Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
minule byla řeč o malých zlech, dnes bude řeč o malých dobrech. Tak, jako malá zla mohou člověka pomalu, ale jistě deptat a ničit, tak malá dobra mohou člověka právě tak pomalu, ale i právě tak jistě posilovat, povzbuzovat. Chtěl bych dnes připomenout a pochválit všechny ty „maličkosti“, kterými si vzájemně sloužíme, protože to je právě tak dobré konání a naplňování Boží vůle, jako cokoliv veleslavného. Každý totiž máme jiná obdarování a nemá smysl je srovnávat a poměřovat.
Pro dnešní Petrovu výzvu si můžeme nechat v hlavě běžet oblíbený Pavlův obraz jednoho těla s různými údy, které si vzájemně slouží, aby celé tělo dobře fungovalo. Pavel na tomto obraze dobře ukazuje, jaká by byla hloupost nadřazovat jeden orgán nad druhý. Jak je potřeba mít nejen oči, ale i uši a ruce a nohy… Jestliže má tělo fungovat, potřebuje jedno, druhé i třetí. Můžeme ovšem pochopitelně myslet i na to, že jsou všelijaké orgány, o jejichž funkci máme tušení jen matné, či vůbec žádné. Jo, je-li kdo z nás oko, či ucho, tak si to představím snadno. Ale je-li kdo z nás dejme tomu šišinka – no, nevím, jestli bychom dokázali odhadnout, jakým darem milosti by mohl posloužit druhým. A mezi námi – když si to za domácí úkol zjistíte, tak vás třeba napadne, že zrovna šišinku bychom v církvi potřebovali jako sůl.
Naším dnešním úkolem ale není dumat, jaké dary bychom tu ještě potřebovali. Jsme o jeden stupeň níže, zatím se jen zamýšlíme, jaké dary vlastně vůbec v tuto chvíli máme. Jaké dary jsme přijali a co s nimi můžeme udělat. S takovýmto rozborem je potřeba začít. Zamyslet se sám nad sebou – jaké jsou moje hřivny? Co umím? V zaměstnaneckých pohovorech se často ptají: „Jaké jsou vaše silné stránky? Co umíte? Za co byste se pochválil, protože vám to fakt jde!“
Na tyto otázky pochopitelně těžko mohu odpovídat já a už vůbec ne z kazatelny. Do našeho přemýšlení nad tím, co jsme kdo z nás dostali do vínku, na co máme talent, tak chci vnést cosi obecného, co se týká nás všech. Ono to totiž ani s těmi dary nemusí být úplně jednoduché. Apoštol Petr nám připomíná, že ty dary jsou určeny (1) ke službě, abychom byli (2) správci Boží milosti. Nad tím teď budeme chvíli přemýšlet. Každý máme nějaký dar, nějaké obdarování, nějakou schopnost, talent, něco dokážeme lépe, než jiní. Jeden to, jiný ono, je to velmi rozmanité. Každý z nás má nějaký ten „dar milosti“ a o něm se teď dozvídáme, že jím (1) máme sloužit druhým jako (2) dobří správci.
Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.
Sloužit druhým, tedy tyto dary nejsou výhradně pro nás, ale i pro druhé.
Být správci, tedy nejsme neomezenými disponenty těchto darů.
Máme sloužit druhým… Jasně, že naše obdarování můžeme použít i sami sobě pro radost. To se nám jen opět vrací klasické „miluj bližního jako sebe sama“ – pokud nedokážete udělat radost sami sobě, jen těžko ji budete dávat druhým. Jde jen o to najít vyváženou polohu, ve které člověk nebude sobec, ale ani sebevrah, který ničí sám sebe. Sloužit druhým tím darem milosti, který jsme přijali, nijak nezakazuje sloužit tímto přijatým darem milosti i sám sobě.
