Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry
tématem dnešního kázání je motiv života jako cesty. Co dělat, aby naše životní cesta byla dobrá. Rada moudrého Šalomouna je nespoléhat na vlastní moudrost. Zvláště od toho Šalomouna je to vlastně rada docela překvapivá. Jenže ono je nám samozřejmě jasné, že ano Šalomoun to ve svém životě neměl zařízené tak, že by v každém okamžiku svého života jen čekal na přímé Boží vnuknutí. Takže půjde o něco jiného, než o to opustit zdravý lidský rozum. Jak pravil Jan Amos Komenský: „Když už nám Pán Bůh zdravý rozum dáti ráčil, dejž, abychom ho k jeho větší slávě také používali.“ V tomto Komenského citátu už se nám objevuje to podstatné – že i ta naše lidská moudrost je od Boha a k Bohu má směřovat.
Nu a to si teď zkusíme nějak rozříkat, aby nám to bylo jasné.
Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej… Vidíme první krok. Prvním krkem na cestě životem musí být důvěra Hospodinu. To je první podstatný postřeh a ten je potřeba zdůraznit. Kdo byl ve středu na biblické hodině, tak už má náskok, protože tam jsme si četli Lutherův spisek „O dobrých skutcích“. Martin Luther v něm zdůraznil, že víra není jeden z mnoha skutků, ale ten první a nejdůležitější. Skutek vpravdě základní, ze kterého teprve všechny ostatní rostou. A když nějaký skutek neroste z víry – nu, pak Luther připomíná apoštola Pavla a jeho: „Cokoliv není z víry, je hřích.“ (Ř 14,23). Co není z víry, to je možná příjemné, pěkné, snad i užitečné, ale více či méně se to míjí smyslem. Stojí za zmínku, že pojem „zhřešit“ se v biblické řečtině vyvinul ze slovesa „minout cíl“. Neřeší se míra viny, či potřeba potrestat. Jen to je tak nějak mimo.
Důvěřuj Hospodinu celým srdcem… Věřit v Boha, věřit Bohu, spoléhat na něj. Celým srdcem. Pro Izraelce je srdce centrem vůle. Centrem rozhodování. To, že jsme věřící lidé, to musí být základem pro naše rozhodování, výchozím bodem, elementárním předpokladem pro všechno ostatní.
Jistě, že takovýto základní předpoklad pak toto naše rozhodnutí nějakým způsobem zásadně ovlivní! Snadno se může stát, že lidé okolo si řeknou, že takové jednání je nerozumné. To už jste asi slyšeli, že to či ono rozhodnutí věřících lidí, „to je holý nerozum!“ Šalomoun věděl, proč hned za výzvu k víře jako základu pro naše rozhodování připojil varování, že to se spoléháním na lidskou rozumnost moc štimovat nebude. Cesty, po kterých nás bude vodit naše víra, ty budou podle lidské rozumnosti opravdu spíš zpochybňovány a posmívány. To připomíná Pavel v prvním listě do Korinta (1Kor 1,23n), že …kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství. A že si Bůh dokonce to, co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré. Spoléhat na moudrost, rozumnost, logiku či zdravý selský rozum – to je nadmíru ošidné.
To ovšem neznamená, že moudrost, rozumnost, logika či zdravý selský rozum, že by to bylo něco špatného! Jen to musí stát na dobrém základu a tím základem je víra v Boha. Důvěřuj Hospodinu celým srdcem…, tedy všechno svoje rozhodování nech proměňovat tím, že jsi věřící člověk.
Obraz podlahy, základu, podstavce, půdy, ze které všechno roste – takovéto přirovnání v sobě nese ale jeden zádrhel a to je představa jaksi jednorázovosti. Uvěřit, obrátit se – no a pak už člověk jde napořád dobrým směrem. Jenže víra, důvěra, spolehnutí se na Boha – to není něco jednorázového. Hlavně proto, že i my lidé se nějak měníme, vyvíjíme, prožíváme stéle nové podněty, dostáváme se do nových životních situací. Proto Šalomoun pokračuje slovy: „Poznávej ho na všech svých cestách…“ Stále je řeč o srdci, tedy o sídle rozhodování. Žít podle Boží vůle, to je záležitost každodenního rozhodování. Jde nejen o to vyjít správným směrem – to je na počátku životní cesty okamžik obrácení, uvěření – ale je to také každodenní zápas a hledání, kudy v té cestě pokračovat, aby vedla dobrým směrem a my z ní nesešli. Abychom sami neminuli cíl. Pořád jsme u toho, že pojem „zhřešit“ má někde v základu význam „minout cíl“. V okamžiku, kdy sejdeme z cesty, která vede k Bohu, v tom okamžiku míjíme cíl, v tom okamžiku hřešíme. Takové špatné jednání pochopitelně má i špatné následky.
Tady si můžeme připomenout 25. žalm, který jsme slyšeli v prvním čtení i zpívali. Motiv života jako cesty je jedním z jeho základních motivů. „Cesty své mne nauč znáti, / vyučuj mne stezkám svým. / Dej, ať v učení tvém státi / a v tvé pravdě chodit smím.“ Tedy v podobě ekumenického překladu: Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.
