Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry
budeme se dnes na Marii učit, čemu se v tomto světě dá důvěřovat. Je škoda nechat Marii napospas lidové katolické zbožnosti, k jejímž extrémním výstřelkům se velmi rezervovaně staví i samotná katolická církev. Máme přece k dispozici stovky let jednotné církve, která v Marii viděla úžasný křesťanský vzor hodný následování. Zkusme v sobě překonat tu běžnou evangelickou rezervovanost vůči Marii. Má své historické důvody, ale ještě lepší důvody nalezneme pro to si Marii připomínat jako nad jiné dobrého svědka víry. Marie (a spolu s ní žalmista) nás dnes bude učit, že spoléhat máme na Boha. Ne na svoji víru a už vůbec ne na svoje skutky. To, co bychom si měli z dnešního kázání zapamatovat je, že ve všech pokušeních, a zkouškách, ale i pronásledování a beznaději a především pak ve zkouškách a osobních selháních se nemáme obracet dovnitř, ale ven. Ne k víře, ne k náboženské zkušenosti, ale na prvním místě k samotnému Bohu.
Jestliže se tohle chceme od Marie naučit, bude to znamenat vrátit se k tomu, jak Marii chápala Jednota Bratrská, Luther i Kalvín. Současný evangelík možná s překvapením čte vyznání Jednoty Bratrské, kde se píše o dcerce z rodu královského, která byla nad jiné lidi naplněna Duchem svatým a posvěcena. Že to byla panna nejen před, ale i při a po porodu. A také že i „památky její slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme“. Reformace zachovávala a slavila dokonce tři mariánské svátky. Základ pro dva jsme slyšeli – zvěstování Panně Marii a navštívení Marie u Alžběty. K tomu pak ještě Hromnice, tedy Marie s malým Ježíškem v Chrámě. Je toho o Marii v Bibli ještě víc, uvidíme, že se od Marie a její duchovní zkušenosti máme hodně co učit.
Její životní příběh zachycený Biblí tedy začíná devět měsíců před Vánocemi, návštěvou anděla Gabriela a jeho pozdravem začínajícím ve staročeštině slovy „Zdrávas Maria“. Marie nerozumí pozdravu, ale udělá to, co pak ještě v životě vícekrát a stojí to za zapamatování – uloží to ve svém srdci a rozvažuje nad tím. To, čemu se říká osobní meditace a my evangelíci to asi zas tak moc neděláme.
Jasně, že toto intelektuální zkoumání má své meze. Na všechno nepřijdeme sami. Tak i Marie ve chvíli, kdy se objeví něco nelogického, tak se Marie ptá: „Jak bych mohla mít dítě, když nežiji s mužem?“ Jenže s odpovědí, že to bude zázrak, s tou intelektuálně opět nenadělá nic. Co s tím? Nu – Marie se vrací se k osvědčené praxi – vzít to, jak to je, uložit v srdci a rozvažovat o tom. Některé myšlenky a prožitky prostě chtějí svůj čas.
Při setkání s tetou Alžbětou zazní druhá část modlitby „Zdrávas Maria“ – to když Alžběta říká „požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života Tvého, Ježíš“. Marie odpovídá neméně slavným textem „Magnificat anima mea Dominum“, tedy velebí duše má Pána. A pak přijde to hlavní, klíčové, zásadní a pro poselství dnešního kázání zapamatování hodné. Marie pokračuje: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ Marie si uvědomuje, že se stala součástí dějin spásy. Jenže když si uvědomí toto své výsostné postavení, tak z jejích úst slyšíme to nejpokornější možné vyznání. Vyznání Boha jako Spasitele a jako původce a konatele všech těch úžasných věcí, které Marie prožívá a ještě prožívat bude.
Vidíme Marii jako věrnou nositelku obou reformačních zásad – „sola gratia“ i „sola fide“. Pouhá milost a pouhá víra. Nejprve přijímá jako fakt, že ty veliké věci, za které ji budou blahoslavit všechna pokolení, to je dílo Boží spasitelské milosti. Přijímá to bez jakéhokoliv svého aktivního spolupůsobení. Bůh nějak rozhodl.