Jsme správci těchto darů… Tyto dobré dary jsme dostali od Boha a k Bohu tedy nějakým způsobem odkazují. Bůh nejlépe ví, proč nám ten který dar milosti dal. K čemu má sloužit. Co s ním máme dělat. Jaký je celkový cíl, kam svět a nás v něm má používání tohoto daru posunout. Jsme správci milosti, tedy Bohu budeme jednou vydávat počet, jak jsme tuto milost spravovali
Abychom ten rozdíl ještě lépe pochopili, četli jsme si samý závěr samsonovských příběhů. Právě na Samsonovi se dá velice dobře ukázat, jak je to s těmi dary od Boha složité. Samson zdaleka není toliko jakýsi varovný prst ukazující, jak vyvolený Boží muž fatálně selhal ve svém vznešeném úkolu, k němuž byl o Boha náležitě vybaven. Zároveň je nám jasné, že Samson nebyl Mirek Dušín. Samson pro nás bude prostě velmi názorný příklad, jak je záludné říct, že „mám od Boha nějaký dar“. Že mám „duchovní dary“. Že jsem „dostal dar Ducha svatého“. Co to znamená? Sledujme to pomyslnou výhybku na dvě různé strany. Buď v tom „dar od Boha“ vyzdvihnu fakt, že jde o „dar“, nebo fakt, že mi ho dal „Bůh“. Právě tady se skrývá ona výhybka, která od sebe oddělí postoj majitele a postoj správce.
Samson je člověk velmi obdarovaný. Z několika příběhů už víme, že mu Duch svatý dává neskutečnou fyzickou sílu. Ovšem – zároveň také víme, jak se v běžném životě chová Samson? Je-li něco v jeho očích to pravé, tak to prostě chce, ale s jeho náboženským životem to je dost bída. Víme o něm, že je nazír, Boží zasvěcenec. Měl by se vyhýbat kultickému znečištění – ale partnerky si hledá mezi Pelištejci. Měl by se vyhýbat alkoholu – ale těžko si bez alkoholu představit týdenní svatební hostinu. Má zákaz dotknout se jakéhokoliv mrtvého těla, i kdyby to byli vlastní rodiče – a on se hrabe v mršině chcíplého lva a ještě si z ní vezme med k jídlu.
Vidíme na něm postoj, který říká: „mám dary – jsou moje – mohu si s nimi dělat, co chci – mám je ve své moci – mohu je ovládat, jak se mi zlíbí“. S tímto postojem se řítí plnou parou do užívání si života, ale zcela zjevně i do lidské svévole. Samson, který si užíval medu z mršiny, ženských i siláckých kousků – to je ten případ člověka, který má úžasná obdarování, ale ve svém, životě položí důraz právě jen na dary jako takové a ne na jejich zdroj.
Pokud ale vyzdvihneme fakt, že tyto dary dává Bůh, tak najednou ten vlak našeho života jede úplně jiným směrem. Bůh nám dal nějaké dary… Kdo je to ten Bůh, který takovéto dary dává? Proč nám je dal? K čemu nám mají být dobré? S tímto přístupem by se nám ze „Samsona – siláka“ náhle stal „Samson – muž se zvláštním určením“. To by byl právě ten úkol nazíra, Božího zasvěcence. Někoho, kdo patří Bohu, kdo plní úkol, k jakému ho povolává Bůh.
