Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Rút – to jmenéno se vykládá jako „přítelkyně“. Někdy též jako „ta, která se připojuje“. Její příběh je v Bibli tak nějak natruc všem ostatním. Napořád je Božímu lidu dáváno najevo, ať si na ty vně dávají pozor. Pohani, cizinci, příchozí kdo ví odkud… Ať se s nimi nekamarádí. A najednou tu příběh o Rút, o ženě, která do Božího lidu přišla z vnějšku. Ale dokázala velice dobře pochopit, o co v Božím lidu jde. Zařídila podle toho svůj život. Zařadila se zcela dokonale do společenství Božího lidu. Vidíme ji v Bibli mimo jiné i jako babičku krále Davida a tím se ním objeví i v rodokmenu Pána Ježíše.
Každé dítě, které takto vítáme, to je vlastně takový malý příchozí z vnějšku. I ono se bude teprve seznamovat s řády, které v Božím lidu platí a na něm bude se s tím nějak popasovat. Přejme tedy Rút, aby následovala svoji bblickou jmenovkyni. My se vynasnažme, aby dobře poznala řády Božího lidu a dej Bůh, aby se podle nich Rút sama zařizovala, až začne mít svůj vlastní rozum.
Milé děti, milí bratři a sestry
96. žalm a první čtení k sobě měly velmi blízko. Stejné motivy, některé věty doslova stejné. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byla jedna a tatáž písnička, jen v jiné verzi. Co že to bylo za text to první čtení? Kde se to odehrávalo?
Jsme v Jeruzalémě. Davidovi se skvěle daří. Pelištejci jsou poraženi, David dobyl Jeruzalém na jiném národě (Jebúsejcích) a udělal z něj svoje hlavní město. „David skákal radostí, tak jak hudba hrála, i když k jeho vážnosti nevhodná se zdála!“ Písničku známe – ale o čem to je? Co se dělo? Do Jeruzaléma David přiváží Truhlu smlouvy. Zlatou truhlici, ve které byly desky s Desaterem, zlatý džbán s manou a Áronova hůl. A hlavně to bylo znamení Boží přítomnosti. Kde je Truhla smlouvy, tam je Hospodin. Dneska bychom řekli, že ji přinesl do kostela, ale Chrám ještě tehdy nestál. Chrám vystavěl až Davidův syn Šalomoun. Tohle byl zatím veliký stan.
V tomto stanu se teď slaví první bohoslužba v novém hlavním městě. A my teď máme úplně první písničku, která se tehdy zpívala. Je mi jasné, že si jí lidé zpívali dál, upravovali ji, trochu měnili, aby se jim lépe zpívala, nebo si zrovna nemohli na nějaký kousek vzpomenout, tak to trochu přeházeli. To se stává dodnes. Ohlasy této písničky najdeme v Bibli na víc místech. Nejen v některých Žalmech, ale třeba u proroka Izajáše.
My se z té písničky, z 96. žalmu, budeme teď učit 3 způsoby, jak uctívat Boha. Co je vhodné, správné, co máme dělat, co se Pánu Bohu líbí.
Úkol číslo jedna: Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jeho jménu. Úkol číslo jedna je „Dobrořečit Božímu jménu“ - dnešním jazykem bychom řekli „uctívat Boha“. Často slyším větu: „Zazpíváme si písničku tu a tu…“ Pozor na to „si“. Zazpíváme si? Co říká autor žalmu? Komu máme zpívat? Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jeho jménu! Když zpíváme, Pán Bůh také poslouchá. Nejde jen o to, zazpívat „si“, ale opravdu chválit Boha. Oslavovat Boha. Hlavně proto chodíme v neděli do kostela – abychom tu společně chválili Boha. Jde o oslavu Boha. Jde o to si Pána Boha vážit a děkovat mu za všechno, co pro nás dělá.
Úkol číslo dvě: Zvěstujte den ze dne jeho spásu, vypravujte mezi pronárody o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech. Misie. Máme druhým lidem vyprávět o tom, co Bůh dělá. Jenže k tomu, abychom to mohli vyprávět, tak je potřeba také s Bohem něco prožívat! To bychom se měli sami sebe ptát: co jsem dneska, včera, minulý týden prožil s Bohem? Za co jsem mu vlastně v modlitbě poděkoval? A když už za to děkuji v modlitbě Pánu Bohu, tak nám žalmista říká, že to máme klidně říkat i kamarádům a vůbec lidem kolem sebe. Aby i oni poznávali Boží dobrotu.
Úkol číslo tři: Přineste dar… Tomáš Bedrník mě už roky upomíná, že bych měl někdy kázat o desátcích. Po konventu možná napíšu něco do Brány, protože se tam o penězích bude jednat. V tom žalmu ale o to celkem zřetelně jde – o dary na provoz chrámu. Co by to tedy mohlo být? Jistě peníze, ale tehdy třeba i jídlo pro kněze. Když se obětovalo, tak jen u několika málo obětí se spálilo všechno. Většinou jen tuk, nebo vnitřnosti. Ale část z toho zůstala kněžím k jídlu. Péče o provoz sboru. Nu, to je spíš na dospělé. Ale něco je pro každého. V Novém Zákoně se tohle přinesení oběti Bohu vysvětluje ještě jinak. Apoštol vyzývá, abychom sami sebe přinášeli jako oběť. Co to může být? Jak můžeme sami sebe obětovat? Máme se nějak upálit? Jistě, že ne! Jde o to pomáhat si. Pán Bohu se to líbí. Přijímá to jako správnou oběť.
Chválit Boha, vyprávět o něm druhým a také sám něco dělat pro církev a pro druhé. Pak z nás bude mít Pán Bůh radost a my se můžeme spolu s autorem žalmu radovat, že už brzy přijde na tento svět jako soudce nebe i země.
Víme totiž jednu věc, kterou ani ten autor žalmu netušil. Kdo že bude tím soudcem, který přijde na tento svět? Pán Ježíš. Ten, který nás má rád a který nás chce vzít k sobě do nebe.
Amen.