Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Jindříšku, rodiče, svědkové křtu,
slyšeli jsme, jak byl Saul pomazán králem. Čeká ho náročný úkol izraelského krále. Úplně prvního izraelského krále, čili nemá se to od koho naučit. On sám bude nastavovat základní hranice královského úřadu. Navíc tohle všechno ve složité době. Končí éra velkých říší. Svůj vliv ztrácí Egypt, Asýrie, Chetité… Ti velcí ustupují ze scény a svoje místo na slunci si hledají malé národy. Všichni ti Amónci, Moábci, Edómci… A mezi nimi i Izraelci. Doposud kočovný národ se usídluje v zemi, řeší konflikty s místním obyvatelstvem a do toho přijdou od moře mnohem vyspělejší Pelištejci.
Izraelci mají za sebou vládu soudců. Nevzpomínají na ni nijak s nadšením. Soudci se objevili jen tu a tam a nedávali žádnou jistotu do budoucna. Naposledy Samuel – stárne, nestíhá, jeho synové nestojí za nic, jen zneužívají svého postavení… Chtělo by to něco jistějšího, pevnějšího, kvalitnějšího, spolehlivějšího – no a všechna tato nenaplněná očekávání spojená se soudci i se Samuelem lid navěšuje na roli krále. Pochopitelně, že to tím to Saulovi ještě víc komplikují. Očekávají od něj dost možná nepoměrně víc, než vůbec může člověk splnit.
Tohle všechno zatím ten Saul spíš může jen tak vytušit. Z toho jeho ukrývání ale můžeme vytušit my, že tíhu tohoto úkolu vnímá. Že se mu do toho vlastně zas tak moc nechce. Ale byl pomazán, byl losem vybrán – už není o čem diskutovat. Je to břemeno, které na sebe musí vzít, protože ho na něj skrze Samuelovy ruce vkládá samotný Bůh.
Z toho příběhu chci vyzdvihnout, že Saul na to není sám. Má proroka Samuela, který ho pomazal. Má duchovní autoritu, zkušeného věřícího člověka, navíc s prorockým darem. V okamžicích nejistoty se má na koho obrátit. Do svých posledních dnů bude Saul vědět, že to, co mu řekne Samuel, je určitě dobré a důležité pro jeho rozhodování a vůbec pro celý Saulův život. Tohle je první věc, kterou bych Jindříškovi přál – aby našel někoho, komu bude moct důvěřovat na své cestě k poznání Boha. To je na prvním místě úloha vás rodičů a svědků křtu.
V životě ale potřebujeme nejen autority. Nejen takové ty, co se k nim chodí s žádostí o radu jen jednou za čas. My jsme v tom přečteném příběhu slyšeli i to, že se Saulem jde družina bojovníků, jejichž srdcí se dotkl Bůh. Mít někde v zádech k dispozici dobrou duchovní autoritu, jakou byl Samuel, to je určitě důležité. Ale právě tak důležité je mít i věřící přátele, kteří mne doprovázejí každý den. Proto ta druhá věc, kterou Jindříškovi budeme vyprošovat, je společenství jeho vrstevníků. Aby měl dobré kamarády a přátele, takové, jejichž srdcí se dotkl Bůh. Aby ho na té jeho vlastní cestě doprovázeli, aby mu pomáhali, aby s ním tvořili společenství.
Amen.
Milí bratři a sestry,
čeká nás dnes srovnání dvou Saulů. Ten jeden si svoje jméno nechal, ten druhý vstoupil do dějin pod jménem Pavel. Shodou okolností oba z pokolení Benjamín. V jednom momentu jejich životů vidím shodu – rozpoznání, že něco nezvládají. Že nějaký úkol je nad jejich síly. Že byli povolání k něčemu velkému a vznešenému, tak se snažili, co to šlo, ale ono se jim to stejně začíná bořit pod rukama. Na straně jedné je to král Saul pár let poté, co se ujal královského úřadu. A podobně apoštol Pavel po pár letech svého misijního působení.
