Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
co se tak od Mojžíše a od všech proroků vztahuje na Ježíše? Co všechno asi Ježíš učedníkům jdoucím do Emaus vykládal? Měli na cestu klidnou chůzí nějaké dvě tři hodiny času na rozhovor. Nebojte, tak dlouho tu fakt nebudeme. Využiji jen Josefova příběhu, ze kterého bylo první čtení. Příběh o nevítaném adventu toho, kterého si jeho otec vyvolil, ale jeho vlastní bratři ho odmítli.
Josefův příběh je známý, Ježíšův také – ale pojďme dnes hledat, co tyto dva příběhy spojuje. Nebudeme zdaleka první, kdo v Josefově příběhu nachází takovouto obdobu k příběhu Ježíše Krista. Používá se pojem „předobraz“. Josef je „předobraz Krista“. Události Josefova života ukazovaly ke Kristu Tak nějak připravovaly lidi na to, jak to bude s Ježíšem. Či řečeno slovy z dnešního hlavního čtení – je to něco, co se „na Ježíše vztahuje“ v této části Písma. A tak od Adventu až po velikonoční utrpení a vejití do slávy hledejme spojnice ve vyprávění o Josefovi i o Ježíšovi.
Slavíme Advent… Ježíš a Josef. V obou případech je jejich příchod poněkud nevítaný. V Jeruzalémě Herodes šikuje vojáky, aby v Betlémě povraždili všechny chlapce do dvou let věku. Velikonoční příchod do Jeruzaléma je pak poslední kapkou do poháru Ježíšových protivníků. Z prvního čtení si pak všichni vzpomeneme, jak to vypadalo tehdy o Dótanu. Hle, mistr snů sem přichází…! A jak to pokračuje? Pojďte, zabijme ho! Pak ho vhodíme do některé cisterny a řekneme: Sežrala ho divá zvěř. A uvidíme, co bude z jeho snů! Sourozenecká nevraživost, která je schopná přerůst ve vraždu. Jen z části to zachraňuje Rúben se svou žádostí neprolévat krev – tedy hodit ho do nějaké vykopané cisterny zaživa – s dobrým úmyslem ho pak potajmu vytáhnout. Čáru přes rozpočet mu udělá Juda, který se skvělým argumentem „To není hezké mít na rukou krev vlastního bratra!“ A doporučí nezabíjet, ale prodat do otroctví.
Z bratrů mluví roky špatně ukrývaná zloba. Vlastnost nepěkná, ale čím více se člověk noří do jejich situace, tím více jí rozumí. Josef má pestře tkanou suknici – oni ne. Protežovaný synáček. Izrael Josefa miloval ze všech svých synů nejvíce; vždyť to byl syn jeho stáří. Protekční děcko. Znovu a znovu se ukazuje, jak je Josef víc, než jeho bratři. Ty Josefovy sny! Jistě – sny Bohem seslané, sny, které se naplní. Jenže i pravda potřebuje vhodné načasování. Když nejmladší sourozenec vykládá svým bratrům své sny o tom, jak se mu budou všichni klanět, tak ano, pravdivě sděluje budoucnost – a stejně si tak říkám, že kdyby mlčel, udělal by pro rodinnou pohodu lépe. Dle klasické právnické historky Ivo Jahelky: „K rodinné bitce došlo poté, co syn představil rodině nevěstu, a babička utrousila: ‚To vás Pán Bůh trestá, že se nemodlíte!‘“ Co asi tak Josef čekal? Že ho bratři na základě těchto snů začnou konečně ctít? A Josefovy sny gradují! Klanění snopů je zemědělský pozemský obraz. Ale klanění nebeských těles, to už ukazuje až k náboženské autoritě. Tehdy už se i otec ohradí. Otec ho okřikl: „Jaký žes to měl sen? Že i já, tvá matka a tvoji bratři přijdeme, abychom se před tebou skláněli k zemi?“ Bratři na něho žárlili, ale otec na to nepřestával myslet.
Zastavme se tu! Otec se diví, nesouhlasí, nesedne mu to – ale nepřestával na to myslet. Jako, když v Betlémě pastýři vyřizovali andělský vzkaz (L 2,17n) a všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli, ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Nebo když se dvanáctiletý Ježíš ztratil a našli ho až po třech dnech (L 2,42-52). Jasně, že se jí to nelíbilo: „Synu, co jsi nám udělal?“ A on na to „… což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli… Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci.