Do tohoto Božího dění je ovšem právě ona pozvána. Její odpověď andělovi „Staň se mi podle Tvého slova“ pak vyjadřuje zásadu „sola fide“, pouhou vírou. Přijmout to, co dělá Bůh. Jistě, že víra se pak projeví v konkrétních praktických krocích. Pro Marii to bude znamenat zařídit si podle toho svůj život. Zbytek života Marie prožije v trvalém zápase věřícího člověka. Buď bude stát na těchto zásadách a věci půjdou dobrým směrem, nebo se bude snažit vstupovat do Božích plánů a bude to skřípat.
Vidíme jedno i druhé! Svatba v Káně Galilejské, jak ji popisuje evangelista Jan (J 2), je ukázka té první situace. Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ (J 2,5) Můžeme z toho zaslechnout něco jako: „Hele lidi – Ježíš ví o problému, rozumí mu – a teď už nechte úplně na něm, co s tím nadělá. Ať udělá, co udělá, bude to tak, jak to má být.“ Tady je Marie jasně následováníhodný vzor. Marie ukazující na Krista. Marie vedoucí všechny k poslušnosti svého Syna.
Na opačném pólu je pak situace, jak ji popisuje evangelista Marek (3,21.32n) Tehdy se Marie spolu s dalšími příbuznými domnívá, že se Ježíš pomátl a s odvoláním na příbuzenské vazby se ho snaží stáhnout z veřejného působení a zavřít někde doma. Mohlo by to připomenout okamžik, když dvanáctiletý Ježíš ztratil a nalezli ho až po třech dnech. Tehdy to takto vyšlo. Chlapec se s ní a s Josefem vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jenže teď už je Ježíšovi 30 a co především – zahájil svoje veřejné působení. Tady už nelze vzpomínat na to, co bylo a jak to fungovalo. Teď to fungovat nebude. Pro Marii jako matku to musel být velmi nepříjemný zážitek!
Pro nás je to ovšem příběh velice poučný. Marie zůstává člověkem se svými duchovními vrcholy i pády.
Jak to s ní dopadlo? Protože se s ní setkáváme pod křížem a především v kruhu učedníků po vzkříšení, můžeme věřit, že ze všech těch pádů opět povstala a přidat se k vyznání jednoty Bratrské v tom, že Panna Maria a je „nepochybná dědička věčného života“, tedy že má své nezpochybnitelné místo v Božím království.
My tady ale na Marii vidíme onu pomyslnou výhybku, na kterou si musí dávat každý křesťan a tou je spolehnutí na Boha a spolehnutí na cokoliv jiného. Rozum, názory lidí, tradice, zvyky, autorita rodiny, ale i vlastní zkušenosti tělesné či duchovní. Naše náboženské prožitky a mohou být sebehlubší a sebekrásnější – na ničem z toho se nedá stavět duchovní život. Ten musí nutně stále hledět k Bohu. „Sola gratia“, pouhá milost – to je to první. Stále je potřeba vyhlížet, co nám Bůh ve své milosti nabízí. To pak přijmout („sola fide“, pouhá víra) a podle toho pak zařídit svůj život v jeho radostech a hlavně starostech.
Jak to v nějaké osobním trápení jindy a jinde prožívala Marie, to nám bohužel Písmo neříká, ale pomůže nám první čtení, 42. žalm. Žalmista fakt má problém a potřebuje ho řešit. Nevíme, co konkrétně, ale to nás nemusí zas tak trápit. Tady jde o to, jak řešit, když je zle z jakéhokoliv důvodu. V 42. žalmu máme popis zkušenosti člověka, který se v pokušeních, v pochybnostech ve zkoušce víry pokusil svoji jistotu opřít o vzpomínky. Dobré vzpomínky, krásné! Vzpomínky na duchovní prožitky. Vzpomínky na tlačenice poutnických zástupů. Vzpomínky na náboženské průvody, kterých se nejen účastnil, ale které dokonce vedl. Byl v čele zástupu, který šel do Chrámu. Připomnělo mi to rozhovory s řadou lidí žijících v tradičních evangelických obcích. I oni vzpomínali na ty zástupy konfirmandů. Dvacet třicet konfirmandů každý rok. Velikánské kostely z 18. a19. století, které byly plné na nedělních dopoledních bohoslužbách i večer na nešporách. Jenže – potěšily je ty vzpomínky? Tváří v tvář faktu, že jejich vlastní děti a vnoučata už do kostela nechodí, se spíš jejich duše trpce rmoutila a úzkostně sténala. Kraličtí dokonce překládají, že ta žalmistova duše řve. Zoufalství duše ukazuje na obrazu, kterému rozumíme i my – zvíře, které nemá přístup k vodě. Je v tom zoufalství, je v tom vyčerpání, je v tom beznaděj a vědomí marnosti lidského snažení. Když bych něco takového hledal u Marie, možná je to zoufalství matky, které je jasné, že nic z toho, co udělala, nic z toho, co si vytrpěla ani vzpomínky na poslušného malého Ježíška – nic z toho jí jejího syna nepřivolá ze zástupu.
