Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
dnes bude řeč o přípravě na setkání s lidmi, kteří mají na křesťanství jednoznačně špatný názor. Nad prvním listem Petrovým se dostáváme do doby, kdy už je křesťanská církev nejméně čtvrt století součástí tehdejší společnosti a podstatná část tehdejšího obyvatelstva na tuto podivnou židovskou sektu pohlíží s neskrývaným opovržením.
O křesťanech se totiž šíří strašné zvěsti z nejrůznějších stran. Dokonce i sami židé je prohlašuji za kacíře a svůdce. Jistě, o židovském náboženství může mít slušný římský občan ledasjaké pochybnosti. Odmítají bojovat za Řím v armádě, neuznávají něco tak dobrého, jako jsou olympští bohové! Ale když i ti tak výluční a oddělení židé někoho prohlašují za hanebníky, tak je potřeba mít se tuplem na pozoru. To už budou tihle křesťané dočista bezbožníci a tak rozvraceči starých pořádků a ohrožení pro celé lidstvo. Šíří se o nich poměrně zaručené informace o kanibalistických rituálech. Považte, že oni prý na svých shromážděních pijí lidskou krev! Oni jedí lidské maso! Že prý je to jejich mistr naučil, že prý jim sám svoje tělo dával jíst a krev pít. Ba dokonce prý řekl, že kdo jeho tělo nebude jíst a krev pít, tak se těžce proviňuje. A v řadě neposlední – kdo se k tomu proudu hlásí?! Jsou tem snad nějací významní lidé? Někdo, koho by bylo možno brát vážně? Boháči, intelektuálové, státní úředníci?! Nic takového – jen spodina. Otroci, nádeníci a nevzdělanci.
Nejspíš ještě nejde o dobu Neronova či Domitianova systematického pronásledování církve. Pokud něco, tak spíš místní výbuchy hněvu, jak se o pár desítek let kdesi v Galii zjistilo a úředně ověřilo a zaprotokovalo, že křesťané jsou samou svojí existencí příčinou moru a neúrody a po zásluze jich tedy bylo 50 v Lyonu popraveno. Ale ještě častěji ani ne tak systematické pronásledování, jen jakési menší naschvály a ústrky. Anonymní udání sousedů a zvůle lokálních úředníků, kteří čekají na úplatek, ale toho se od chudých křesťanů ne a ne dočkat a tak si na nich aspoň vybíjí vztek, že se jimi vůbec musí zaobírat.
Do této situace Petr píše: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.“ „Vyslýchat“ ukazuje na tu nepříjemnou situaci. Není to zdvořilý dotaz zvědavce a už vůbec ne přátelský rozhovor. Svědectví má být o „naději“. Čeho se „nadějeme“ – tedy jakou čekáme budoucnost a co dělat, aby byla dobrá. Na tomto místě si pod tím slovem můžeme představit celou křesťanskou zvěst. Svoji víru. Svoje křesťanské přesvědčení. Na to se totiž oni vyslýchatelé ptají, protože nemají žádnou konkrétní představu, o co v křesťanství jde – jen vědí, že to je určitě něco moc špatného!
Shledávám situaci Petrových adresátů a nás vcelku dost podobnou. Být křesťanem dnes v České Republice není nebezpečné, ale s nějakou to obecnou nevraživostí se křesťan potkává docela snadno. Krajně neinformovanou nevraživostí. Tady bychom Petrovým čtenářům mohli rozumět velice dobře. Dokud jsme v kostele, tak jsme mezi svými. Mluví se učeně o „sociální bublině“, ve které žijeme a ve které je nám dobře. Sejdeme se s těmi svými, se kterými si ve většině postojů sedneme. Někdy za vchodem do kostela doba vymknutá z kloubů šílí, ale nám je tady vlastně dobře. Dříve nebo později se ale s tím okolním světem budeme muset konfrontovat a v tu chvíli je dobré počítat s tím, že ta konfrontace nejspíš nebude úplně příjemná. Najednou nejsme (řečeno s Poláčkem) „my hoši, co spolu chodíme“, ale podezřelá banda černoprdelnických pámbíčkářů, která už zase natahuje svoji hamižnou pracku, nabízí odpustky, chce se tu roztahovat na Staroměstském náměstí s Mariánským sloupem a v megaloupeži století (zvané církevní restituce) okradli náš národ o miliardy, tak teď jim to aspoň pořádně zdanit! Jen mimochodem – starocírkevní perikopa na dnešní neděli je Ježíšův rozhovor o dani císaři. Ale problematiku navrženého zdanění restitučních náhrad jsme probrali na biblické hodině
A zase – žádné systematické pronásledování to ani zdaleka není. Dveře na kostel nám počmáral vandal fascinovaný bílou plochou. Ne bojovník proti církvi. Žádné pronásledování. Tohle jsou jednotlivci. Tuhle pošklebky a támhle jedovatý článek v novinách či komentář na internetu. Většina se nepřidá, ale v posledku souhlasně přikyvují a v internetové diskusi lajknou, ba i rozzuřeného smajlíka přidají.
