Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry
ta slova „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ jsme slyšeli dneska dvakrát v obou čteních. První bylo z Matoušova evangelia a teď ještě jednou z 22. žalmu. Budeme přemýšlet hlavně nad tím žalmem, protože když pochopíme, o čem je ten žalm, tak pochopíme i proč ta slova řekl Pán Ježíš.
Žalm 22. Pro pořádek malé opakování: Kolik je vlastně v Bibli žalmů? 150! Co to jsou žalmy? Začátek toho 22. žalmu to naznačil: „pro předního zpěváka“. Žalmy jsou písničky. Kniha žalmů je vlastně takový zpěvník!
Stejně jako dnes, tak i tenkrát, když někoho něco těšilo či trápilo, tak jednou z možností jak to vyjádřit bylo napsat písničku. Když neuměl napsat melodii, tak vzal nějaký známý nápěv – tady jsme slyšeli Podle „Laně za ranních červánků“.
Nu a také slyšíme, čí to je písnička: „Žalm Davidův“. To může znamenat dvě věci – buď je to jméno autora, nebo je to pro člověka, který prožívá něco stejného, jako prožíval David. Jedno i druhé je možné. Pro naše potřeby je to dnes jedno.
David… Kdo to byl? Úplně první zmínka o něm je, když si ho pán Bůh vybral za budoucího krále. Posla za ním proroka Samuele, a ten Davida slavnostně pomazal olejem. Od téhle chvíle David ví, že ho bude Pán Bůh chránit.
Pak máme ten asi nejznámější příběh o Davidovi – totiž ten, jak zabil obra Goliáše. David nepotřeboval meč a zbroj. Pán Bůh byl s ním. Házet kamenem z praku není vůbec nic jednoduchého (učili jsme se to na jednom táboře týden a stejně se nám to skoro vůbec nedařilo), ale tentokrát se David strefil přesně do hlavy a Goliáše zabil. I potom se mu dařilo – dostal za manželku dceru pana krále. Skamarádil se s jeho synem (tedy s princem!) Jonatanem.
Celou dobu si mohl říkat: Pán Bůh je se mnou a já to vidím. Všechno se mi daří.
Jenže pak se mu najednou dařit přestalo. Pan král Saul ho chtěl zabít. Házel po něm oštěpem. David byl sice mrštný a podařilo se mu uhnout, ale tak tak, že utekl z paláce. Všechny svoje věci tam musel nechat, kdo ví, kdo si z toho co sebral pro sebe.. A pan král ho pak s vojáky pronásledoval, takže David se musel ukrývat v poušti v jeskyních. Měl hlad a žízeň. Když někde prosil o pomoc, tak se mu vysmáli a vyhodili ho. „Ty že jsi pomazaný Hospodinův? Označený budoucí král? Táhni, vandráku!“
Možná někdy v té době začal skládat tuhle písničku, 22. žalm. Celou dobu věděl, že Pán Bůh je s ním, protože se mu všechno dařilo – ale najednou jako když utne. Vůbec se mu nedařilo. Tak se Pána Boha ptal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Proč? K čemu je to dobré? Co si s tím mám počít?
Opustil ho ale Pán Bůh? Vůbec ne. I když ho David neviděl, tak byl Pán Bůh stále s ním. Aby byl David dobrý král, musel se mnohé naučit. Tak třeba poznal, jak pravdivé je úsloví „v nouzi poznáš přítele!“ V době svého ukrývání poznal David hodně dobrých lidí, kteří mu v pozdějších letech pomáhali kralovat. Poznal také, kdo dobrý není a na koho si má dát v budoucnu pozor.
Tohle ale David poznal až za nějaký čas. Že tohle ukrývání, nouze a problémy my moc pomohly. Proto ta písnička neskončila smutně, ale vesele. A tys mi odpověděl. O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit.
Pán Bůh mu odpověděl. David se vrátil do královského paláce ke své manželce a stal se z něj velice dobrý král. Měl porozumění pro lidi, kteří mají starosti. Jako král vedl co nejveselejší bohoslužby, kdy on sám poskakoval před Truhlou smlouvy v radosti, že Pán Bůh ani jeho, ani jeho lid a zemi neopustil.
Tenhle žalm lidé dobře znali. Když měl někdo nějaké problémy, tak si ji má zazpívat. Takovýmito písničkami si připomeneme, že když nám to připadá, že nás Pán Bůh opustil, tak to znamená, že to, co prožíváme, má nějaký hlubší smysl. Jen mu teď pořádně nerozumíme. David si skoro zoufal, když mu kručelo hlady někde v jeskyni, ale jako král se pak o to víc snažil, aby se lidem v jeho zemi dařilo dobře. Chvíli mu mohlo připadat, že ho Pán Bůh opustil, ale pak zjistil, že ne.
O tomhle je 22. žalm. Vypadalo to, jako by Davida Bůh opustil, ale neopustil ho. Za krátký čas se to ukázalo.
Když tohle víme, tak se můžeme vrátit k prvnímu čtení. O čem bylo? O ukřižování Pána Ježíše a o jeho smrti. Velikonoční příběh, který by nám ale měl dneska hodně připomenout Davidův 22. žalm. Dáme dohromady aspoň něco, co tam bylo?
Sebrali mu i oblečení a losují o něj. Nikdo mu nepomohl, naopak se mu posmívali se mu a uráželi ho. Když měl žízeň a někdo mu pomoci chtěl, ostatní mu v tom zabránili.
Když toto Ježíš prožíval, měl za sebou 39 ran bičem a mnohé další mlácení od vojáků. Na kopec vlekl kříž. Když člověk visí na kříži, tak ho to nejen strašně bolí, ale také se dusí. Nemůže tedy ani pořádně mluvit. Neměl sílu lidem vysvětlovat to, co už tolikrát říkal učedníkům – že do Jeruzaléma přišel právě proto, aby takto zemřel. Tím, že zemře a vstane z mrtvých, tak bude poražen smrt. Ježíš se vrátí k učedníkům a bude spolu s nimi opět chválit Boha.
Na to tohle všechno vysvětlovat ale Pán Ježíš už sílu neměl. Umíral. A tak jim ocitoval začátek 22. žalmu. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Když byste se chtěli naučit něco hebrejsky, tak tady máte příležitost: „Eli, Eli, lama sabachtani?“
Lidé pod křížem to tenkrát nepochopili, ale my už víme, jak to pokračuje a čím to končí. Smrtí? Opuštěností? Ne – král David nakonec říká: A tys mi odpověděl. O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit.
Pán Ježíš věděl, že vstane z mrtvých a že se ke svým přátelům zase vrátí.
Amen.