Nebyla to náhoda. Zkusme se dnes naučit, že i do tohoto nezvládání nás může vést Bůh. Že to může být Bůh, kdo nám po dobrých darech zcela programově komplikuje život, abychom si uvědomili, že to byly projevy jeho milosti a že tuto milost potřebujeme neustále. To dobré Boží dary totiž začneme záhy považovat nejprve za samozřejmost a časem třeba i za naši vlastní zásluhu. Pýcha je nejhorší hřích a pýcha na dary od Boha je jeho nejhorší varianta. Aby nás Bůh takovéhoto pádu uchránil a nemusel nám ty dobré dary brát, tak dostaneme nějaký „omezovač rychlosti“.
Tímhle si prošli oba Saulové. Začátek obou je dobrý. Jsou povoláni k nějakému úkolu a dostávají k němu patřičné duchovní vybavení. Zpočátku se jim daří, pak se dostaví vnější těžkosti. Proti Saulovi stojí Pelištejci, proti Pavlovi konkurenční kazatelé v církvi. Jakž tak se s tím popasují. A pak přijde to zásadní, totiž jeden jako druhý začne mít problémy i v duchovní oblasti Saula přepadá „zlý duch od Hospodina“, Saul má jakýsi „osten, posla satanova, který ho sráží“. Podívejme se, jak to kdo z nich řeší.
Nejprve Saul. Tedy král Saul. Tak tedy ne Ježíš na hrad, ale Saul na trůn. Zatím nic moc trůn, protože hlavní město zatím není. To až David si vybere Jeruzalém. Saul jde prostě do vedení lidu jako první izraelský král. Bylo by snadné ho kritizovat, ale nezapomínejme, v jak prekérní je situaci. Problémy a potíže přináší již samotná jeho existence. Víme, že sama podstata království byla čímsi proti Boží vůli. A přece sám Hospodin právě Saula pro úlohu krále vyvolil. Předem ho ukázal Samuelovi a ten ho pomazal olejem. Saul dokonce obdržel na čas prorocký dar. Vyvolení Bohem potvrdil i veřejným losováním, jak jsme to slyšeli v prvním čtení. Vyvolen je tedy jednoznačně, povolán je řádně podle Boží vůle
V této nelehké situaci Saul prošlapává cestu kralování v Izraeli. Pochopení úlohy krále lidu Hospodinova tváří v tvář všem těm nekritizovatelným synům božstev, kteří kralovali v okolních národech. To je těžký úkol! Po nijak obdivuhodné éře soudců i éře Samuelově mají lidé velká nenaplněná očekávání a ta všechna navěšují na roli krále. Pochopitelně, že to tím to Saulovi ještě víc komplikují. Očekávají od dost možná nepoměrně, než může člověk splnit.
Za volbou krále je opět trochu magických představ. Král má k božstvům blíže, než obyčejní smrtelníci. Král je přece Hospodinův pomazaný. Králi bude Bůh napomáhat víc, než kdo ví jakému „hej počkej“. Ale jsme v Izraeli a všichni vědí, že král není poslední autorita, i když je pomazaný Hospodinův. Už v okamžiku i tak jasné a jednoznačné volby jsou tu ti, kteří Saulem coby králem pohrdli, ani dar mu nepřinesli.
Saul určitě chtěl být dobrý král Božího lidu. Už od prvního setkání se Samuelem vystupuje jako sympatický, silný, hezký, ale zároveň skromný člověk, se kterým je Hospodin. Počáteční vítězství svědčí o tom, že s ním Hospodin opravdu byl a že skrze Saula přinesl Izraelcům vítězství nad Pelištejci. Pak ale Saula začne to svoje kralování brát moc vážně. Známe příběh o pošetilé oběti, kdy Saul nečekal na Samuela a sám obětoval Hospodinu. Saul podlehl atmosféře strachu, kdy se mu začali vojáci rozutíkávat domů a pocitu, že prostě musí něco dělat, když je ten král. Kdo jiný, než král musí mít situaci pod kontrolou! Těžko je mi ho soudit, chápu naprosto přesně pocity toho, kdo jo povolán, aby vedl, a najednou nemůže vést, nemá co dělat a lidi, které pracně svolal dohromady, už nedokáže udržet v týmu. A přitom taková drobnost – lidé čekají na oběť, aby mohli jít do bitvy. Jenže Samuel nejde a nejde… No tak to vezme král do rukou sám, protože jinak se mu ti vojáci rozutečou všichni. Zároveň se ale lidí bojí. Nechá lidi, aby si ponechali prokletou kořist. Naživu nechá i nepřátelského krále Agaga. Samuelovi přiznal, že se bál lidí. Že to rozhodnutí udělal jen proto, že nechtěl, aby se lid postavil proti němu. I když věděl, že to je rozhodnutí špatné, zlé. Ejhle – král Saul na straně jedné svoji královskou úlohu přeceňuje a na straně druhé ji nezvládá.