Jistě – něco podstatného nás odlišuje. Na rozdíl od prvotních křesťanů tady velký podíl viny padá na hlavu křesťanů a jejich mizerného svědectví o Kristu. Friedrich Nietzche si kdesi povzdechl: „Já bych rád věřil ve Spasitele Ježíše Krista, kdyby křesťané vypadali trochu více spaseně“. Můžeme si to převést do formulace: Kdyby na křesťanech bylo z pohledu nevěřících více poznat, že jsou křesťané. Že je to mění k lepšímu. Církev si nevzala k srdci to, čím apoštol Petr pokračuje: „Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni. Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy.“ Těch zlých činů bylo více než dost.
Tím spíš ovšem potřebujeme dnešní text, který nás učí, jak s nevěřícími jednat. Jak komunikovat s těmi, kteří jsou předem poněkud nedůvěřiví. Z části kvůli neopodstatněným pomluvám, ale z části i kvůli naprosto realistickému zhodnocení situace. Kvůli rozpoznání, že křesťané jsou čas od času taky nepěkné potvory. Jak jim svědčit o Kristu, o křesťanství, o své víře…?
Petr má do této situace dvě zásadní poznámky. Buďte vždy připraveni dát odpověď… a čiňte to s tichostí a s uctivostí.
Nejprve tedy o přípravě. Stará struktura ve mně se při výzvě „buďte připraveni“ zatetelí, protože na výzvu „K budování a obraně socialistické vlasti Buď připraven!“ znám správnou odpověď. „Vždy připraven!“
Nejsme v Pionýru, ale o přípravu tu skutečně jde. Písmo na mnoha místech vyzývá, abychom byli připraveni na druhý příchod Páně. Známe ty Ježíšovy výzvy „I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“ (Lukáš 12,40). K těmto vpravdě adventním motivům se můžeme vrátit za pár týdnů, protože se začátkem prosince začíná i advent. Teď ale jde o přípravu na situace ještě v tomto světě. Když je člověk dobře připraven, tak si nemusí dělat starosti. Takhle rozumím onomu Ježíšovu … když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. (Mt 10,19–20) Nejde o spoléhání na to, že se v danou chvíli ocitneme ve vytržení mysli, ale že budeme tak dobře zakotveni ve své víře, že to z nás prostě poletí úplně samo. To, co jsme se naučili díky studiu Písma modlitbám a vůbec duchovním životem, to si Duch svatý v tu chvíli použije. Když apoštol Petr o Letnicích kázal, nebyl v žádném vytržení mysli. Prostě jen přeříkal jádro toho, co ho po několik let učil Pán Ježíš. Za ty roky byl dobře vyučen, dobře připraven. Biblickým odkazem na proroka Joele vysvětlí naplnění svatodušního proroctví a pak v pár větách vysvětlí: „Ježíš zemřel, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Na nás je uvěřit, že to nebylo jen tak. Ježíš zemřel za naše hříchy. Hříchy nám byly odpuštěny, tak bychom teď měli změnit svůj život.“ Zvěst Evangelia shrnutá na dva řádky textu.
A nezapomínejme, že nepřišli žádní nadšení sympatizanti. Petr odpovídá lidem, kteří v lepším případě přišli s otázkou, co že se to děje, ale řada z nich s přesvědčením, že jde o nějakou opileckou ostudu! Ale Petr byl dobře připraven dát odpověď těm, kdo ho přišli vyslýchat o naději, kterou má.
