Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratří a sestry,
kdy bude konec světa? Nikdo to neví, ale ta otázka, kterou vyslovili učedníci, kdy že bude skonání věků, je skryta v duši každého člověka, i když o ní mlčí. Konec je slovo, které není příjemné, budí úzkost, protože se týká každého z nás, našeho života, naší budoucnosti. Konec ji rozmlžuje, ba škrtá, pokud není spojen s příchodem Páně, o němž učedníci také něco tuší.
Skoro bychom řekli, že se neměli ptát. Kdo se ptá, moc se dozví. A jsou to informace, které nepotěší. Jestliže český básník řekl o autorovi té známé knížky Broučci, že dovedl dětem říci o smrti a nepolekat je přitom, Pán Ježíš tak útěšně a poeticky nemluví; ví, jak to na učedníky zapůsobí, proto jim říká: „Hleďte, abyste se nelekali.“ Strach je asi nejrozšířenější pocit mezi lidmi, násobí se rychle, politici ho dobře využijí k prosazení svých programů. I ti mesiášové, o nichž Ježíš mluví, se podbízejí dodnes těm, kteří se cítí ohroženi a vsadí na ně svou důvěru. A vychladlá láska je také jedním ze znamení blížícího se konce, protože „se rozmůže nepravost.“ Zřejmě jde o lásku k Bohu, kterou příliv zla ochladí jako ledová fujavice. Úkolem Ježíšových následovníků je vydržet až do konce, který nastane, až všem národům bude zvěstováno evangelium. „A potom přijde konec“. Tak jsme to slyšeli z Matoušova evangelia.
V našem textu z Petrova listu také není žádný časový údaj o konci, který postrádáme také v Ježíšově odpovědi učedníkům. Ale slyšíme zde, co by nás možná ani nenapadlo. A to, že ten konec se týká naprosto všeho, nejen lidí, ale věcí, vší stvořené skutečnosti. Kralický překlad to vyjadřuje až pohybově: „Všemu se pak přibližuje konec.“ Jde stále nám blíž, skoro naproti. A řecké slůvko pro konec, TELOS, má přitom ještě druhý význam, který znamená cíl. A to je něco mnohem krásnějšího, než jakási tečka za vším. Je rozdíl, když řeknu: „jsem v koncích“, nebo když vím: „jsem v cíli“. A co to znamená, můžeme aspoň trochu pochopit ze slov apoštola Pavla, která jsme slyšeli na začátku. Jsou to slova nezměrné naděje, která je vztažena nejen na nás, kteří věříme Pána Ježíše a milujeme ho, ale týká se všech. „Všem věcem se přibližuje konec“, všechno má před sebou cíl, naplnění, slávu. Víra, která má vždycky vedle sebe naději a lásku, ta dobře vnímá, jak všechno — ať už to ví, nebo ne, po tom cíli touží, příroda, vesmír, lidé všech kultur a náboženství. Všichni jsme zasvěcenci nicoty a zániku a sténání, veliký vzdech úzkosti zná nejen stvoření, ale i my, věřící v Božího syna. „I my sami, kteří již máme Ducha jako příslib daru Božích, i my ve svém nitru sténáme“ (Ř 8,23) Ale Kristův apoštol však ví: „Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ (Ř 8,29). To je tedy konec, který je cílem, k tomu Pán Bůh řídí celé dějiny stvoření, navzdory strašným vinám člověka, navzdory utrpení, bolesti, sténání všeho živého, které máme na svědomí, navzdory pokažení všeho, na co sáhneme — ten cíl září jako světlo naděje do tmy: svoboda a sláva dětí Božích. Jistě že v Písmu jsou i jiné pohledy, zdaleka ne tak útěšné, na konečné vítězství Boží spravedlnosti nad lidským zlem na posledním soudu. Temné obrazy poslední knihy Bible budí hrůzu. Ale ani tady, ve Zjevení Janově, ta Pavlova naděje, že všechno neskončí vesmírnou katastrofou, ale všechno bud dovedeno do cíle, neskonale krásného, se neztratila. 21. kapitola Zjevení ujišťuje: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku ani bolesti už nebude — neboť co bylo, pominulo.“ Tato slova zazněla podle přání našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka při pohřbu v Lánech nad jeho rakví.
