Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
vidíme zmatek velikonočního nedělního rána. O zmatenosti a nejistotě bude dnes řeč. O tom, že Bůh je záhadný a my se s tím musíme naučit žít. Není to nic jednoduchého, ale ono to nikdy nebylo jinak. Velikonoční příběh je toho jasným příkladem. I s odstupem několika desítek let z evangelií čiší, jak se učedníci nemohli vypořádat s tím, co se stalo. Muselo to být velice intenzivní. Psychologové potvrzují, že to první, co vypravěč začne ve svých vzpomínkách upravovat, jsou motivace. Skutky jako takové těžko popíše jinak. Ale jak se cítil, proč se rozhodoval právě tak a ne jinak, co už „tak nějak předem tušil“, co očekával – to jsou věci, ve kterých sebe a své oblíbence začneme poměrně záhy stavět do lepšího světla. V evangelijním vyprávění to tak není. A přitom by to bylo tak lákavé a snadné začít ten příběh retušovat a kašírovat. Naznačit, že ženy nešly pomazávat mrtvé tělo, ale pozdravit vzkříšeného. Že nestály bezradně před prázdným hrobem, ale tváří v tvář odvalenému kameni radostně vyznali svoji víru ve vzkříšení. Proto s nemenší radosti vyslechly anděly potvrzující jejich víru a pávě tak radostně šly potvrdit apoštolům, že všechno běží jako na drátkách.
Ale nic takového. Nerozumí, nechápou, jsou zmatené a ustrašené, apoštolové zůstávají v údivu. Je to pro mne nepřímý důkaz toho, že pisatel se opravdu snažil věrně popsat, co se dělo, byť to na hlavní představitele tehdejší církve vrhá poněkud podivné a nepříliš lichotivé světlo. V tuto chvíli je to pro mne ale výbornou ilustrací toho, jak je Boží jednání pro lidi nepochopitelné.
Bůh byl vždycky záhadný. Ani v nejbližší blízkosti Pána Ježíše učedníci nežili v situaci, kdy by jim bylo všechno jasné. Už když Ježíš učil. Jen si tak vzpomeňme na Ježíšovo kázání na hoře – copak je tam něco rozumného a logického? Tři kapitoly Matoušova evangelia (5–7) a jsou to jeden vedle druhého paradoxní a jen těžko přijatelné výpovědi. Na začátku cosi o blaženosti těch, kteří ale podle veškeré lidské logiky nemají žádný důvod být blažení. Nároky na mezilidské vztahy, které jsou k neunesení – jak trestat za špatné myšlenky a kdo by si sekal ruku či vyrvával oko, aby ho to nesvádělo ke hříchu? Milovat nepřátele a modlit se za ty, kteří nás nenávidí? Dávat dary tak, aby se to nikdo nedozvěděl, že jsme něco darovali? Takové ty podivnosti o tom, že není potřeba se starat o oblečení, jídlo a tak, protože o to se postará Bůh. Opravdu stačí prosit a bude nám dáno a každý, kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno?
Když tohle lidé poslouchali, tak žasli nad jeho učením. Nečteme ovšem, že chápali, že přijímali, že souhlasili. Všechny ty námitky, které by mu mohli říct, si určitě sami dokážeme představit. Jen si představte, kdyby tyto nároky teď prostě jen zopakoval nám. Lidé okolo Ježíše dozajista zůstávali v úžasu nad tím, co to ten člověk povídá, protože to bylo bláznivé, nelogické až šílené. Jenže stejně ho chodili poslouchat znovu a znovu, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. (Mt 7,29) Oni to tak nějak cítili, že skrze Ježíše mluví sám Bůh a Bůh je záhadný. Vymyká se našemu chápání, porozumění a logice. Rozpoznání této Boží moci přicházející skrze Ježíše přitahuje – ale zas tak moc nepomůže k pochopení.