Co s tím? Co s vědomím, že naše nitro se svírá v pocitech beznaděje?! Kdosi říkal: Potká-li tě pocit náhlé marnosti a prázdnoty – je to hlad. Najez se. Alkohol funguje jako antidepresivum. Dá se vyrazit někam mezi lidi a zkusit zapomenout na smutek. Taky „dělání, dělání, všechny smutky zahání“. Nezahání. Nic z toho nenabízí řešení, všechno to jen zasouvá problémy hlouběji, maskuje a přikrývá. Což je na chvíli příjemné a tu a tam užitečné, ale řešení to není. Právě tak již ty zmíněné vzpomínky, které jsou snad chvilku příjemné, ale nevyřešené trápení pak na člověka dolehne znovu.
Co s tím? Žalmista přikazuje své duši: čekej na Hospodina. Marie přikazuje služebníkům v Káně Galilejské: „Udělejte cokoliv, co vám Ježíš nařídí!“. Z minulosti, která nepomáhá i z přítomnosti, která stojí za starou belu, velí žalmista i Marie hledět do budoucnosti. Bůh ještě neudělal tečku našeho životního příběhu. Je potřeba žít z naděje dobré budoucnosti. Dobrá budoucnost je v Božích rukou a Bůh zůstává Bohem. Řečeno s Johnem Lennonem – všechno dobře skončí. A jestli to teď není dobré, tak to prostě jen ještě není konec. Náš životní příběh ještě běží, právě tak příběh tohoto světa. Ve spolehnutí se na Boha člověk může najít posilu pro překonání špatných vzpomínek i mizerné přítomnosti. Proto je to žalm pro nás, když vstupujeme do kostela. Tady přece čekáme, co pro nás Bůh chystá. Tady se chceme dozvědět, co máme dělat. Jaká je Boží vůle pro nás a pro příští hodiny a dni.
Slovem, které v tuto chvíli nejlépe vystihne, o čem je řeč, je slovo „naděje“. Naděje – to je ten pohled do budoucna, pohled, kterým vylézáme ze sebe samých. Víra – to je nějaké naše okamžité nasměrování, láska, to je praktický způsob, jak svoji víru žijeme. Když ale člověk nevidí důvod, proč věřit a tak ztrácí jakoukoliv motivaci podle křesťanské víry milovat, pak je potřeba upnout se k naději, že tento svět má stále ještě Bůh v rukou. Že i když nám to žádný smysl nedává, tak jemu jistě ano, protože on tento svět stvořil. Tak žalmista velí čekat na Boha, protože on je spása. Tak Marii vidíme o Letnicích na modlitbách v kruhu učedníků. To je přesně ta parta, která hledí do budoucnosti. Která poslechla Ježíšovu výzvu, že mají hledět kupředu. Čekat, co přijde. Zařizovat se stále nově podle nejnovějšího rozpoznání Boží vůle.
Potud nám je Marie dobrým vzorem. Co dobrým – výborným vzorem! Je správné ji chválit a oslavovat a ona sama nám říká za co: Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Marie je v tuto chvíli vzorná a potud chvályhodná věřící, protože ukazuje na Boha a jeho dílo. Ne na svoji víru, ne na svoje skutky. I když dobře věří a koná velké věci. Víra je druhý krok a skutky třetí. Začít se ale musí prvním krokem a tím je to, co udělal, dělá a bude dělat Bůh. Boží milost je to, co potřebujeme, to, o co se můžeme opřít. Tak nás Marie (i žalmista!) učí, že si máme na prvním místě do srdcí vložit Boží zaslíbení, rozmýšlet o nich a v naději očekávat dobrou budoucnost, až je Bůh naplní.
Amen.