Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
jakýmsi mottem dnešního kázání a jeho základním poselstvím by mohl být citát jistého filosofa: „Nauč se děkovat, to tě naučí myslet.“ (Ne, nečetl jsem Heideggera, cituje to kdesi katolický kolega Karel Satoria.) 103. žalm je děkovací žalm od začátku až do konce. Žalm vyzývající k děkování lidi i anděly. Tak nad tím žalmem budeme dnes přemýšlet nad děkováním Bohu.
Za co se má Bohu děkovat bude ale až druhá otázka dnešního kázání. Ta první se ptá po tom, k čemu je takové děkování vůbec dobré. Proč děkovat Bohu? Možná z toho má Bůh sám radost. Prorok Sofonjáš (oblíbený charismatický odkaz 3,16) říká: „Neboj se, Sijóne … Hospodin, tvůj Bůh, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ Hle, Hospodin se raduje z toho, že jeho lid vzývá Jeho jméno a slouží mu společnou paží (v. 9). Ale myslím, že i víc jde o nás samé, protože děkováním vyjadřujeme rozpoznání nesamozřejmosti toho, co se děje. Nu – to je ten Heidegger! Když děkuji, jsem v pozici toho, kdo ví, že se tu děje něco nečekaného.
Jestliže se nechám ovládnout pocitem, že to co mám, je samozřejmé a přirozené, proč bych za to děkoval. Je to přece něco, co je normální. Co by šlo očekávat. Co si mohu nějak nárokovat, právě proto, že to je přece normální a přirozené. Když ale děkuji, ocitám se v pozici toho, který ví o nenárokovatelnosti toho, za co vyjadřuji svoji vděčnost. Když někoho za něco pochválím, tak tím vyjadřuji, že to není samozřejmé, co udělal. Jestliže tu pochvalu nehraju, jestliže to ode mne není nějaké manipulativní neřádstvo, pak tím, že chválím, tím vypovídám něco o sobě. O svých postojích, o svých názorech. Jsou-li věci normální a přirozené, za ty se neděkuje. To až ve chvíli chvály, oslavy a dobrořečení vyjadřuji vlastní postoj, že je nesamozřejmé, co ten druhý udělal. Odtud už je jen krůček k vděčnosti. K radosti, že tenhle svět není zas tak strašlivé místo pro život, když je tu pořád ještě nějaké nesamozřejmé dobro. Takhle mne „děkování učí myslet“ (pořád ten Heidegger). Děkování, rozpoznání nesamozřejmosti toho, co se kolem mne děje, to mne vede vděčnosti. Mění to moje vlastní myšlení, moje vlastní postoje.
Na první otázku už tedy odpověď máme. Proč děkovat Bohu? Nejen, že z toho má radost Bůh, ale je to dobré i kvůli nám samotným. Dokonce bych řekl, že nás k tomu skrze Písmo vede Bůh především kvůli nám samotným. Chvály, díky, oslava, dobrořečení – to mění nás a mění nás to k dobrému. Dává nám to prožívat vědomí nesamozřejmosti toho, za co děkujeme. Bůh nás k tomu vede, protože tohle je naprosto realistický pohled na život. Ono spoustu věcí zcela nerealisticky považujeme za samozřejmost a zvykli jsme si na ne. Ale co bychom si v tomto světě mohli nárokovat? Když bychom si měli udělat seznam toho, co si jako lidé opravdu zasloužíme, tak na co máme neoddiskutovatelné právo? Je na to celá „Listina práv a svobod“, kde se mluví o právu na život, zdraví, důstojnost, osobní svobodu, čest, dobrou pověst, právo na svobodu pohybu a pobytu, svobodu projevu… Když jsem si ta práva pročítal a vypisoval, bylo jich asi na deset řádek. Jenže jak jsem tak procházel, docházela mi právě jejich nesamozřejmost. Uvědomoval jsem si, jaký to byl dlouhý zápas trvající již stovky let, aby tato práva byla obhájena. Také kolik je na světě míst, kde by bylo absurdní se nějakých takovýchto (pro nás samozřejmých práv) domáhat. To vůbec nejsou nějaká logická a přirozeně nárokovatelná práva. To je naprosto nesamozřejmé, že jsme se narodili do země a doby, kde se za základní lidské právo považuje svoboda svědomí a náboženství.
Mně stačil týden na silnicích Ukrajiny a v pravdě se slzami v očích jsem za Užhorodem vjížděl na území Evropské Unie, tedy na území, kde pro mne platí při jednání s policií vymahatelnost práva a nejen čtyřicet euro úplatek. Řečeno s klasikem české literatury: „Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci, aby jenom hřála.“ Za domácí úkol si zjistěte, odkud to je.
Suma sumárum bod první: Děkování nás mění. A mění nás k lepšímu. Prostřednictvím děkování (tedy „díky díkům“) si uvědomíme nesamozřejmost toho, za co děkujeme. A tím víc si toho budeme vážit, tím víc o to budeme pečovat, tím víc to budeme rozvíjet.