Žalmista ale velice dobře ví, že již se mnohokrát Božímu učení zpronevěřil. Pamatuje si na „hříchy své mladosti“, tedy na okamžiky ve svém životě, kdy z cesty sešel, kdy začal bloudit. V pokání hledá žalmista cestu zpět k Hospodinu, ale neshoďme to z toho pomyslného stolu tak rychle. Tohle je motiv, který je potřeba si zapamatovat, že „hříchy mladosti“ není něco, co prostě odvál čas. Že co bylo, to bylo a nevracejme se k tomu. Takovouto formou se tlustá čára za minulostí udělat nedá a naše minulost nás bude znovu a znovu dohánět a ničit.
Žalmista neříká, že bych chtěl zapomenout na svoje viny, protože už jsme se přece zase vrátili na dobrou cestu. Žalmista prosí Boha, aby mu je Bůh nepřipomínal. Aby to byl Bůh, kdo ho z toho bloudění vyvede a pak opět Bůh, kdo to celé uzavře. Bůh totiž má svůj specifický způsob uzavírání minulosti. A není to prosté mazání a zapomenutí. K tomu se ještě dostaneme.
V tuto chvíli ještě jednou zdůrazňuji, že řešení a náprava je zcela v Božích rukou. Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě se svým milosrdenstvím pro svou dobrotivost, Hospodine. Celé tohle zúčtování s minulostí stojí a padá s Božím milosrdenstvím. Je darem Božího slitování. Ještě jednou v žalmu prozní stejný motiv: Pro své jméno, Hospodine, odpusť mi mou nepravost, je velká.
„Pokoj v duši bude míti“ až ten, komu Bůh „pro slávu jména svého“ odpustí jeho nepravosti. O odpuštění můžeme prosit, můžeme odpuštění přijmout, ale nemůžeme si ho nijak vynutit. Naštěstí je ale Hospodin dobrotivý, přímý, proto ukazuje hříšným cestu, tedy „v dobrotě a přímosti Pán i hříšné vyučuje“.
Tady už nám 25. žalm ukazuje až kamsi ke Kristu, jako k nejzřetelnějšímu projevu Boží dobroty. Boží ochoty přijít i za hříšníky a dovést je na dobrou cestu. Ke Kristu, který volá (čteme na začátku Markova evangelia Mk 1,14–15): Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Tedy uvědomte si „hříchy své mladosti“, ale předložte je Bohu a on už s tím něco nadělá, aby to bylo dobré.
Opakujeme:
Důvěřuj Hospodinu celým srdcem… V základech každého Tvého rozhodnutí musí být na prvním místě víra v Boha. Teprve z víry v Boha se odvíjí všechno ostatní. Rozhodnout se žít dobře, konat dobro – to předpokládá obrátit se k tomu, kdo je zdrojem všeho skutečného dobra, tedy k Bohu.
Na svoji rozumnost nespoléhej… Moudrost tohoto světa, všechen ten „zdravý selský rozum“ – to jsou služebné nástroje. Používej je, ale nepoléhej na ně. Naše lidské motivace bývají nejroztodivnější a často vůbec ne chvályhodné. Naše srdce jako centrum rozhodování, když je ponecháno samo sobě, tak se zvrhne do sobeckého sebeprosazování a ještě nám to bude připadat nadmíru rozumné a uvážlivé jednání. Sám sobě totiž člověk obhájí cokoliv.
Poznávej ho na všech svých cestách… Toto rozhodnutí podřídit svoji vůli Bohu, to není jen jednorázová záležitost. V každém jednotlivém rozhodování je potřeba fakt vlastní víry zohledňovat, připomínat si ho, protože musí být v základech všech těch našich jednotlivých rozhodování. V rámci tohoto poznávání Hospodina na všech svých cestách se nám pak zhusta stane, že se ohlédneme do minulosti a uvědomíme si, že jsme z Božích cest často sešli. Pán Bůh nás kvůli tomu nezavrhuje! Hospodin je dobrotivý, přímý, proto ukazuje hříšným cestu. On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě. Čeká na naše pokorné vyznání vin, aby nás mohl nasměrovat zase dobrým směrem.
Dělá to on. To není naše zásluha. Poslední část dnešního hlavního čtení říká: on sám napřímí tvé stezky. Ta naše mladická poblouznění Bůh přetaví a zapojí do svých plánů. Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost pro ty, kteří dodržují jeho smlouvu a svědectví… vyznává žalmista. I skrze selhávání si Bůh dokázal vést svůj lid. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, píše Pavel Římanům (8,28). Bůh ty naše všelijak pokroucené cestičky našeho mládí nevymaže, ale narovná. Napřímí naše stezky a my uvidíme, jak i skrze všechny ty pády a selhání nás celou tu dobu vedl sobě.
Možná je tohle až výhled na Boží království, kde nám bude dáno poznat v plnosti. Ale i do té doby máme s hledáním Boží vůle práce až nad hlavu.
Amen.