Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Znalec Zákona, který se táže Ježíše na nejdůležitější přikázání, je zřejmě jiný než ti, kdo se Ježíše ptají na různé „problémy“ a chtějí jej záludnými otázkami dostat do úzkých. Třebaže Matouš jej vidí právě v této úskočné společnosti a zmiňuje, že k Ježíši přišel se svou otázkou, „aby ho pokoušel“ (Mt 22,35), Markovo podání se o něčem takovém nezmiňuje. Zákoníkova otázka se Markovi zřejmě nezdá být nástrahou pro Ježíše, jak tomu bylo například u farizeů, kteří se ptali, zda se má dávat daň římskému státu, či nikoliv. Tento muž jej také asi nechce zesměšnit jako saduceové: ti zase chtějí vědět, komu bude patřit po vzkříšení žena, jež se sedmkrát provdala. Jsou to skutečně nebezpečné otázky, očividně konstruované tak, aby každá odpověď byla špatná. A je zvláštní, že Ježíš nad nimi nemávne rukou či uraženě se neodmlčí, ale odpovídá tak, že i náš zákoník musí uznat, že „jim dobře odpověděl“. Zřejmě Ježíš si u něj získal respekt a vzbudil jeho důvěru. Proto se jej ptá na to nejdůležitější, totiž, které přikázání stojí v Písmu na prvním místě. Zbožní Židé si spočítali, že je tam přesně 613 příkazů a zákazů. Která z těchto norem pak má tu nejvyšší důležitost? Co v Bibli stojí vůbec na prvním místě?
To nemusí být pokušitelská otázka, jak to hodnotí Matouš, který psal své evangelium pro Židy a byl k židovské zbožnosti mnohem kritičtější, než Marek. Snad i proto tento evangelista rozumí zákoníkově otázce jako jeho osobnímu problému, s nímž si neví rady. Vždyť o tom co je v Tóře, v Mojžíšově Zákoně to nejdůležitější, se vedly mezi rabíny dlouhé debaty. Zachovalo se vyprávění o tom, jak k přísnému učenci Šamajovi přišel proselyta s odvážným přáním, aby mu vysvětlil Tóru, pokud vydrží stát na jedné noze. Šamaj opovážlivce vyhnal, protože pro něho byla v Zákoně důležitá každá literka a jakékoli zjednodušení mu bylo hříchem. Muž šel tedy k laskavému rabínu Hileovi a ten mu řekl: „Co nemáš rád, nedělej svému bližnímu. To je celá Tóra – všechno ostatní je jen výklad. Teď jdi a uč se tomu!“
Jak teď odpoví Ježíš? Zákoník slyší z jeho úst slova, jež důvěrně znal, protože si je odříkával každý den jako vyznání lidu smlouvy: „Slyš Izraeli, Pán Bůh, náš Pán, jeden jest.“ Ten jediný, živý a skutečný bůh je NÁŠ Pán! Už v tomto odvážném slovu je vyjádřena jistota: Bůh nezůstal cizí, ale dal se nám poznat a přiznat se k nám jako k svému lidu! Že se Bůh sklonil k člověku, je nepochopitelný zázrak, ale právě proto mu patří všechna láska, jíž je člověk schopen: „Proto milovati budeš Pána z celého srdce svého, z celé své duše, z celé své mysli!“
Láska, o níž tu jde, není vůbec jen záležitost citu, ale mysli, uvažování a vůle. Úplně všechno má být ve skutečné oddanosti vztaženo k Bohu. Jako by mělo být zdůrazněno, že Pánu bohu nestačí naše zbožná nálada a pocit lásky, ale že On chce všechno, co tvoří naši osobnost. Odpověď Hileova je krásná a duchaplná, ale to, co Pán Ježíš pokládá za nejdůležitější přikázání, je přijmout Boží svrchovaný nárok, který není nijak zjednodušen a usnadněn. „Toto jest první přikázání.“
Tímto přikázáním Zákona (Dt 6,5) odpovídá Pán Ježíš na zákoníkovu otázku. Ten mohl poděkovat a odejít, ale Ježíš pokračuje dál, protože teprve teď je odpověď úplná: „Druhé je toto: „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ Na tom tedy záleží: milovat Boha a milovat bližního. A oboje patří k sobě jako líc a rub jedné mince. „Většího přikázání nad tato dvě není.“
To nejpodstatnější Pán Ježíš pro nás zestručnil tak, aby i onen proselyta, který chtěl celou Bibli poznat, pokud dokáže stát na jedné noze, by byl spokojen. A přece je to tak těžké, že uvést toto „dvojpřikázání lásky“ do životní praxe je nad naše síly. A právě tady poznáváme, jak velice potřebujeme odpuštění vín, o něž prosíme v každé modlitbě Páně. Stále jsme dlužníky lásky k Bohu i bližnímu. Proto slovy staré písně prosíme: „Odpusť nám naše dluhy, věčný slávy králi, pro Syna svého zásluhy, ať tě dlužník chválí“ (Evangelický zpěvník 517).
Zákoník ovšem takto neuvažuje, nebo aspoň ne teď, když dává Ježíši za pravdu. Radostně opakuje jeho odpověď a uznává, že přikázání lásky je „nad všechny zápaly a oběti“. V tom se dokonale shoduje s prorokem Micheášem, který ví, že Pán Bůh nepotřebuje to, co si pro něho člověk oddělí jako oběť; však Bůh mu říká, co žádá: „Abys činil soud, miloval milosrdenství a pokorně chodil s Bohem svým (Mich 6,8). Zákoník ví, že láska k Bohu a bližnímu je víc, než formální zbožnost a to jej s Ježíšem sbližuje. Proto mu Pán Ježíš může říci: „Nejsi daleko od království Božího“. To království je totiž vedle něho. A i ten zákoník tam může vstoupit, když Ježíši uvěří. Teď jej pouze uznale a z výše svých znalostí pochválí za správnou odpověď. Ale to mu ještě Boží království neotevře. Teprve když člověk pozná, jak nedovede uskutečnit teorii v praxi a nedokáže milovat Boha i bližního, a dovolává se milosti toho, který platí i za naše dluhy lásky svou krví, není království Božímu jen blízko, ale je rovnýma nohama v něm.
Amen.
četl Pavel Novotný
napsal Luděk Rejchrt, Postila, str. 206–209