„Josef přinášel svému otci o svých bratrech zlé zprávy“ čteme o Josefovi. Není to plácání malého děcka – je mu sedmnáct. Nemusel to být samozvaný udavač a donašeč, který bratry očerňoval – tak to mají některé židovské výklady. Čteme sice o Josefovi, že pásl s bratry ovce, ale až to tak vypadá, že ho otec Jákob pasoval do role pastýře svých bratrů. Miloval ho, důvěřoval mu více, než ostatním synům – a tak od něj čekal i takovouto tak říkajíc zpravodajskou službu. „Josefe, dej mi na kluky pozor, víme, že to nejsou neviňátka!“ Nu, nejsou. Ta pestře tkaná suknice ukazuje podle dávných církevních otců až kamsi k velekněžskému rouchu. Tam, kde otec Jákob nemůže být všude, tam je za něj Josef knězem rodiny. Je spojnicí a prostředníkem mezi bratry a otcem. Svoji roli plní dobře, nezakrývá před otcem jejich prohřešky – a bratry je tím více nenáviděn. Stejně jako Ježíš si postupně přidělával nepřátele tím, že odkrýval pokrytectví, formalistickou zbožnost a další hříchy svých židovských spolubratří. Ale i jeho právě k tomu jeho nebeský Otec poslal.
Josefovi bratři odešli pást kamsi do Dótanu. Vzdálili se přes dvacet kilometrů daleko od domova. Izraelské pastevectví znamená neustálé přebíhání na chudých pastvinách. Ale my tu můžeme vyrozumět i to, že se bratři vzdalují od rodinné svatyně, kterou jejich otec vystavěl v Šekemu (Gn 33,20). Josef by se na další hledání mohl vykašlat. Hledal je tam, kde měli být. Nebyli tam. Jejich problém. Mohl by se vrátit – ale přesto jde a hledá své ztracené bratry. Chce splnit otcovu vůli a najít jeho ztracené děti.
Pak je v dálce spatřil. Ať už pociťoval cokoliv, jedno bylo jasné – jde podle otcovy vůle, plní své poslání. Přichází ke svým vlastním – ale jeho vlastní ho nepřijali (cituji apoštola Jana 1,11). Josef není vítaný host a my můžeme ještě jednou z Janova evangelia slyšet analogii s Ježíšovým příběhem (J 3,19-20): … lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.
Výsledkem je plán likvidace. Promyšlený plán, aby krev neulpěla na rukou pachatelů. Chtějí se ho zbavit. Překáží jim v jejich životě. Jen ne vlastníma rukama! Nástrojem se stanou madiánští kupci, pro které je obchod s otroky právě tak rutinní záležitostí, jako pro Římany popravy vzbouřenců. Kupci nejspíš vůbec nemají tušení, že pastevci prodávají svého bratra. Za dvacet šekelů – cena za nedospělého otroka. Ježíš už byl starší a tak stál standardních 30 stříbrných.
Nu – a tím by to mohlo skončit. Z pohledu starého Jákoba je Josef mrtvý. Všechno opravdu skončilo. Jákob trhá svůj oděv na znamení smutku. Bratři ovšem dosáhli svého. Nepohodlný konkurent, ten, kdo je usvědčoval z vlastních vin, je pryč.
Jistě – Josef nesestoupil do šeólu (jak si myslí Jákob). Je prodán do Egypta. Izraelci ale důsledně používají v cestě do Egypta sloveso „sestupovat“. Odpovídá to změně nadmořské výšky, ale pro Boží lid je v tom navíc pevně zakořeněný náboženský obsah. Jít do Egypta je vždycky špatně. Dobrovolně tam nikdo nechce. Když už je nutno sestoupit do Egypta, je to projev toho, že se děje něco moc špatného. Třeba že jde fakt o život – jako když v době hladu sestupuje do Egypta Abraham, nebo když v době Herodova pronásledování sestupuje do Egypta malý Ježíšek s rodiči. Sestoupit do Egypta je znamení bídy. Josef sestupuje do Egypta… Kde je Bůh?! Opustil ho?! Proč dopustil něco tak ohavného?
Sestoupení do míst nejhlubšího ponížení. Josef otrokem v Egyptě, Ježíš umírající na kříži. Až mnohem později se ukáže, že to všechno bylo naplněním Božího plánu. Ježíš nezemřel bezúčelně, marně a náhodou. Bůh ho neopustil, i když zemřel nejpohrdanější smrtí vzbouřenců, lupičů a vrahů. My to přece víme, že to je cesta Mesiáše, cesta Spasitele světa. Tak ani Josefovo ponížení nebylo náhodné selhání. Josef sestoupil na dno ponížení – jako otrok do Egypta. Ale bylo to proto, aby později přinesl život a záchranu. Teprve skrze ponížení, skrze sestoupení do Egypta, se z něj může stát Safenat Paneach. To egyptské zof-ent-pa-anch bychom mohli přeložit nejspíš jako „ten, kdo dává pokrm pro život“ a mohlo by být prostě titulem ministra zemědělství. Ale židovský pisatel to přeloží jako „Spasitel světa“. Po svém ponížení až na dno se Josef stává Spasitelem světa.
Ale to je zatím ještě budoucnost. Ježíš je stále na kříži a Josef v Egyptě. Jeden jako druhý se s tím musí nějak vyrovnat. Obstojí jejich víra? Naplní Boží plán, nebo selžou? Tam kdesi v hlubinách Egypta Josef stále zápasí. Zvěstuje naději i soud (číšník a pekař, se kterými sedí ve vězení), zvěstuje naději a cestu k záchraně faraónovi – a my si můžeme vzpomenout na článek víry „sestoupil do pekel“, který má kdesi v základech představu z 1. listu Petrova (3,18) kdy Kristus po smrti sestoupil do podsvětí, aby zde kázal těm, co kdysi neuposlechli Boží proroky.
