Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
na Pavlově radě korintským křesťanům se dnes budeme učit rozpoznávat, co kdo z nás může ve sboru dělat. Velký a silný korintský sbor nám může být dobrým vzorem. Tedy především Pavlovy rady tomuto sboru, protože sbor sám měl nectností až nad hlavu. Řada oněch nectností má jednoho společného jmenovatele a tím je nebraní ohledu na druhé. To sbor rozkládá. Lidé jsou různí. Mají různé potřeby, přání, ale také mají různé schopnosti a obdarování… V tomto okamžiku Pavel jako kritérium vhodnosti té které aktivity nabídne „společný prospěch“.
O tomto „společném prospěchu“ bude dnes řeč. „Společný prospěch“ jako základní znak každé dobré práce, která se ve sboru koná a je skutečně dobrá. I na první pohled dobrá aktivita totiž nemusí být vhodná. Může do sborového života vnést rozkol či zmatky. Zřetelně to vyzní na Pavlově komentáři k praxi modliteb v jazycích. Tady napíše (1K 14,18–20) Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni, ve shromáždění však – abych poučil i druhé – raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov v jazycích. Dobrý dar, který je nevhodně používán. Celá ta pasáž je uvozena výzvou k hledání takových duchovních darů, které slouží růstu celé církve (v. 12) a končí obdobně: Všecko ať slouží společnému růstu. (v. 26)
Když Pavel kritizuje špatnou praxi při večeři Páně, je základním argumentem, že to co Korintští dělají, tak rozkládá jejich vzájemné společenství. Maso obětované modlám – opět to staví křesťany v jednom sboru proti sobě. Vybírání si jiných učitelů – je to rozdělování lidí, štěpení sboru. Ale jako je jeden Bůh, tak má být jeden lid, který hledá jeho vůli. Známe Pavlův oblíbený příměr k lidskému tělu, které má různé údy a každý z nich jiným způsobem slouží celému tělu, tak i církev je jedno tělo. Prospěch celého těla je cílem, ke kterému to vždycky má směřovat. Máme-li kdo jaké obdarování, služme tomuto tělu jako celku. Tak to bylo od počátku plánováno a tak to Bůh chce.
V dnešním hlavním čtení si Pavel trochu hraje se slovy, ale jde mu o to, aby co možná srozumitelně vyjádřil, že tento přístup se týká celého sborového života. Všeho rozhodování, co ve sboru budeme dělat.
Jsou rozdíly v darech milosti, ale tentýž Duch – dary milosti, charismata. Máme různé duchovní dary. Mezi charismata patří nejen ty zvláštní a neobvyklé, jako je dejme tomu uzdravování nemocných. Pavel třeba uvede dar víry – a to jistě známe, jak je v okamžicích pochybností fajn mít vedle sebe člověka, který pevně věří a který nám pomůže tyto pochybnosti překonat. Pak Pavel jmenuje třeba charisma, dar milosti, jakou je schopnost moudře promluvit. Schopnost porozumět druhému a tomu, co ho trápí. Pochopit, v čem je jádro problému. Další takto Duchem svatým obdarovaný člověk dobře rozumí Boží vůli. Jiný je schopen rozpoznat dobré a zlé. To všechno ale jsou dary jednoho a téhož Ducha svatého. Různí lidé ve sboru dostali různé dary, aby si vzájemně sloužili a tak sbor duchovně rostl.
Jsou rozdíly v službách, ale tentýž Pán, pokračuje Pavel. Služby, v původním textu čteme o „diakonii“. V církvi se poprvé objevilo v souvislosti s péčí o spravedlivé dělení jídla mezi potřebné. Tehdy bylo zvoleno 7 diakonů, jáhnů, kteří to dostali na starost. Člověk si řekne, že to není zas tak vznešená práce – hlídat, aby každý měl na talíři stejnou porci a nikdo nebyl šizen. Ale Pavel chce podtrhnout, že i v těch nejobyčejnějších službách ve sboru jsme stále podřízeni Kristu. To on rozhoduje, co máme dělat. V tu chvíli nemá smysl dumat nad tím, jestli ta která služba je vzácná a vznešená a která je běžná. Rozhodující je, že tu službu konáme, protože ji vnímáme jako úkol, ke kterému nás povolal Bůh. On ví lépe než my, co všechno je potřeba dělat. Tyhle na první pohled obyčejné a „neduchovní“ služby napomáhají tomu, že je nám tu spolu lépe, že sem o to raději chodíme. To, že je na záchodě toaletní papír, to je velice důležitá služba, jak mi potvrdí každý, kdo někdy byl na záchodě a ten papír tam neměl.