Do této už tak složité situace tedy na Saula začne doléhat „zlý duch od Hospodina“. Proč, když se mu nedaří, tak na něj Hospodin sešle ještě toto?! Můžeme to pochopit tak, že když se Saul nechtěl nechat vést Bohem po dobrém, tak to Bůh zkouší po zlém. Chce přivést Saula k pokoře a pak třeba i někam dál. Je to nástroj Boží pomoci! „Zlý duch od Hospodina“ je nástroj, který přivede na královský dvůr Davida a David Saulovi jednoznačně prospívá. Nejen v osobním životě ta hra na harfu, která ho uklidňuje, ale i v upevnění královské pozice. David mu pomáhá v boji proti Pelištejcům. Stává se součástí Saulovy rodiny a mohl by tak být ještě pevnějším tmelem – ale Saul už je příliš sebestředný, králo-středný, úřado-středný… jen ne Boho-středný. Stává se tragickou postavou člověka, který se snaží unést váhu královského úřadu v Božím lidu, aniž by se sám Bohu podřizoval.
Příběh apoštola Pavla má v něčem rysy podobné. Po nadějném začátku a rychlém založení několika sborů nastávají konflikty. Konkrétně v Korintě se záhy po Pavlově odchodu dostali ke slovu Pavlovi konkurenti. Jistě, že jako Pavel i oni zvěstovali Krista, ale vzájemně se vnímali jako konkurence. Jakkoliv by se určitě shodli na obsahu své zvěsti, tak se rozhodně neshodli na tom, kdo tu zvěst předává lépe.
Rozdělila je člověčina. Rozdělil je okamžik, kdy začali dumat nad vlastní důležitostí. Jedni jako druzí. Ani Pavel není dokonalý superman. V některých momentech Pavlových listů cítím, že i Pavel se nechává do tohoto zápasu vtáhnout. Ale chvála Bohu, nesemlelo ho to. Na rozdíl do svého královského jmenovce se nenechal stáhnout do myšlenkového světa „beze mne to nejde“.
Jak to, že to zvládl? Nu – je to právě ten osten v těle, posel satanův, co ho srazilo. Pavel má zpočátku nutkání srovnávat s těmi korintskými „veleapoštoly“ (jak je se zjevnou ironií nazývá). Jakkoliv i svoje vlastní zásluhy vyjadřuje ironicky jako „mluvení z nerozumu“, tak mi z toho přece vyznívá, že se pochlubit chce. A má čím! O tom nemůže být žádná pochybnost, že jeho zásluhy o Korintský sbor i o mnohé další křesťanské obce jsou velké! Jeho osobní duchovní zkušenost počínaje prožitkem u Damašku – to měl málokdo z jeho konkurentů!
V jednu chvíli téhle argumentace ale Pavlovi dojde, že trumfováním se, kdo toho udělal pro Krista víc, se nikam nedostanou. O to tu přece nejde. To už by se zase jen povyšovala a kvůli tomu dostal onen „osten, posla satanova“, aby ho srážel a od této nutkavosti ukazovat svoji skvělost.
Vykladači se po staletí dohadovali, co by to zcela konkrétně mělo být. Dostal jsem osten tělu, posla satanova… Jeho tělu byl dán nějaký osten. Nejčastější výklady mluví o nějaké nemoci – slabý zrak, epilepsie, malárie, vada řeči, bolesti hlavy… Přinejmenším něco z toho Pavla téměř jistě trápilo, ale nepřipadá mi, že by to mohlo nějak srážet jeho pýchu. To by mohlo fungovat právě naopak. Tak, jako se vychloubá tím, kolikrát byl vězněn či bičován, mohl by se vychloubat, jak přemáhá fyzickou slabost. „Podívejte se na mne! Jak jsem nemocný, slabý, přisleplý, koktavý… a stejně pro Pána Ježíše pracuji!“
To už by mohlo být pravděpodobnější nějaké psychické trápení. Někteří vykladači uvažují dokonce o démonech a posedlosti, to už by nám toho Saula mohlo hodně připomenout. Netřeba ale jít až tak daleko. Stačí deprese z toho, jak je nepřijímán, pronásledován, nepochopen. Vlastní neúspěch v misii mezi židy – o tom víme, že ho opravdu trápil. Celé tři kapitoly v listu do Říma věnuje přemýšlení, jak to s těmi židy je! Tohle už dokáže člověku srazit hřebínek víc. Tím se člověk dost dobře chlubit nemůže, že se mu něco nedaří a že přes všechny snahy a modlitby své vlastní spolubratry oslovit nedokáže. To samozřejmě klade otazník nad celý jeho apoštolát! Je to opravdu apoštol, když nedokáže oslovit zástupy?
