Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Stalo se to na cestě.
Byl tam Ježíš. On je tím, kdo má moc uzdravit, a nadto dát ještě něco navíc. Záchranu, spasení.
Byl tam jeden, cizinec, který jako jediný od Ježíše obdržel obojí – zdraví i záchranu.
Bylo tam devět dalších, kteří obdrželi zdraví. To je jistě hodně. O záchraně však nic neslyšeli.
A nás samozřejmě zajímá, co se to stalo, že ten jeden dostal ještě něco víc? Co udělal dobrého, že to pro Ježíše bylo důležité, že mu ke zdraví přidal spásu?
Vždyť – Přišli jsme do společenství jeho lidu, věříme, že Kristus vzkříšený je s námi, toužíme po pom, aby se nás dotknul, proměnil, abychom směli přijmout jeho dary.
Při hledání odpovědi potkáme v příběhu mnoho zajímavého. Třeba – celé je to v pohybu – Ježíš je na cestě do Jeruzaléma, deset malomocných za nim vyjde, volají, pak se jdou ukázat kněžím, pak se jeden z nich vrátí, velkým hlasem, tedy pořádně, žádné napůl a ustrašeně, velebil Boha, padl tváří k Ježíšovým nohám, děkoval mu. Jeden čin za druhým, pořád se něco děje. Žádné tupé vymlouvání, já nevím, co mám dělat.
Těch deset bylo a žilo mimo zdravou společnost. Byli schopni tvořit jakousi družinu. Sami sebe si nevybrali. Těžký úděl je svedl dohromady. Často dokážeme, být spolu, když nás sevře společné trápení. Asi nejčastěji se to stane v nemocničních pokojích. Rozdíly zmizí, a to jedno společné, nemoc, spojí pacienty v jeden překvapivě kompaktní celek. Pak vše skončí a už se nikdy ver stejné sestavě neopakuje.
Těch deset malomocných volá – Ježíši, mistře, smiluj se nad námi! Volají – Kriste eleison! Smilovat se, učinit dobro, dát požehnání, dát život, uzdravit. Volají po něčem komplexnějším, než po uzdravení. Nevolají – uzdrav nás. Spíše, ať pomine nemoc, ponížení, izolace, život pod psa.
Jít se ukázat kněžím – snad smíme rozumět jako – běžte k posudkovému lékaři, on vám dá razítko, že jste zdraví, jinak vás odevšad budou vyhánět a budou se bát, že se od vás nakazí.
Ještě když byli na cestě ke kněžím, byli uzdraveni. Pasivum. Byli uzdraveni. Jak připomíná apoštol Pavel, a reformátoři – naše záchrana spočívá vně nás, ale je pro nás. Nějak se v Boží režii stalo, a byli čistí. To co se stalo mimo ně, bylo pro ně.
Jednomu to došlo. Že právě obdržel zázrak, na který nemá žádný nárok. A vrátil se, aby poděkoval. Ten jeden, který se vrátil, byl Samařan. Cizinec.
Deseti bylo učiněno dobře, deset jich přijalo nadstandardní dar. A jen jednoho to vedlo k věčnosti, k tomu, aby vzdal Bohu chválu.
A tak se Ježíš ptá – kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal čest Bohu, než tento cizinec? Celé je to uvozeno – nato Ježíš řekl. Není to uvozeno tak, že by se obrátil na tohoto vrátivšího se chudáka a hartusil na něj, kdeže jako má těch devět.
A pak mu Ježíš řekl, tomu jednomu, adresně, přímo – jdi, tvá víra tě zachránila. Smí nám vrtat hlavou, co přesně tím Ježíš myslel, zda už teď ho ujistil spasením, raduj se, poskakuj, vesel se, už to máš dobrý… Asi ano.
Jak to tedy udělat, abychom byli jako ten jeden? A co nedělat, abychom nebyli jako těch devět?
Nějak se to týká vděčnosti. Týká se to poznání, kdo jsem, jak to že vůbec žiji, kdo mne sem postavil, a taky jak žiji, co vše mám k životu, co dobrého užívám, aniž bych se staral, kde se bere ten vzduch a jak to že zase vyšlo slunce.
Opakem vděčnosti bývá nejčastěji lhostejnost, případně rozmazlenost, jakási sociální i jiná tupost vidět dobré věci.
Myslím, že se shodneme, že se máme dobře. Žijeme ve svobodné zemi, o svých politických věcech stále ještě rozhodujeme sami. Zda o nich rozhodujeme dobře nebo špatně je druhá věc. Žijme v krásné zemi, v zemi kde se střídá slunce a déšť, roviny a hory, řeky a jezera, žijeme v krásných městech a vesnicích, zažíváme období nízké nezaměstnanosti, platy rostou, smíme svobodně cestovat, scházet se k bohoslužbám, užívat lékařskou péči o jaké se generacím před námi ani nesnilo…
Smíme dokonce stavět nové sborové prostory, a slavnostně je otevírat, a mít společný oběd, a být spolu, a poslouchat jak se to plánovalo a stavělo, a pak krásnou hudbu, a těšit se, jak ty nové prostory také naplníme dobrým životem, a ujišťovat se, že při tom ale na Boha nezapomeneme!
Kolik lidí na téhle planetě má tak dobré vnější podmínky k životu, jako máme my? Ostatně, taky jste v uplynulých dnech strnuli, když jste slyšeli, že podle statistik OSN trpí na zeměkouli 11% lidí hlady?
To vše smíme vnímat, přijímat, žasnout. A vděčnost se rodí, ani si nevšimneme jak.
A od této vděčnosti je to pak jen logický krůček k ochotě vidět druhé lidi a i jim přát dobré věci. A to nás nasměruje tak, že hledáme jak pomoci těm, kdo pomoc potřebují. Ať jsou známí nebo neznámí, příjemní nebo protivní. Vděčnost působí tohle základní nasměrování – hledat jak pomoci těm, kdo pomoc potřebují. A zruší a vynuluje způsob myšlení, který hledá důvody, proč není možné pomoci.
Ten jeden se vrátil k dárci. V tom ho smíme napodobovat. Vracet se ke Kristu, držet se Krista, následovat jej. Ať to vyjádříme tak či onak. Kristus a já. Kristus a my. Ten vztah je živý, tepe, on je s námi. On přece není kus ledu, určitě se raduje, těší ho, když mu děkujeme, nebo prosíme, těší ho, když dáme najevo, že víme, že to celé své bytí máme od něj, a v něm že spočívá. A že i když tu jednou nebudeme, u něj zůstaneme, určitě.
A to nás těší, posiluje, osvobozuje, rozvazuje ruce i mysl – a ono je to pak dobré.
Kriste, děkujeme za tvé dary. Za chvíli je intenzivně okusíme u tvého stolu. A vyznáváme, že i při nás je to nebezpečí docela aktuální, totiž že přestaneme být vděčnost, proto že se nám vede dobře. Odpusť nám.
Amen.
Daniel Ženatý