Bez přípravy to nejde. Když máme jít na nějaké jednání, připravujeme se. Se šéfem, s úředníkem, s prodavačem… Musím si rozmyslet, co s ním chci řešit, vědět, o co mi jde, čeho chci dosáhnout. Když jdu k doktorce, tak si také promýšlím, na co všechno se mě bude ptát. Což teprve, když si mě zavolají na policii s výzvou k podání vysvětlení. A tady máme situaci popsanou slovem „vyslýchat“. Nu – na to je potřeba se řádně připravit. Vždyť už víme, že ti, kdo nás „vyslýchají o naději“ jsou v souvislosti listu oponenti, protivníci. Nejde o zdvořilostní dotaz či dokonce vstřícný zájem, ale o to obstát v protivenstvích posměváčků a pronásledovatelů. Je to situace ovce mezi vlky (Mt 10,16), představa křesťana před římským soudem a soudce se ptá: „Tak vy jste ti křesťané?! Co jste zač?! Co děláte? Proč to děláte?!“ V tu chvíli je naším úkolem dát dobrou, jasnou a jednoznačnou odpověď.
Tohle není misie! Snad bychom mohli cizím slovem říct, že to je „apologie“. Obrana. Úkolem není dotyčného obrátit, ale svědčit mu. Obhájit svoji pozici. Svoji víru, svoje postoje, svůj pohled na svět. To, co jsme načerpali v kázáních, biblických hodinách, vlastním studiu, ale i v modlitbách, písních. To, co máme v hlavě. To, co umíme nazpaměť. K tomuto tématu mě dovedl 117. žalm z prvního čtení – jeden z prvních biblických textů, který jsem se naučil nazpaměť. V okamžicích zkoušek a okušeních velice dobře pomáhá právě to, co umíme nazpaměť. Člověk se má ve svých formulacích o co opřít. Jsou to dobré záchytné body pro následné vyjádření a vysvětlování vlastních postojů.
Nejde ale o to nadrčet se nazpaměť spoustu veršů, či dokonce připravené odpovědi na všechny možné otázky. To je jen velice užitečný, ale stále jen pomocný nástroj. Ještě jednou se vrátím k situaci apoštola Petra o Letnicích – tohle byla situace, kterou naprosto nečekal. Na kterou nebyl konkrétně a jasně připraven. Neměl předem připravené odpovědi – ale obstál. Čeho je srdce plné, tím ústa přetékají. Jeho srdce bylo plné víry v Krista, který zemřel za jeho hříchy – tak to právě takto jednoduše lidem řekl. Nejde o to se nabiflovat poučky, ale žít aktivní křesťanský život. Pak nás taková situace nerozhodí, nevyvede z míry. Budeme připraveni dát odpověď každému, kdo by nás vyslýchal o naději, kterou máme.
Být připraveni. To je první Petrova poznámka, jak obstát v situacích ne tedy pronásledování, ale všemožných dotěrných otázek, posměšků, urážek… Je-li kdo pevně zakotven ve své víře, tak on už Pán Bůh dá a v potřebnou chvíli naskočí vhodná slova.
Druhá Petrova poznámka pak popisuje způsob, jakým to máme konat. Když už jsme kovaní křesťané, aktivní účastníci bohoslužeb a vůbec církevního života, a když už nás někdo vyslýchá o tom, v co věříme, máme to činit s tichostí a uctivostí.
Nad těmi slovy jsem hodně přemýšlel. Na první poslech hovoří o vztahu k tomu, kdo nás vyslýchá. Mluvit v klidu, s respektem. Nestrašit Božím soudem, nevyhrožovat peklem. Člověk, který i na přímý útok odpovídá rozvážně a klidně, tak si třeba i získává respekt u okolí. Neklesnout na úroveň vulgarit, urážek – protože mám k tomu druhému úctu. To první slovo k tomu ukazuje celkem zřetelně. Mluví o tichosti, krotkosti, jemnosti, mírnosti, vlídnosti. Takový člověk nekřičí, nenadává. Nejde mu o to za každou cenu prosadit svou. Jak nás varuje ve svém listě apoštol Jakub (1,19-20) – máme být rychlí k naslouchání, ale pomalí k mluvení, pomalí k hněvu, protože lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíme.
