Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku


Kázání 20. srpna 2017

Čtení:
Iz 53,1–7;
Text:
Mt 15,10–20
Poslání:
Ef 4,29–32
Písně:
615, 433, 452, 681, 477, 489

Přátelé v Kristu,

slyšeli jsme dnes od Ježíše lekci z anatomie. Není to anatomie vědecká, když Ježíš mluví o dráze v těle, která je pro člověka nejvíce důležitá a která v člověku vede od srdce k ústům, těžko bychom její popis v učebnicích hledali. Ježíšovi tady jde o anatomii víry a zbožnosti.

A jak tedy ta anatomická lekce vypadá? Klíčovým bodem jsou tady ústa. A v ústech se stýkají dvě tělesné dráhy, o kterých tady dnes Ježíš mluví. Jedna dráha vede skrz ústa dovnitř. Cesta trávení. Z úst vede do žaludku, prochází trávicím ústrojím a z člověka zase vychází, však vy víte kde. Ježíš to řekne takto: To, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje. – A pak je ještě jedna cesta, která naopak ústy vychází. Je to cesta, která začíná v srdci, a vychází skrz ústa ven. Cesta mluvení. Ústy ven z nás vycházejí slova. – Podívejme se teď na obě cesty podrobněji.

Nejprve tedy ona cesta dovnitř, cesta trávení. Ježíš dnes bude srovnávat důležitost obou cest pro život člověka – a vyčítá tehdejším farizeům, že pro ně je tato cesta důležitější. Farizeové totiž tvrdili, že touto cestou se může člověk znečistit – tím, co do člověka vchází. Proto rozdělovali například pokrmy na čisté a nečisté, a těm nečistým se měl zbožný člověk vyhýbat. Nepřipomíná nám to něco? Taky luštíte etikety na potravinách a zjišťujete, kolik je kde nějakých „éček“? Taky čtete články v novinách o tom, která strava je zdravá a která nezdravá? Možná toto všechno má nějaký význam, ale daleko větší význam pro život má to, co bude u Ježíše následovat. Počkejme si na to, co bude říkat o druhé z cest. – K té první cestě, cestě trávení, je třeba ještě dodat, že to není jen cesta materiální. Že by tady šlo jen o to, jaké látky se dostanou do těla. Ne, Bible ví a samozřejmě i farizeové věděli, že naše stravování, taky to, co a jak jíme, má i jaksi duchovní význam. Proto je například ještě i v Novém zákoně živá otázka, zda křesťan může jíst maso obětované modlám. Maso, s jehož biologickým složením se při tom pohanském obřadu asi nic nestalo, ale které tím obřadem získalo jiný smysl. Získalo nebo nezískalo? A podobně se to pak týká i mnoha věcí z našeho stravování. Například pití alkoholu. Nezáleží totiž jen na tom, kolik toho vypijete, kolik máme promile v krvi, ale také na tom, jaký význam pro vás pití má. Zda je opíjením, službou bohu otupělosti – nebo zda je pro radost lidskému srdci. Věřím, že víte, o čem mluvím. – Naše dnešní společnost by chtěla všechno regulovat. Myslí si, že když všemu postaví faktická vymezení, že bude život člověka lepší. Vedle už zmíněného alkoholu tady zmíním jeden příklad aktuální. Několik měsíců teď platí zpřísněný zákaz kouření na veřejnosti, kouřit se nově nesmí například v restauracích. Aby ti, kdo kouř z cigaret vdechovat nechtějí, nemuseli. Já s tímto zákazem souhlasím, zároveň se mi však zdá, že jde o jakési farizejství. Zakazujeme, co se zakazovat dá, co se dá zkontrolovat a případně pokutovat. Abychom měli dobrý pocit, že pracujeme na rozvoji a zlepšení společnosti. Jsou to však snahy náhražkové, aktivity, které mají zakrýt, že si nevíme rady s tím, co by bylo třeba napravovat hlavně, co je důležitější. Totiž srdce člověka. A tady se už dostáváme k oné druhé cestě, o které se v dnešním evangeliu píše, k cestě mluvení.

Ta cesta tedy začíná v lidském srdci, vede k ústům, a skrze ústa z nás vycházejí ven slova. A Ježíš řekne, možná docela překvapivě, že vyřčená slova jsou tím, co nás nejvíce znečisťuje. Co z úst vychází, to člověka znesvěcuje. Bude dobré, když se u toho chvíli zastavíme. Na jedné straně už totiž možná takový velký význam slovům nepřikládáme. „Slova se mluví a řeka teče“, říká české úsloví. „Slova, slova, slova,“ řekl Hamlet. Na druhé straně, když někoho slyšíme říkat špatná slova, přece jen nám to stále ještě vadí. Politici když lžou a mlží a vymlouvají se – vidíme je na televizní obrazovce, jako by na nich tím ulpívaly kydance špíny. Ale máme to tak přece i mezi sebou navzájem, v běžných vztazích. Někdo řekne něco ošklivého, a my si pomyslíme: to je špína, to je hnus. Třeba chtěl těmi slovy pošpinit někoho jiného, možná se mu i toto podaří, ale my vnímáme především, jak ten hnůj špiní jej samotného. Pomluvy, nadávky, lži, neupřímnost. Ježíš k tomu uvádí jeden příklad, našli byste ho hned před textem, který jsme z evangelia přečetli. Ten příklad jako by byl pro nás zastaralý, ale uvidíme, že není. Ježíš připomíná, že Bůh řekl: „Cti otce i matku.“ A farizeům Ježíš vyčítá: Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: „To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar,“ ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. Žid měl povinnost se postarat o své rodiče. Mohl však říct, že to, čím chtěl pomoci rodičům, dává raději Bohu. Ať už proto, že byl takto zbožný, nebo třeba proto, že s rodiči nevycházel. A Ježíš tady přímočaře pojmenuje, co muselo při těch slovech napadnout ty zanedbané rodiče: ta slova jsou špína. A možná dokonce tím, že chtějí znít zbožně, jsou ještě hnusnější. – Mohou být i naše zbožná slova ošklivá a hnusná? Ano. Uvedu tři příklady, které napadly mne, vás jistě napadnou další. Například, když mluvíme o Bohu tak samozřejmě, jako bychom o něm všechno věděli – jak jsme protivní těm, kdo smysl svého života obtížně hledají. Nebo: když se naše zbožná slova rozcházejí s našimi skutky. I Ježíš k tomu pověděl: Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského. V soudný den mnohým řeknu: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ A příklad poslední: když jedni věřící mluví ošklivě o víře druhých. Když mluvíme ošklivě o víře katolíků, jehovistů, muslimů. Myslím, že i tady špína ulpívá především na tom, kdo takto mluví.

A skončím pozitivně, dvěma biblickými odkazy. Zaprvé: vzpomeneme si, že také v Izajášově předpovědi příchodu Mesiáše to bylo zmíněno jako důležitá okolnost, nejenom že se nedopustil násilí, nikomu neublížil fyzicky, ale také a na stejné úrovni závažnosti to, že v jeho ústech nebylo lsti, neublížil slovem A za druhé, verš z epištoly, už výzva pro nás: Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. (Ef 4,29)

Amen.

Aleš Wrana

← Zpět na seznam kázání