Takže – za co. Nejprve taková evangelizačně letáčková „hištórka“: Věřící maminka učila své dítě prosit Boha za každou věc, kterou si žádalo. Jedenkrát se dítě obrátilo k matce se slovy: „Maminko, já už se nebudu modlit.“ „A proč?“ táže se udiveně matka. „Podívej se, maminko, já už všecko mám. Mám tebe, tatínka, mám všecky možné hračky, já už nic nepotřebuji.“ „Dobře, dítě,“ praví matka. „Když už nepotřebuješ za nic prosit, tak teď začni za všecky věci Pánu Bohu děkovat.“ Dítě si hned kleklo a svým dětským způsobem začalo děkovat – za maminku, tatínka, že se mají všichni rádi, za zdraví, za houpacího koně, koloběžku…V dalších slovech jmenovalo všechny hračky, najednou se zastavilo v modlitbě a říká: „Ale maminko, tomu děkování by nebyl konec!“
Před chviličkou zpívaná píseň 638 nám poskytuje nějakých 20 témat či okruhů, za které je možno děkovat, ale přiznávám, že mám s touto písní osobně problém, konkrétně tedy s první slokou a děkováním za každá nový den. Připadá mi, že jich už bylo docela dost a to, že jsem statisticky kousek za půlkou, mne spíš leká. A tak se vracím k 103. žalmu a těší mne, že má jiné pořadí. To, k čemu se písnička dostane až v poslední sloce a co zbožné děcko neřeklo vůbec, to je červená nit celého žalmu – odpuštění hříchů.
Hřích. Další slovo, které ze současného slovníku běžného člověka prakticky vymizelo. Spolu s vědomím vděčnosti mizí i vědomí toho, jak nás naše selhání oddělují od Boha. Tohle je problém nás – křesťanů! Když bychom si každý sám za sebe položili otázku, co je největší problém mého života, co fakt potřebuji ve svém životě vyřešit, co mne osobně nejvíc pálí – asi to nebude to, že hřeším. O to víc je potřeba si připomenout Davida, jehož žalm si vykládáme. David toho prožil dost, za co by mohl děkovat. Ale když si tak řekne „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“ tak jako první Boží dobrodiní zmíní: „On ti odpouští všechny nepravosti.“ Na tom poznává Boží dobrotu jako první.
Proč? Bude to srozumitelné, když si uvědomíme, co je hlavní problém hříchu. Je to minutí se cílem. Sejití ze správného směru. Rozumějme – minutí se Boha jako cíle našich životů. Sejití z cesty, která vede k Bohu. Dnešním jazykem řečeno: zapomenout na smysl života. Žít ne-smyslný život. Možná dlouhý, možná veselý, možná zdravý – ale nemající smysl. Tedy pozor – z pohledu věřícího nemající smysl. Věřící člověk pak hledá smíření s Bohem. Když od něj přijme odpuštění hříchů, tak se vrací zase do dobrého směru. Hospodin… dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky. Máme pravidla, podle kterých by měl věřící člověk žít.
Jasně – je to stále pohled věřících. Potud podtrhuji, že nevěřící může prožít život dlouhý, veselý a spokojený – jen je to život, který z pohledu věřícího nejde dobrým směrem, protože v něm chybí právě to rozpoznání hříchu a potřeby jeho odpuštění. Potřeby mít na prvním místě srovnaný vztah s Bohem a teprve od toho odvozovat cokoliv dalšího.
Bůh ovšem toto smíření nabízí všem. Nabízí ho až marnotratně. To přirovnání „… jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí“ ukazuje až k Ježíšovu podobenství o rozmařilém synu, který u svého otce nalezl slitování, ve které ani nedoufal. 103. žalm ukazuje Hospodina slitovného a milostivého, shovívavého a nejvýš milosrdného. Ukazuje Boha, který s lidmi nejedená podle jejich hříchů, ale podle svého nekonečného milosrdenství. Nedostáváme, co bychom si zasloužili, ale jsme obdarováni dobrem. Tady už křesťan vidí dokonalé novozákonní naplnění těchto Božích vlastností v Ježíši Kristu. V Ježíši přišel Bůh na tento svět. V Ježíši nám jako dar dává sám sebe. Na Ježíši můžeme poznávat, jaký je Bůh. Je to ten, který sám jde, aby pomohl lidem najít smysluplný život.
Tohle je ale zvěst již ve Starém Zákoně. Takového Boha poznává už žalmista a právě toto rozpoznání ho vede k vděčnosti, k dobrořečení, k díkům. Na prvním místě k díkům za odpuštění hříchů. Uvědomuje si nesamozřejmost toho, že věčný a všemohoucí Bůh se takto sklání k lidem a jejich hříchy jim odpouští. Tím spíš se pak žalmista snaží dodržovat jeho smlouvu, pamatovat na jeho ustanovení a plnit je. Ne ze strachu z trestu, ale z rozpoznání, že to je konečně život, který má smysl.
Žalmista se naučil děkovat, protože poznal, za co je třeba děkovat především. Poznal, co je v lidském životě důležité. Co je základ pro všechno ostatní. Mít srovnaný vztah s Bohem. Žít co možná tak, aby tento vztah srovnaný zůstal. Nezůstane-li, pak důvěřovat Božímu milosrdenství. Bůh s námi nenakládá podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí.
To je i pro nás dobrý základ pro život, který má smysl a který nekončí ani smrtí.
Amen.