Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vážení hosté,
všechny vás srdečně vítám v našem českobratrském branickém sboru u nedělního zamyšlení nad slovy Písma. Jeho základem je 12. verš 51. kapitoly Knihy proroka Izajáše: „Já, já jsem utěšitel váš.“
Při studiu citací v obou českých překladech Bible, kralickém a ekumenickém, jsem zjistil, že krásné a libozvučné slovo utěšení a jeho odvozeniny, používané kraličtinou, jsou v ekumenickém překladu nahrazovány výrazy, jako jsou líbeznost, blaho, blaženost, potěšení, milost či vlídnost.
Uvedu zde několik příkladů – první vždy z Bible Kralické a totožný text pak v překladu ekumenickém:
Domnívám se, milé sestry a milí bratři, že slova utěšení, utěšit, utěšený, útěcha a utěšitel mají obecně hlubší význam a jsou i výmluvnější než synonyma použitá v ekumenickém překladu. Potěšit, či utěšit někoho přece neznamená totéž, stejně jako význam slova útěcha je jiný než slova blaho.
Abychom získali komplexnější pohled, museli bychom příslušné oddíly pochopitelně ještě dále prozkoumat v původních biblických jazycích – tam ale mé znalosti coby bohemisty již nedosahují. Vrátím se tedy k již zmíněným výrazům českým.
Slova blaho, blaženost či líbeznost se mi v daném kontextu jeví jako příliš silná a expresívní, a v konečném důsledku pak poněkud plochá a jaksi prvoplánová, významy slov potěšení a potěšit naopak jako příliš slabé a podstatu věci v úplnosti nevystihující. Blaho a blaženost ve mně evokují pocity spíše živočišné, zatímco útěcha, utěšení a utěšenost v sobě ukrývají onu pravou hloubku významu a směřují k podstatě.
Ostatně ani není divu, že v dnešní postmoderní či „postpravdivé“ době se taková slova z naší rodné řeči už téměř vytratila, přestože mají tak zásadní a nezastupitelný význam a smysl. Milým dárkem můžete někoho potěšit, ale utěšit člověka v jeho zármutku, bolesti či depresi věru nelze jen tak samo sebou. A přitom útěchy je nám v současném světě třeba čím dál víc. Co nebo kdo může utěšit rodiče malého dítěte, které při náhlém výkyvu počasí usmrtil padající strom? Kdo utěší mladou Češku, přebývající v turecké věznici za svou naivně otevřenou, leč jistě upřímnou podporu kurdských separatistů? Kdo dokáže utěšit nevyléčitelně nemocné, příbuzné obětí masakrů a teroristických útoků, opuštěné sirotky, či děti alkoholiků a narkomanů? Obávám se, že my obyčejní smrtelníci to můžeme dokázat jenom zcela výjimečně. A ač to nevěřící člověk nejspíš nepochopí, ba se tomu ještě často vysměje, a ač i my věřící o tom začasté malověrně pochybujeme, náš Spasitel, Vykupitel a Utěšitel to dokázat může. „Já jsem utěšitel váš.“ Stačí – ale právě to tváří v tvář všem tragédiím a nepravostem není vůbec snadné – stačí věřit v Boha a utěšitelé Ježíš Kristus společně s Duchem Svatým nám mohou přispěchat na pomoc. My se jim však musíme otevřít a jejich blahodárné a uzdravující moci přinejmenším věřit a důvěřovat.
Na tomto světě nevíme dne ani hodiny. Nevíme, co se stane za minutu, natož zítra či příští týden. My všichni plujeme po tomto světě jako bárka po rozbouřeném moři, jako běženci na pašeráckých člunech. Směřujeme do neznáma, nikoli do zemí domnělého ráje a blahobytu.
Neumíme chodit po vodě jako Kristus, ani činit zázraky. Mnohdy spíše než vírou se necháváme vést a balamutit nejrůznějšími pověrami, spíše než modlitbou pak plytkým řečněním či bezduchými televizními seriály. V dnešním světě čím dál dokonalejších navigačních přístrojů často ztrácíme směr naší cesty a necháváme se vést různými falešnými proroky. Ztrácíme cit pro míru věcí a nedokážeme se radovat z drobných maličkostí, jež dennodenně prozařují naše životy, neboť radost nám už předem zastře obava z toho, co přijde potom. „Neboj se, toliko věř!“, nabádá nás Ježíš k pokoře. Ale my se bojíme. Bojíme se výšek či hlubin, stísněného či naopak příliš rozlehlého prostoru, různé havěti, rovněž stvořené Bohem. Máme obavy o své děti, rodiče a naše blízké, trpíme strachem z cizího, neznámého či nepoznaného. Vytváříme si okolo sebe ochrannou ulitu z vlastní nedostatečnosti, neschopnosti, vylekanosti a obav a uzavíráme se do svých mikrosvětů, kam se zdráháme kohokoli vpustit. Anebo se proti drsnosti okolního světa snažíme obrnit lhostejností, netečností a povýšeností. Na facebook, twitter či instagram čas od času posíláme přitroublé vzkazy a nicneříkající, či naopak přespříliš výmluvné fotografie, abychom se zviditelnili a podtrhli svoji důležitost. Všechno svými smartphony mapujeme a zaznamenáváme, abychom si toho nemuseli tolik pamatovat, a čím dál víc sklouzáváme do světa virtuálního, jež nás jako bažina pomalu pohlcuje. Se sluchátky na uších neslyšíme otázky kolemjdoucích ani náhlé volání o pomoc.
Chováme se zkrátka úplně jinak, než jak se choval ten, v něhož věříme, a jenom zřídkakdy si to dokážeme přiznat. Snažíme se u sebe ledacos změnit, ale naše upřímně míněná snaha naráží na limity naší vůle i našich schopností.
Ovšem náš Spasitel Ježíš Kristus na to pranic nedbá. Je ochoten a schopen podpořit nás bezpodmínečně a za všech okolností – jenom my sami musíme být též ochotni jeho napřaženou dlaň přijmout a pevně stisknout. Poddat i oddat se jeho léčivé a uzdravující moci a konečně si nechat ulevit od zdánlivě neřešitelných starostí a jiných strastí. Nechat se Ježíšem utěšit stejně přirozeně jako novorozeně svou matkou. „Známé jsi mi učinil cesty života, a naplňuješ mě utěšením před obličejem svým.“
Toto vše uskutečnit je však mnohdy nesmírně obtížné a někdy i téměř nemožné. Ovšem jeví se nám to tak i proto, že my sami se nechat utěšit vlastně ani nechceme, jsme uražení a zůstáváme zaseklí ve své pýše a ješitnosti.
Jednoho letního rána na toulkách podhůřím Orlických hor jsem vešel na malý hřbitůvek za kostelem, kde na jednom z náhrobků s Kristovým křížem byl do kamene vyryt následující nápis:
„Pojď ke mně... Jsem klesajících přítel, jsem láska k člověku. Jsem Utěšitel.“
Amen.
Aleš Hoznauer