ne jako trápení! Jde o otupující směs kyselého vína s myrhou, kterou ovšem podle jiných evangelií Ježíš odmítá.
Posměškům velerady ovšem rozumí zločinci ukřižovaní s Ježíšem a z úst židovských předáků zazní informace o „Mesiáši, tom vyvoleném Božím“. To zaujme. Je to Mesiáš? To je slovo, které vojákům neřekne nic, ale židovským uším mnoho. A uším někoho, kde se postavil Římu, aby osvobodil svoji zemi, těm to říká ještě víc. Gestas nežádá nic sobeckého! „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Za tím můžeme slyšet něco jako: „Jestli jsi Mesiáš, tak nám šlo celou tu dobu o stejnou věc! My tři stojíme na stejné straně barikády!“ To, co míní členové velerady jako posměšek, to z jeho úst může být naprosto vážně míněný nárok! „Jsi Mesiáš? No pak (stejně jako my dva) chceš přinést svobodu Božímu lidu! Chceš obnovit království Davidovo! Chceš vrátit lid k pravé bohoslužbě! Tak se do toho pusť a ukaž, co se v Tobě ještě skrývá!“
Ano – to všechno Ježíš opravdu chce. Je Mesiáš a právě proto přišel, aby přinesl Božímu lidu svobodu. Již kdysi, když kázal v Nazaretě, tak citoval proroka Izajáše: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění … abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (L 4,18) a dodal, že toto proroctví se na něm naplňuje. Jenže nedělá to stejným způsobem, jako Gestas. Odolal pokušení sestoupit z kříže jako reakci na posměšky velerady, právě tak odolává stejnému pokušení i teď. Jeho strategie boje s hříchem je jiná. Jako beránek vedený na porážku neotvírá ústa (Iz 53,7). Ani členům velerady ani Gestasovi Ježíš vůbec neodpovídá.
Do rozhovoru ale vstupuje třetí odsouzený – Dismas. „… my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ Co myslel tím „spravedlivě“? Sotva asi dospěl k závěru, že ozbrojený boj proti Římu byl špatný. Spíše tedy chápejme ono „spravedlivě“ jako „logicky“. Příčina a následek. Jedli kyselé hrozny a teď jim trnou zuby. Zabíjeli a teď budou zabiti. Kdo s čím zachází, s tím také schází. Zvolili si cestu násilného boje a je tedy jen logické, že násilně také zemřou. Ale Ježíš s žádným násilím nezacházel – proč by s ním měl scházet? Oni trpí, protože utrpení způsobovali. Ježíš trpí zcela nezaslouženě – a to je okamžik, kdy do situace prostě musí nějak vstoupit Bůh. Právě proto, že jim všem šlo o Boží věc, tak je potřeba respektovat, že Bůh má svoje cesty. Nechává nám naši svobodu a také nás nechává nést někdy velmi bolestivé důsledky této svobody. To je spravedlivé. Ale Ježíš – to je jiná situace. Proč by měl trpět on? Jeho utrpení musí Bůh nějak vyvážit, aby byla zachována spravedlnost ve světě. „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Tebe čeká království Boží, Ježíši. Království, kde Bůh napravuje nespravedlnosti tohoto světa. „Až tam jednou budeš, zkus si na mě vzpomenout, Ježíši. Zkus se za mě u Boha přimluvit, abych se aspoň do jeho blízkosti někdy, jednou, časem dostal…“
Jak už to u Ježíše bývá, dává víc, než za co se dokážeme modlit. Někdy, jednou, časem…? „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Tak, jako po celou dobu svého působení, tak i na kříži Ježíš přijímá hříšníka. Neodsuzuje ho, nepřipomíná mu jeho zlé skutky. Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. (J 8,10) A otevírá před ním cestu dál. Teď a tady. Jdi a už nehřeš! Nepokaž si to, že se Ti právě teď otevřela cesta do nebe. To je Ježíšův přístup, to je jeho způsob práce. Žít tady a teď, protože tady a teď může do tohoto světa vstoupit Boží království, ve kterém čas a prostor nehrají roli. Tohle „tady a teď“ provází Ježíše již od Betlémských pastvin, kde andělé volali, že právě dnes přišla radost pro všechen lid (L 2,10). Zazní to při již zmiňovaném kázání v Nazaretě (L 4,21), kdy právě dnes se naplňuje Písmo a chudým se přináší evangelium, zajatcům propuštění, zdeptaným svoboda – tedy léto milosti Hospodinovy, kdy jsou odpuštěny lidské viny a hříchy. Dnes s Kristem vstupuje spasení do Zacheova domu (L 19,9) a ne až někdy, jednou, časem, na posledním soudu… Snad jako odměna za Zacheovu zbožnost. A právě tak vstupuje moc Božího království do Dismasova života. Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. Teď a tady se obrátil k Bohu, teď a tady může přijmout, že Ježíš je vzkříšení i život a kdo věří v něj, i kdyby umřel, bude žít (J 11,25).
Dismas se nedovolává žádných svých zásluh. Zapomeňme na zbožného hostinského, zapomeňme na loupežníka rozněžnělého nad malým Jezulátkem. Dismas ví o řádech tohoto světa, ví, že všechno by stejně byly jen výmluvy. Jestli na něco může spoléhat, je to jen Boží milost. To už je ale ne jeho či Gestasův okruh zájmu, ale výsostně Ježíšovo pracovní pole. Bůh, který vstupuje v nevinném, spravedlivém a přece trpícím Ježíši do tohoto světa, ten se na Ježíšovu přímluvu může ustrnout i nad tím nejhorším zločincem.
Příběh nám říká, že dokud je s námi Ježíš, tedy právě teď, tak ještě je šance. Teď se ještě můžeme rozhodnout. A tím pádem je potřeba se právě teď rozhodnout – protože za chvíli může být pozdě. Jestli někdo poznal právě toto, tak je to Dismas. Pár minut poté byl Ježíš mrtvý. A jen jeden z těch dvou se obrátil a má slíbený ráj. Abychom věděli, že šanci mají všichni, ale ne všichni se jí chopí.
Kolikrát už jsme si jako Gestas namlouvali, že přece nejsme tak hrozní! Že jsme přece s Ježíšem na stejné straně barikády. Že tak nějak svým způsobem, ale děláme přesně to samé, jako dělal on! Je fajn nebýt tak hrozný. Je dobré být s Ježíšem na stejné straně barikády. Je vynikající snažit se dělat to, co dělal on. Obrátí-li se kdo ke Kristu již v mládí a ne na poslední chvílí, udělá v tomto světě mnohem víc užitečné práce a způsobí mnohem méně bolesti sobě i lidem kolem sebe. To je Bohu milé. Bůh si nelibuje v smrti svévolníka. Bůh neche, aby na svévolníka dopadly jeho vlastní viny a zemřel. Chce, aby se svévolník co nejdříve odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a dbal by na všechna Boží nařízení a jednal podle práva a spravedlnosti, aby tak žil a nesvolával na sebe trnutí zubů pro jedení těch kyselých hroznů.
Ale spása se tím zasloužit nedá. Do ráje se z vlastních sil nedostaneme. Dismas pochopil, že jen ten, na koho si rozvzpomene Kristus ve svém království, ten se do tohoto království dostane. Vzápětí pak poznal, že těm, kteří se na Krista takto spoléhají, dává Kristus víc, než čekali.
V tom je velkopáteční výzva pro nás. I my se máme spolehnout se na to, že ukřižovaný Kristus má pořád víc sil, než my a že se na něj můžeme obracet v každou chvíli, ale čím dříve tím lépe.
Amen.