Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Nejsem teolog, nejsem ordinovaná presbyterka, proto bych měla mít čistě čtené kázání – ale to já prostě nemohu, musí v něm být něco i ze mne. Tak to, prosím, na mne nikde neprozraďte.
Podkladem mé dnešní služby slova je kázání jedné hostující farářky ve sboru mých dětí v nizozemském Weertu. Tématem jejího kázání byla modlitba, o které v poslední době hodně přemýšlím, proto jsem vděčně sáhla po této inspiraci.
Modlit se – to přece patří k naší víře. Modlíme se v neděli zde v kostele jako společenství Kristovy církve. Pak je tu samozřejmě tichá modlitba a naopak společná modlitba Páně.
Jsou však i jiná místa, kde zní modlitba: nemocnice, domovy pro seniory, někde ve školách. Dokonce vznikají oddělená místa pro modlitbu na letištích, při dálnici – a mohli bychom jmenovat ještě další. A samozřejmě nad jiné důležité místo je náš domov. Modlíme se před jídlem společně nebo každý sám. Jsou ale i věci, které se ostatních netýkají – a v ten okamžik chci být jen se svým Bohem.
Četli jsme oddíl z ev. Podle Lukáše; Ježíš vypráví podobenství o dvou mužích, kteří se modlí. Kvůli modlitbě přišli do chrámu, tedy ne v komůrce svého domu, ale na otevřeném prostranství chrámu. Známe také různé způsoby při modlitbě: vsedě nebo vstoje, sepnuté ruce, zavřené oči nebo také na kolenou.
V našem příběhu ti dva stojí. Čteme, že celník se bije v prsa – v Bibli je to znamení pokání a vyznání vin.
Ti dva stojí blízko sebe; zřejmě vnímají jeden druhého, tak jako – byť podvědomě – vnímáme i my jeden druhého zvláště při modlitbě Páně i proto, abychom nevybočili ze společného tempa.
Co bylo výše řečeno, to jsou jakoby prvoplánové věci. Ale teď přijde to důležité – obsah: samozřejmě děkování a pak naše přání, otázky, touhy, to je to, co předkládáme před Boží tvář. Modlit se, to jsou ovšem i otázky, to je rozhovor s Bohem.
Otázka pro nás všechny zní: za co prosíme? Prosíme za úspěch v práci, abychom co nejvíce vydělávali… Bůh, ve kterého věříme, není Bohem peněz, není Bohem garance tvého úspěchu, není to Bůh, který garantuje pokud možno největší výnosy tvé práce. Za co potom prosíme? Za co máme prosit? Prosíme za Boží království, království lásky a pokoje, místo, kde lidé mohou spolu žít a dělit se o to dobré, o plody země. Známe jistě i slova Pána Ježíše: „Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost“.
Hledat – to znamená nebýt pasivní a čekat, až se něco stane. Ne, to znamená jít a být aktivní. Modlit se a pracovat – to jde ruku v ruce. A my víme velmi dobře, co to je: souvisí to s láskou k bližnímu. Jít za lidmi v nouzi. A když je někdo nemocný, tak nemocný, že ztrácíme naději? O co pak prosíme? Jistě o uzdravení, ALE především o pokoj, o Boží přítomnost i o smíření s nastalou situací. Proto také do našeho modlitebního života patří prosba „Buď vůle tvá“. Boží vůlí je láska, ta je zřetelná v jeho přítomnosti. Prosíme za to, aby byl přítomný ve smutku, v těžkostech, když se nám věci vymykají z rukou, když se nám nedaří. Přiznejme si: někdy se nám zdá, jako by Bůh se svou láskou a milostí někam zmizel. Při psaní se mi vybavil příběh, který pravděpodobně znáte. „Jedné noci jsem měl zvláštní sen: šel jsem s Bohem, svým Pánem, po písčitém pobřeží. Na temném nebi se promítal film mého života. Provázely jej dvojí stopy v písku. Udivilo mne, že v těch nejtěžších a nejsmutnějších obdobích mého života se objevovaly stopy jen jedny. V rozpacích jsem se zeptal: „Pane, ty jsi mi slíbil, že vždy půjdeme spolu, ale teď vidím, že v době nejtěžších zkoušek jsem šel sám. Proč jsi nebyl se mnou, když jsem tě nejvíc potřeboval?“ Nato mi Bůh odpověděl: „Právě tam, kde vidíš v písku jedny jediné šlépěje, tam jsem tě nesl ve svém náručí.“
Vraťme se ještě k přečtenému oddílu. Farizeus děkuje, že není jako ostatní, hrabiví, nespravedliví, děkuje, že není jako ten celník. Snad vidíš, Pane, jak jsem dobrý, 2× týdně se postím, dávám desátky. – Tento muž se zabývá především srovnáváním s druhými, je evidentně velmi spokojený sám se sbou. Ale celník říká pouze: „Bože, smiluj se nade mnou, hříšným.“
Každý z těch dvou se modlí svým způsobem a v tento okamžik nám nejde o to, jak se modlí, ale že přišli do chrámu, aby se modlili (2×). Žijeme v době, kdy velmi mnoho lidí ani nenapadne, aby se modlili (často i ti, u nichž bychom to předpokládali); napadá mne, že to je právě jeden z důvodů, proč náš svět je takový, jaký je.
