Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
A je konec – konec babylonského zajetí. Asi tak, možná – snad si ulevil izraelský lid, když se vrátil z Babylona zpět do zaslíbené země.
Co ale teď? Všechno je zbořené, zpustošené, kde vůbec máme začít? A tak se všechen lid shromažďuje před Vodní branou, aby si připomněl Zákon svého Boha. „Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli.“
Sešli se tedy všichni a jednomyslně. Všichni toužili slyšet znění Božího zákona a rozhodli se tak jednomyslně. „Kněz Ezdráš tedy přinesl Zákon před shromáždění mužů i žen, všech, kteří byli schopni rozumět, aby jej slyšeli, prvního dne měsíce sedmého. Četl z něho na prostranství před Vodní branou od svítání až do poledne mužům i ženám, těm, kteří byli schopni rozumět. Všechen lid pozorně naslouchal slovům z knihy Zákona.“
Všichni! Tedy muži, ženy, ale i děti! Všichni naslouchali – pozorně naslouchali slovům z knihy Zákona: „Od svítání, až do poledne…“ Kdo z nás, bratři, sestry a mojí milí přátelé, kdo z nás by vydržel půl dne naslouchat jednomu člověku? Tak to už je asi moc! A oni? „Muži, ženy a všichni kdo byli schopni rozumět, všechen lid pozorně naslouchal slovům z knihy Zákona.“ Možná, že nám už Boží Slovo zevšednělo a proto se na něj nedokážeme tolik soustředit, ale oni, oni se právě vrátili z padesátiletého Babylonského zajetí a snad proto tak dychtivě poslouchali.
„Když ji otevřel, všechen lid povstal.“ Nikdo jim nemusel říkat: „Teď přichází kazatel, teď je potřeba povstat. Teď se čte Boží Slovo, teď je třeba povstat.“ Oni vstali sami. „Všechen lid povstal.“ Oni moc dobře věděli, co to znamená číst z Božího Zákona! Vždyť si jej po celou tu dobu zajetí připomínali jen ústně. Ale teď – teď když už to nebylo jenom vyprávění, ale souvislý text – když jej slyšeli z knihy, po které tolik toužili z ní číst. Víte, milí bratři, setry a přátelé, trochu mi to připomíná nadšení z filmu „Flinn Carsen – Návrat do dolů krále Šalomouna“, když Emily Davenport poprvé ve svém životě drží v ruce originál knihy Genesis. Anebo když docent Petr Sláma, při nedávných vykopávkách v Izraeli našel originál prastarého svitku.
„Ezdráš dobrořečil Hospodinu, Bohu velikému, a všechen lid odpověděl s pozdviženýma rukama: „Amen, amen.“ Padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi.“
No, tak tohle, kdyby se stalo v našich tradičních sborech, tak bychom si asi nejspíše mysleli svoje, a kdyby to udělal jednotlivec, tak bychom jej asi tiše vyprovodili ze shromáždění. Samozřejmě, že si při Bohoslužbách nemůžeme dělat co chceme, ale zabraňme si vykřiknout „Allelujah“, když se nás to Slovo přímo dotýká! Když jsme porozuměli – pochopili, že to Slovo je pro nás a o nás!
„Nehemjáš, který byl místodržícím, a kněz Ezdráš, znalec Zákona, a levité, kteří vysvětlovali lidu Zákon, řekli všem lidu: „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte.“ Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Zákona.“
A proč plakali? Vždyť už jsou zase doma?! V zemi, po které toužili! Vždyť jsou opět svobodni?! „Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Zákona.“ Plakali proto, protože si byli plně vědomi toho, kde jsou a komu za to mají být vděčni. U proroka Ezdráše bychom se mohli dočíst, že: „… radostný hlahol nebylo možno rozeznat od pláče.“ Tak velikou měli radost! Plakali a smáli se dohromady. Asi tak, jako když se nevěsta dojetím rozpláče na své svatbě. Anebo když nás vyprávění našeho přítele donutí k dojetí. Když se nám sevřou útroby nevyslovitelným štěstím.