Ježíš nejen kázal. Konal také mocné činy. Všimněme si, že čím mocnější a vznešenější věci se děly, tím pak z toho byli lidé kolem něj ještě zmatenější. Okamžiky zázraků, jako bylo proměnění na hoře Tabor, dokonale rozhodil z konceptu i tři úplně nejbližší Ježíšovy učedníky. Čteme o Petrovi, že v tu chvíli … nevěděl, co by řekl, tak byli zděšeni (Mk 9,6). Jen plácal nějaké nesmysly o stavbě stanů pro Mojžíše a Elijáše. Nasycení zástupů, utišení bouře démoni nahnaní do prasat, vzkříšení dcery Jairovy… Napořád vidíme učedníky zmatené. Fascinované, jistě. Obdivující své mistra, bezpochyby. Šťastné, že k němu mohou patřit. Kdyby šlo zastavit čas, tak by na té hoře Tabor klidně zůstali! Ale rozhodně je nevidíme takové, že by to měli všechno pěkně srovnané v hlavě, a kdyby někdo přišel s dotazem, co že se to děje, tak by mu pěkně logicky a strukturovaně vysvětlili, kdo je Ježíš, co to zrovna dělá a proč to dělá.
Když se apoštol Petr dostane na vrchol svého pochopení Ježíšova úkolu a vyzná ho jako Mesiáše, Syna Boha živého (Mt 16,16), tak Ježíš velice dobře ví, že tohle není Petrův osobní lidský nápad, ale přímé zjevení pravdy od Ježíšova nebeského Otce. Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. Petr se ocitl v Boží blízkosti. Od Boha v tu chvíli načerpal moudrost. S tím pak stojí a padá církev. Na Petrovi, který nerozhoduje podle lidského rozumu, ale nechá se vést Bohem – na tom může stát taková církev, která obstojí i v nejhorších pokušeních a ďábelských úkladech. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. To je církev, která je pod přímým vedením Božím a tak na tomto světě vykonává rozhodování v Boží autoritě. Skrze takovou církev jedná Bůh sám. Není divu, že takový křesťan má klíče království nebeského. Co odmítne na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijme na zemi, bude přijato v nebi.
Takový okamžik Boží blízkosti a přímého vedení může ale být také velmi prchavým okamžikem. Vždyť hned vzápětí je Petr nazván „satanem“, tedy odpůrcem, protivníkem. Brání Ježíši jít do Jeruzaléma na smrt. A proč to dělá? Ježíšova analýza je jednoznačná: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Ve vyznání Ježíše jako Mesiáše, Syna Božího, tam mluvil pod přímým Božím vedením, ale to neznamená, že chápe obsah těch slov. Právě naopak – ve chvíli, kdy si Petr myslí, že rozumí, chápe, strukturovaně umí popsat situaci – tak je vedle jak ta jedle. Tak je to člověčina, která si leda tak namlouvá, že proniká do Božího vidění věcí.
Když si to takto uvědomíme, tak nám ty velikonoční zmatky najednou dobře zapadají do Ježíšova příběhu. Tady se dějí velké Boží věci, ale lidé zůstali lidmi. Je jen přirozené, že na to malý lidský rozum nestačí. Ženy jdou pomazat mrtvé tělo, u prázdného hrobu jsou bezradné, andělů se děsí, jejich vyprávění připadá apoštolům jako blouznění a když si sami dojdou ke hrobu, tak se vrací v údivu, co se to stalo.