I když na nás někdo útočí, neodplácejme stejnou mincí. Zůstaňme tišší, krotcí, jemní, mírní a vlídní. Zapamatujme si to jako návod k jednání i jako varování. Poklad evangelia, které zvěstujeme, máme v hliněných nádobách svých vlastních schopností. Tedy v tomto případě spíš neschopností. Písmo nám obrazem hliněných nádob ukrývajících cennost důrazně připomíná, že Boží síla se projevuje v naší slabosti – abych do trojice k Petrovi a Jakubovi připomněl ještě apoštola Pavla, který nám klade na srdce totéž. Možná jsme prudcí, rázní, divocí a je jen lidsky přirozené nechtít ve sporu prohrát. Právě tak zcela lidská je touha mít poslední slovo a mít navrch. Abychom tedy ve „svatém nadšení“ neudělali evangeliu medvědí službu, tak nám apoštolové svorně připomínají, že tou vlastní zbraní je přece evangelium samo. V jiném obraze, v přirovnání křesťana k vojákovi, apoštol Pavel připomíná, že naší jedinou zbraní je „meč Ducha, jímž je slovo Boží“ (Ef 6,17) V něm je síla. My zůstaňme tišší, krotcí, jemní, mírní a vlídní.
Podle mne k tomu ukazuje to druhé slovo, kterým Petr upřesňuje, jak že máme odpovídat. Máme mít „fobos“. Volné překlady mluví o tom, že máme mít úctu, uctivost, ostýchavost – ale fobos je v Novém zákoně napořád strach či bázeň. Nemyslím, že bychom se měli bát lidí. Tady jde o bázeň Boží, což je biblický opis pro víru. Máme svědčit v jemnosti ve vztahu k lidem a zároveň v bázni před Bohem. Dvě polohy, které musíme udržet zároveň! Láska potřebuje pravdu a pravda potřebuje lásku. Láska bez pravdy je falešná a pravda bez lásky krutá. Kdyby tam byla jen ta jemnost vůči lidem, snadno sklouzneme k podbízivosti. Neurazit, nenaštvat, nenarazit. Raději souhlasit s každou pitomostí toho druhého, jen ať je pokoj a my nejsme obvinění z toho, že nejsme tišší, krotcí, jemní, mírní a vlídní. Kdyby tam byla jen bázeň před Bohem, ukazuje to až k zapáleným hranicím pod kacíři.
Je potřeba mluvit s lidmi tiše, krotce, jemně, mírně a vlídně, ale zároveň tu máme ještě druhou podmínku – jak se naše postoje srovnávají s bázní před Bohem? Nekýváme v zájmu poklidu na nějaké kacířstvo? Neodsouhlasíme pro klid v baráku nějakou špatnost? Nemlčíme ke zlu jen proto, že nechceme zbytečně „kalit vodu“? Tady najednou znovu přichází do hry naše víra. Do třetice apoštol Petr o Letnicích – nechlácholí lidi s tím, že se nic neděje a ať se poklidně rozejdou domů. On je plný radostného přesvědčení, že Ježíš byl vzkříšen, žije a chce měnit životy všech těch lidí, co se sešli. Proto v klidu, tiše, krotce, jemně, mírně a vlídně, a zároveň jednoznačně vykládá jádro křesťanské zvěsti. Připravoval se na to po Ježíšově boku roky, je to něco, čím osobně žije, čeho je pln. V tu chvíli se stává nástrojem Ducha svatého. Skrze jeho ústa zní jasné Boží slovo, ta jediná zbraň, kterou máme k dispozici a která v tu chvíli zasáhla na tři tisíce lidí.
„Hotovi pak buďte vždycky k vydání počtu všelikému, kdož by od vás požádal zprávy z naděje té, kteráž jest v vás, a to s tichostí a s bázní,“ překládají kraličtí a pro nás to znamená výzvu žít aktivním křesťanským životem, růst duchovně, růst v poznání evangelia. Pak budeme připraveni dávat v klidu a pohodě dobré odpovědi všem, kdo se budou na naši víru ptát.
Amen.