Konec v pohledu víry není důvod k zoufalství, ale protože je to cíl, můžeme se na něj těšit. A protože sám Pán Ježíš podle svých slov, která navazují na tento oddíl, je Alfa i Omega, počátek i konec, ten cíl je on sám. A přibližuje se, to víme spolu s autorem Petrova listu, který dodává: „Proto žijte rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám.“
Jinými slovy: rozumný pohled na skutečnost a střízlivý nadhled patří k modlitbě a životu křesťana i v pohnutých dobách před příchodem Páně. Víra není zbožné šílenství, jakási psychická vyšinutost, která se v dějinách církve mnohokrát objevila a způsobila obrovské škody. Být rozumný, rozvážný, znamená také mít nad sebou kontrolu a doslova „být při smyslech“, nikoli se zmítat v jakémkoli duchovním opojení; víra, která se nedá opít rohlíkem, která se nedá strhnout představami o té či oné záchraně v tom či onom mesiáši, nepohrdá rozumem, který je darem Božím, nikoliv děvkou ďáblovou, jak to prý řekl popuzený reformátor, jehož jubilem jsme vzpomínali. Rozum, který je hotov se modlit, sklonit se před autoritou nejvyšší, by nám neměl scházet, naopak, stejně jako střízlivý pohled na skutečnost, kdy máme vnitřní nadhled, kdy se nedáme intoxikovat panikou, nenávistí a nejrůznějšími jedy, které leptají náš vztah k bližním. Cíl, kterým je Pán Ježíš Kristus, se přibližuje: žijte proto rozumně a střízlivě, byste byli pohotoví k modlitbám.
Nedávno jsem v televizi slyšel českého politika, který dostal od moderátora hodně intimní otázku: „Modlíte se?“ Starý muž s knížecím titulem odpověděl: „Modlím se pravidelně vždycky večer.“ Potěšila mě až vyznavačská jasnost této odpovědi. Vždyť ten, kdo se modlí, nespoléhá na sebe, ale na Pána Boha. A věřící člověk, ať už se modlí večer či během dne, se k němu obrací s důvěrou, že je dobrý a na věky trvá jeho milosrdenství, řečeno slovy žalmu.
Vyhlídka Petrova listu zmiňuje modlitbu v množném čísle: buďte pohotoví k modlitbám. Jsou opravdu různé podoby modlitby: nejčastější jsou prosby, jak sami dobře víme. Ale to není všechno. V modlitbě také svého Boha chválíme a děkujeme mu. Prosit dokáže leckdo: dívka v Diagnostickém Ústavu mi nedávno řekla: „Já sice vůbec v Boha nevěřím, ale před písemkou se vždycky modlím, abych to měla správně.“ Jen skutečná víra dokáže žasnout na Božím dílem, nad jeho moudrostí, kterou právě ten pokorný rozum křesťana kam se jen podívá, na kvítek na louce či na hvězdné nebe. Jen zralá víra dokáže děkovat za každé nové ráno, které je darem, prostě za všechno a je toho nepřeberná řada. Buďte tedy pohotoví i k těmto modlitbám chvály a vděčnosti, slyšíme z našeho textu.
Cíl je stále blíž a proto víra se vší rozumností a střízlivostí se o to víc modlí. Naděje vyhlíží všem katastrofickým prognózám navzdory až za horizont vší naší zkušenosti, až tam, kde „i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ (Ř 8, 21) Ale láska, která je podle apoštola Pavla největší a podle Petrova listu jde o ni především, ta láska křesťanům sluší nejvíc. Ne jako okřídlené rčení, ale jako vzájemný vztah, ne jako chvilkový pocit, ale jako trpělivé přijímání bratra a sestry v Kristově společenství. Mít víru v dnešní době je těžké, žít nadějí, když na nás všude dopadá beznaděje, je ještě těžší, ale nejtěžší je mít vytrvalou lásku jedni k druhým. Vždyť právě podle slov Páně v době před jeho příchodem „vychladne láska mnohých“ Jak je těžké mít lásku, která hřeje!
Ale právě jenom tato „praktikovaná láska,“ v níž je přijetí, porozumění, tolerance a shovívavost, prostě láska, kterou má Bůh k nám, přikrývá to, co je jinak moc dobře vidět, naši bědnost, ubohost a zbytečnost. Víra bez lásky může se stát fanatismem, naděje bez lásky blouznivectvím. To všechno známe z církevních dějin, ale také z naší přítomnosti. Láska však přikrývá i tyto hříchy církve, naše hříchy. A proto jde o ni na prvním místě, zvláště v době, když očekáváme Krista, svého Pána, který je počátek i konec, cíl a naplnění všeho. Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumné a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým, vždyť láska přikryje množství hříchů.
Amen.
Luděk Rejchrt