Takovéto pocity, že selhávám v Božím díle, to sráží lidskou pýchu. Přesvědčení, že všechno zvládnu. Tohle určitě učí spoléhat na Krista. Potud je mi tento výklad mnohem bližší. Jen mi to moc nezní jako osten pro tělo. Doslova „osten masu“. To je osten pro duši, to jistě. Ale tady bych čekal cosi hmatatelnějšího, tělesnějšího. I proto je mi nejbližší výklad, který má řada katolických vykladačů, totiž zcela tělesné pokušení v oblasti sexuality. Víme, že Pavel byl celibátník a že jeho vztah k manželství byl velmi rezervovaný. Přál si, aby všichni měli dar jako on – tedy žít bez partnera, bez partnerky. Ale co přitom prožíval? Co prožíval, když prvními věřícími se pod jeho působením stávaly ženy? Svatý Jan od Kříže v Temné noci rozvádí teorii, že onen posel satanův a osten pro tělo, který ho srážel, aby se nepovyšoval – že to je docela obyčejné pokušení smilstva.
Je-li tomu tak, co s tímhle měl apoštol dělat?! Na jedné straně – jako apoštol – věděl, že musí jít mezi lidi zvěstovat Krista. Na stranu druhou se chtěl vyhýbat pokušení. Tento vnitřní zápas ho dovedl k pokoře. Věděl, že v každém okamžiku svého misijního působení je zároveň v pokušení a že potřebuje Boha, aby splnil svůj úkol a přitom pokušení nepodlehl. O pár let později do Říma (Ř 7,18n) napsal, že v jeho těle (opět „mase“) žádné dobro nepřebývá. Dokonce i tehdy, když se rozhodne konat dobro, tak má po ruce jen zlo. Jen v Kristu nachází vysvobození z tohoto zajetí hříchem, ve kterém je. Pokud bude spoléhat sám na své síly, ví moc dobře, že okamžitě selže.
Ejhle – dokud má Pavel na mysli své úspěchy, i on propadá nerozumu a začíná se jimi chlubit. Od Boha Pavel dostal ohromné množství dobrých duchovních darů a on se najednou srovnává se s druhými, vytahuje se svou duchovní výjimečnou zkušeností, protože mu toho duchovního dobra opravdu dal Pán Bůh opravdu prožít více, než komu jinému. Tak to i s ním holt Pán Bůh musel zařídit po zlém. Dostal osten do těla, aby ho srážel. Tohoto ostnu Bůh Pavla nezbavil, i když se za to Pavel několikrát modlil. Zjevně ho potřeboval.
Pavlovi to pomohlo. Zkrotl. Uvědomil si, že buď bude žít jako zbožný křesťan ze síly, kterou mu dává Bůh, nebo z toho bude průšvih.
Saulovi nepomohlo ani to. Neuvědomil si, je potřeba žít ze síly, kterou dává Bůh – a průšvih z toho byl.
Nejde o to obdivovat či soudit jednoho i druhého. Jde o to pochopit, že naše slabost může být dobrým nástrojem vlastního duchovního růstu i pomoci druhým. Ne to, že něco zvládáme (protože tam je to pokušení pýchy), ale to, že nezvládáme a dokážeme si to přiznat, že nezvládáme. Od toho druhého totiž může být už jen krůček k pokoře, k modlitbě, k očekávání Božího konání v tomto světě. A od tohoto pokorného očekávání už je opět jen krůček k tomu, že si nás Bůh k něčemu takovému velkému opravdu použije.
Amen.