Do poslední chvíle je ale Josefova pevnost pokoušena. Právě to poznání, že Bůh ho neopouští ani v Egyptě, že mu žehná, že ho chrání – to by mohlo vést k zneužití těchto obdarování. Mohl by okrást velitele faraónovy tělesné stráže Potífara v době, kdy mu byl svěřen celý jeho majetek. Mohl by se stát milencem jeho ženy. A kdyby nic z toho – mohl se i pomstít svým bratrům prodat na oplátku do otroctví je. To už by vypadalo úplně spravedlivě. Tak i Ježíš je pokušen do poslední chvíle. Tohle výborně zpracovává zfilmovaná kniha „Poslední pokušení Krista“ – Ježíš ještě na kříži má prostor k selhání, k sestoupení z kříže, k odmítnutí svého údělu.
Josef neselhal v okamžicích, kdy na tom byl špatně, ale ani v okamžicích, kdy byl na vrcholu své slávy. Když se ale setkává s bratry, zkouší je. Hraje s nimi „hru na vzpomínky“. Nechává je prožít něco, co by v nich mělo zarezonovat. Co by mělo rozeznít něco v jejich vzpomínkách a oni by sami měli projít tím „aha – efektem“, kdy jim dojdou souvislosti. V Josefově případě ta podivná hra s kalichem ukrytým v Benjaminově žoku. Na Benjamínovi otec Jákob lpí, jako kdysi na Josefovi. Možná tím víc, že ho má jako náhradu za něj. Benjamínek je zase ten protežovaný protekční nejmladší synáček. Bratři mají úplně ideální příležitost se ho zbavit – vždyť kradl a byl po zásluze potrestán! Ale vzpomínka zarezonuje. Vzpomenou si na Josefa. Odmítnou opakovat stejný scénář.
Ježíš nechává učedníky opět prožít zázračný rybolov na Galilejském jezeře. Jiným učedníkům v Emauzích dá prožít lámání chleba. A vždycky následuje šok, zděšení, strach… K tomu pokora, která velí padnout na kolena… A zároveň radost a smíření. Také pochopení, že Boží plány převyšují naše lidské chápání. Že se na Ježíšovi naplňují dávná proroctví a na Josefovi dávné sny. Nic se Bohu z rukou nevymklo. Juda, který navrhl prodat Josefa obchodníkům s otroky i jeho jmenovec Jidáš (jde opravdu o stejné jméno), který vydal Ježíše Veleradě, i ti byli nevědomky součástí Božích plánů.
Smíření nezakrývá minulost. Josef se bratrům představuje slovy: „Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta.“ (Gn 45,4), tak jako Jan ještě ve Zjevení vidí Krista jako „Beránka, toho ukřižovaného“, Krista, který stále má svoje rány. Smíření nemaže minulost, ale nabízí nový začátek, který touto minulostí není zatížen. To okoušíme v každém vyznání vin a přijetí odpuštění a v plnosti čekáme, až se „Beránek, ten ukřižovaný“ ujme v plnosti své vlády
Teprve tímto výhledem na Kristův druhý příchod a Nový Jeruzalém pak analogie s Josefem končí. Josef nezůstane v Egyptě, byť tam zemře, je nabalzamován a uložen (Gn 50,26). Josef ví, že jeho domov není v Egyptě. Je tam, kam nechal se vší slávou odvést tělo svého otce, když Jákob v Egyptě zemřel. Na smrtelné posteli pak sám zapřísahá svoje děti, aby ani jeho kosti nenechali v Egyptě. Je to až zvláštní, když ten vším Egyptem vážený Safenat Paneach říká (Gn 50,22n): „Já umírám, ale Bůh vás jistě navštíví a vyvede vás odtud – do země, kterou přísežně slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi!“ Uchoval si vědomí, že do Egypta se prostě vždycky jen sestupuje. I kdyby se jim tam žilo sebelépe, je to pořád jen nedokonalé slzavé údolí. Ten skutečný domov je Země zaslíbená. „Bůh vás jistě navštíví a pak odtud vynesete mé kosti.“ Mojžíš si za nějakých 400 let na Josefova slova vzpomene a za další půl století Jozue Josefovy ostatky pohřbí v Šekemu, tam, kde Josefův táta, poté, co se smířilo se strejdou Ezauem, koupil za sto stříbrňáků pozemek.
Tohle ještě není domov, i kdyby se nám tady dařilo sebelíp. A i kdyby naše kosti měly práchnivět nějaký čas v hrobě, tak naším skutečným domovem je země zaslíbená, Nebeský Jeruzalém, kde po „těla z mrtvých vzkříšení“ prožijeme svůj život věčný.
Amen.