Velikonoční zmatky a Ježíšův příběh ovšem dobře zapadají do linie Božích proroků. Takhle to přece bylo vždycky, že proroci měli blíže k jurodivým starcům, než k právníkům či učitelům teologie. Proroci byli divní. Dělali divné věci a říkali divné výroky. Od Mojžíše, přes Samuele, Nátana, Elijáše a Elíšu… Všechny ty krátké i dlouhé knihy v čele s prorokem Ezechielem – to je jedna podivnost za druhou, které ti lidé viděli, říkali a dělali s nárokem, že přesně toto jim dal vidět, říkat a dělat Hospodin a oni nemohou jinak. Za všechny to jasně řekl prorok Bileám (Nu 22,18): „I kdyby mi král dal dům plný stříbra a zlata, nemohl bych přestoupit rozkaz Hospodina, svého Boha, a učinit cokoli, ať malého nebo velkého.“
Zmatení, nejistota a nechápání toho, co se děje, jak to čteme v popisu velikonočního rána, tedy dobře zapadá do Ježíšova příběhu, Ježíšův příběh dobře zapadá do příběhu Bible, který mu předchází. Jak to tedy ale bude dál? Co můžeme čekat my? Můžeme snad čekat, že se Bůh postupem času stane nějak pochopitelnější a srozumitelnější? Jednodušší a snadněji popsatelný? Že čím víc se budeme blížit k Bohu, tím uspořádanější budou naše myšlenky, tím logičtěji do sebe bude všechno zapadat? Tím spíš budeme chápat, proč se nám děje právě to, co se nám děje a co musíme prožívat?
Jak by nás tohle mohlo jen napadnout…!
Jistě, že tu a tam se zpětně se můžeme rozpomenout na Ježíšova slova, že do veškeré pravdy nás uvede Duch svatý (J16,3). Ne naše lidské úvahy. Že nemá smysl dumat nad tím, co říkat, protože v tom rozhodujícím okamžiku nám Duch svatý dá, co máme mluvit. (Mt 10,19) Tedy přesněji – nakonec nebudeme vůbec mluvit my, ale bude skrze nás mluvit Bůh sám. Když si to takto postavíme, je jasné, že nám to moc nepomůže v plánování a promýšlení, co budeme dělat zítra, pozítří, za rok… No – ale on to Ježíš také říkal, že tyhle starosti o zítřek, to není něco, co by od svých učedníků očekával (Mt 6,34). A když si v jednom podobenství sedlák plánoval budoucnost na roky dopředu, tak ho Bůh naval „bláznem“ (L 12,19).
Církev a náš křesťanský život se zjevně nemůže realizovat tak, že budeme všemu rozumět a všechno si dokonale naplánujeme. Takhle mohou fungovat světské organizace a život podle pozemských pravidel. Církvi a křesťanům z takového porozumění a plánování ale začne velice rychle přečuhovat Bůh, který se do těch našich škatulek nevejde. Jen si vzpomeňme, na čem stojí církev, které odolá ďáblu! Petr, který je zcela veden Bohem. Ten pak reprezentuje i Boží vůli na zemi. Když ovšem vzápětí začne spoléhat na člověčinu, stává se satanem, přímým Božím protivníkem. No – a někde mezi tím se pohybujeme. Pohybujeme. Nejspíš to nebude stav dokonalé svatosti a doufejme, že nikdy to nebude stav naprostého zapomenutí na Boha.
Příběh Velikonoční neděle (ale jak jsme viděli, tak v posledku celá biblická zvěst!) nás upozorňuje, čím víc se budeme blížit té svatosti, tím méně to nejspíš bude logické, jednoduché a srozumitelné. Zmatené ženy a nechápající učedníci jsou pro nás jasným znamením toho, že všechno se může dít tak, jak má, i když to vůbec nechápeme. Bůh čeká na naši důvěru, ne na naše pochopení.
Jen v této důvěře ale můžeme přijmout Boží vedení. Stát se jeho nástroji v tomto světě. Možná lidmi kolem nás nepochopenými nástroji, ale ani to by nás přece nemělo překvapit. Bude to znamenat víc času věnovat modlitbě a méně času plánování. Učit se naslouchat Bohu v tom, kam nás vede. V naději, že nás (byť po roztodivných cestách!) nakonec dovede do svého království.
Amen.