A ono to vlastně se Samsonem není zas tak děsivě černé! Ten tradiční pohled, který vidí Samsona jako někoho, kdo fatálně selhal, je vlastně dost povrchní. Zkusme se na Samsona podívat s alespoň trochu přejnějším pohledem a ne jako odstrašující příklad. Z Bible totiž víme, k jakému úkolu Bůh svého zasvěcence Samsona povolal. Tím celý ten Samsonův příběh začínal (Sd 13) – setkáním manželky jakéhosi muže ze Soreje, z danovské čeledi, jménem Manóach s Hospodinovým poslem. Ta žena byla neplodná, ale Hospodinův posel jí řekl: „Hle, ty jsi neplodná, nerodila jsi, avšak otěhotníš a porodíš syna. Proto se teď měj na pozoru: nepij víno ani opojný nápoj a nejez nic nečistého. Hle, otěhotníš a porodíš syna, ale jeho hlavy se nesmí dotknout břitva; ten chlapec bude od mateřského života Boží zasvěcenec. On začne vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců.“
Aha! Tak tohle je Samsonův úkol! Bojovat proti Pelištejcům. K tomu ho Bůh vyvolil ještě před početím, aby zahájil opor proti Pelištejcům. Nepřátelům, na které si Izraelci zatím netroufli, protože jich je méně a jsou technologicky i vojensky za Pelištejci hodný kus pozadu. Postavit se Pelištejcům? To přece Samson dělal! Jasně, že plnění tohoto úkolu právě v případě Samsona vypadalo všelijak, ale i těmi klikatými cestičkami Samson vždy k naplnění tohoto úkolu postupoval. Závěr Samsonova života ukazuje, že úkol na něj vložený nakonec Samson splnil. To, co bylo na začátku oznámeno, to tedy bylo během života průběžně plněno a na konci bylo naplněno.
Na konci života dokonce vidíme Samsona, jak se modlí. Jistě, že to není modlitba, kterou by bylo možno je tak převzít do vlastní modlitební praxe – „Hospodine, dej mi prosím sílu, abych se mohl Pelištejcům pomstít!“ – ale ve světě Starého Zákona to není nic divného. Žalmy jsou takových modliteb plné. Jedno je ale z ní zřetelné – jak vidno, i ten Samson nakonec pochopil, že sílu dostával od Boha jako dar. Že musí být s Bohem ve vztahu, v rozhovoru, aby tu sílu měl. Modlitba byla vyslyšena, sílu dostal a použil přesně k tomu, k čemu byl vyvolen ještě před svým početím – aby zlikvidoval Pelištejce. Jasně, opět je to taková trochu klikatá cestička, po které Samson jde, ale i on nakonec došel do cíle. Potud je Samson dobrý vzor. Nejen jako symbol odporu vzor pro zdeptaný národ, ale právě v tom svém tak podivném životním příběhu. Jako člověk, kterého si Bůh vyvolil, kterého Bůh obdaroval a který přes všechny štrapáce, omyly a bloudění nakonec svoje obdarování použil podle tohoto vyvolení. Samson nakonec právě tím darem milosti, který od Boha přijal, tak posloužil Izraelcům. V přemnohé rozmanitosti Božích darů tu svoji fyzickou sílu nakonec použil dobře.
Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.
Máme sloužit druhým, tedy tyto dary nejsou výhradně pro nás, ale i pro druhé. Ale i pro nás. To se nevylučuje. Jako si malíř může namalovat sám sobě obrázek pro radost, tak je možno sám sobě uvařit dobré jídlo. Je možno sám sobě věnovat nějaký čas. Když už je vaším obdarováním, že umíte malovat, vařit, nebo máte dostatek volného času. Zároveň ovšem platí, že tyto dary mají sloužit i druhým. Těm, kteří malovat neumí, jíšku připálí a potřebují někoho, kdo si pro ně ten čas udělá. Jde jen o to, aby takovéto jednání vedlo ke správnému cíli. Možná máme každý nějaký speciální cíl, ke kterému nás Pán Bůh vede, ale jeden máme společný. Pán Ježíš ho ukázal v kázání na hoře (Mt 6,33): Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Jestliže nám půjde o hledání Božího království v poslušnosti Boží vůle (protože to se skrývá v pojmu „spravedlnost“), tak jsem přesvědčen, že docela určitě budeme těmi dobrými správci milosti Boží, dobrými správci všech těch darů, které kdo z nás od Boha dostal. Ve vší té rozmanitosti nejrůznějších schopností, talentů, dovedností a obdarování tak i my splníme úkol, ke kterému nás Bůh v tomto světě povolal.
Amen.