Církve se zmenšují, mnoho lidí se odvrací od víry a pak je skutečně i méně modlitebníků a modliteb.A vlastně to není nic nového. Už prorok Izaiáš pěkně tepal svůj lid v souvislosti s modlitbou. A tak bychom možná i my od něj vyslechli následující slova: „Lide evangelický, divíte se, že statistiky vykazují rok od roku úbytek členů? Divíte se, že z původních 300 sborů jich teď máte přibližně 260? Nechci vám sahat do svědomí, ale je modlitba každodenní součástí vašeho života? Ne?? Pak se ovšem nemůžete divit, jak to s vámi a s vaší církví dopadá. Nejen modlitba naučená, ale také – a vlastně na prvním místě – vděčnost! Vděčnost za všechno, čím vás Bůh tak obdarovává.“ Tolik Izaiáš a jeho fiktivní hubování. Jsem velmi vděčná za to, že jsem se narodila v rodině, kde děkování a prosby byly přirozenou součástí našeho života, nebylo to něco, co musím. Tak to nesprávně chápou mnozí, že církev je institucí, kde se něco musí a co se musí, je často nudné. A tak si myslí, že se osvobodí od všech těch jakoby povinností. Skutečně, pak už se ani nemodlí a když se nemodlí, mlčí. Asi také proto, že se nepokládají za hříšníky – nebo alespoň ne za příliš velké: vždyť nelžu, nepodvádím a už vůbec nepřipadá v úvahu vražda.
Jako první čtení zazněl žalm 32. Jistě si vzpomínáte, že tam šlo také o mlčení – „dokud jsem mlčel, moje kosti chřadly… Už ne modlitba – mlčení. Na první pohled se to zdá vysvobozením, ale není to tak. Naopak. Je to těžké břemeno, jako tíha, která na nás leží. Jsou to věci, kterými se trápíme.
A Žalm 32 nám vypráví, jaká úleva, jaké osvěžení to může být, když celé to břemeno složíme u Boha. Ne veřejně, tady máme možnost využít naší komůrky. Bůh nám chce darovat odpuštění, můžeme znovu vstát, už nás nic nemusí tlačit k zemi. Pokořme se před Boží tváří v klidu a soukromí – škoda, že mnozí naši současníci dávají výrazu „pokora“ tak špatný význam, jako by to bylo něco, co není hodno moderního člověka.
Můžeme doufat a věřit, že to, co prožíváme skrze odpuštění, to „znovu povstání“, může vést k přiblížení se ostatním lidem, ke smíření.
Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům – to složení našich břemen před Boží t váří je důležitý začátek.
Před závěrem našeho uvažování bych ráda zdůraznila, že se nemusíme stydět, když se nám občas nechce třeba po vélké únavě, že se někdy nemůžeme soustředit.
Nedávno se mi dostaly do rukou poznámky z knihy profesora Romana Guardiniho „O modlitbě“ (zemřel v roce 1968). Protože část toho, o čem jsem při přípravě kázání uvažovala, vyjádřil samozřejmě mnohem lépe, než bych to udělala já, přečtu několik vět: „Modlitba je vnitřní potřebou, milostí a naplněním – je však také určitou námahou a přemáháním. Každá doba má zapotřebí čisté a silné modlitby – ta naše obzvlášť – a my můžeme doplnit: ta naše také –. Bez modlitby víra ochabne a náboženský život zakrní. Člověk nemůže být natrvalo křesťanem, pokud by se nemodlil, stejně jako musíme dýchat, abychom žili.“ Tolik prof. Guardini.
Na závěr ještě možná trochu provokativní otázka: pomáhá modlitba?
Ta otázka jako by stále visela ve vzduchu. Mnozí naplno řeknou: ano, pomáhá, jiní jsou trochu váhavější. Ovšemže modlitba nepomáhá jako nějaká pilulka. Modlitba neznamená okamžitý úspěch, přímý výsledek. Ale snad po tom všem, co jsme si řekli, můžeme poovědět, že modlit se, modlitba znamená velmi mnoho. Působí na ty, kteří se modlí, dává do srdce pokoj a mír, dává odvahu a inspiraci hledat pokoj i ve vztazích s ostatními.
Celník modlící se v chrámu řekl: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ – prosit o tuto milost je život v odlesku Boží lásky. Může být něco krásnějšího??
Rut Nývltová