„Nato Jéšua, Baní, Šerebjáš, Jamín, Akúb, Šabetaj, Hódijáš, Maasejáš, Kelíta, Azarjáš, Józabad, Chanan a Pelajáš, levité, vysvětlovali lidu Zákon, zatímco lid stál na svém místě.“ Stáli a poslouchali. To byl výkon! V dnešní době bychom jej asi nechali zaznamenat do Guinnessovy knihy rekordů. Půl dne stát a naslouchat jednomu či dvěma řečníkům. A oni stáli! … Všichni stáli! „Muži, ženy a všichni, kdo byli schopni rozumět.“ Oni moc dobře věděli, že to Slovo je pro ně – o nich a že se právě jich samotných týká! Proto plakali! Protože si byli moc dobře vědomi toho, že to Slovo nikdy nemohou a nejsou schopni naplnit!
„Nehemjáš, který byl místodržícím, a kněz Ezdráš, znalec Zákona, a levité, kteří vysvětlovali lidu Zákon, řekli všem lidu: „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte.“ Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Zákona. Dále jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“ Také levité utěšovali všechen lid: „Utište se. Dnešní den je svatý, netrapte se!““ Přestali tedy plakat a začali se radovat. Jedli tučná jídla, pili sladké nápoje a posílali dárky těm, kteří nebyli schopni přijít. „I rozešel se všechen lid, aby jedli a pili a posílali dárky; uspořádali velmi radostnou slavnost, protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována.“ Nebyla to ovšem taková radost, kterou známe dnes, ale radost, která v hebrejštině zní „SÁSON“. „… uspořádali velmi radostnou slavnost, protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována.“
Oni půl dne stáli a porozuměli! Nechci, opravdu, bratři, sestry a milí přátelé, nikterak moralizovat …, ale co my, když odcházíme ze shromáždění? Neradujeme se, … nepláčeme, … Jen stěží si uvědomujeme, že to Slovo, které jsme při Bohoslužebném shromáždění slyšeli, je pro nás a o nás. Většinou jen spíše s farizei a zákoníky pokyvujeme hlavou a jen tak pro sebe si říkáme „Pěkně to mluvíš.“
To je první skupina. Skupinka lidí, kteří se právě radostně navrátili z Babylonského zajetí, kteří moc dobře věděli, co pro ně Boží slovo znamená a jsou dychtiví jej slyšet.
Ale snad o pár staletí dál se schází také skupinka, aby si vyposlechla Boží Slovo. To už ale nejsou žádní navrátilci z exilu, ale farizeové, zákonici a přirozeně, že i prostý lid, kteří se jako vždy tradičně scházejí v den šabatu do chrámu, aby si přečetli něco z Písma. A pozornost tentokrát nevzbuzuje nikdo jiný než sám Ježíš „… Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny.“
A právem byly na něj upřeny všechny zraky, protože jej lid moc dobře znal! Pocházel totiž přímo z jejich města a slyšeli vyprávění o jeho divuplných činech, které na své cestě vykonal. „A oči všech v synagoze byly na něj upřeny.“ Do té doby, než vznesl nárok, že podle toho Slova je třeba také žít!
„Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Dnes! Ne zítra, za týden nebo dokonce za rok. Ale právě dnes!
A lid se neraduje, nezdvíhá ruce a nehlaholí allelujah! A lid nekleká! Ani nevzdává Bohu chválu za to Slovo a už vůbec nepláče radostí! Jen sedí. Sedí, mlčí a jen tak si možná pro sebe říkají: „Pěkně to mluvíš“. „Dnes se naplnilo to Písmo, které jste právě slyšeli!“
A tu se zákonici a farizeové zvedají. Ale ne ke chvále, vzývání, či modlitbám. K Ježíšovu slovu není slyšet žádné „Amen“, ale začínají se s ním hádat o to, co řekl. Nevidí v něm ztělesnění toho, co jim řekl, ale urážku samotného Boha. Nakonec jejich rozepře s Ježíšem – synem Josefa tesaře, končí u propasti, kde jej vědomě chtějí shodit dolů. Toho, kterého tolik staletí toužebně vyhlíželi, teď chtějí shodit ze srázu „Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál.“
To jsou tedy dvě skupiny lidí. Obě slyší Slovo Písma, ale jedni při tom vzdávají úctu tomu, který jim to Písmo zanechal, a druzí zcela úmyslně chtějí usmrtit toho, který se stal ztělesněním toho Slova, které právě slyšeli.
A ke komu se, bratři, sestry a mojí milí přátelé přidáme my?
Kdo máš uši k slyšení, slyš.
Amen.
Pavel Sivák