Jsou rozdíly v působení, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech – tady čteme o „energiích“. Smysl zůstává stejný. Nejprve zvláštní obdarování, pak konkrétní práce a nyní schopnosti, talenty, jakési vnější projevy toho, že na to člověk prostě má – to vše odkazuje na jednoho Boha, který tuto svoji energii, sílu, potenciál rozděluje různým lidem. Dejme tomu hudební sluch, schopnost srozumitelně mluvit k malým dětem, rozhodnost a ráznost v jednání… to jsou právě ta rozdílná působení moci, za kterými je stále jeden a tentýž Bůh, jeden a tentýž zdroj, ze kterého všichni čerpáme. Tyto projevy schopností nám dává, abychom si vzájemně v tomto společenství mohli pomáhat.
Jako je jeden Bůh, který toto všechno působí – někteří vykladači v tomto textu vidí náznak Boží Trojice (Duch svatý, Pán Ježíš a Bůh Otec) – tak toto působení jednoho Boha je ku prospěchu jedné církve. Všechny ty zvláštní a jednotlivé, dary, služby a schopnosti jsou dány ke společnému prospěchu. O to tu jde celou dobu. Nemáme se rozdělit podle svých obdarování na partu, která se stará o děti, na partu, která se modlí za uzdravení, partu, která pečuje o skalku před kostelem, partu, která zajišťuje vánoční hru, partu, která dává dohromady Bránu… Tohle všechno jsou jednotlivé služby, kterých se ujali Bohem příslušně obdarovaní bratři a sestry, ale tyto služby slouží celému sboru. Máme z nich užitek všichni. K tomuto se nás snaží apoštol dovést – abychom svoji práci i práci druhých vnímali jako službu ke společnému prospěchu. Abychom si vážili toho, co dělají druzí, protože oni budují sbor právě tak, jako ho budujeme my – akorát mají jiné obdarování a tak ho budují z jiné strany. Stačí si jen uvědomit, že z té jejich práce máme prospěch všichni.
Toto kritérium společného prospěchu je pak navíc ještě velice užitečné síto, které zachytí to, co bychom ve sboru konat neměli. Už jsme slyšeli, že může jít o nějaké dobré obdarování, které ale má sloužit jen nám soukromě. První čtení nás ale upozorňuje na situaci, kdy je nějaká služba i pro celý sbor opravdu dobrá a užitečná, ale žene se do ní člověk, který k ní není povolán. Výsledkem je, že přestává fungovat celé společenství. Tohle riziko hrozí každému, do téhle pasti se chytil i Mojžíš, jak jsme slyšeli v prvním čtení.
Děti v adventních nedělkách dělají různé typy příchodů. Minulý týden nevítaný příchod Josefa k bratrům. Nevítaný příchod Božího vyvoleného. Dnes si povídají o Mojžíšovi a o tom, jak za ním přicházeli lidé se svými otázkami. A také jak za ním přišel jeho tchán a dokázal dobře poradit Mojžíšovi. Něco z toho, čím se teď zaobírají, bude zajímat i nás.
Za Mojžíšem přichází lidé se svými neshodami a spory. V rámci Mojžíšova příběhu jsme krátce po vyjití z Egypta, ale ještě před předáním Desatera. Boží lid tedy přichází se svými otázkami za nezpochybnitelnou náboženskou autoritou, za Mojžíšem. Tu scénu si dokážu představit docela živě. Připomíná mi totiž fronty na barrandovské poště, kde tradičně bývají okýnka se zataženými závěsy, a funguje jen jedno. Mojžíš sedí ve stanu, někde v písku by mohla být vyryta čára s nápisem „dodržujte diskrétní zónu“ a za ní dlouhatánská fronta čekajících na odpověď. Lidé toužící znát Boží nařízení a řády. Lid ptající se po Boží vůli.
Jenže co si tak pomyslí ta paní za přepážkou, když rozhrne záclonku a podívá se přes sklo na nás, čekající zákazníky s číslíčkem…? Lidi zlatí, tady je zase nátřesk. Tady se sešel celej Barrandov, nebo co?! Ale jistě je to hodná paní pošťačka a na každého se snaží být přívětivá. Ví, že tohle je její služba, sama tento úkol přijala a má k němu dostatečné schopnosti.
Tak nějak si představuju Mojžíše, který se podívá na ten zástup. Lidi zlatí, tady je zase nátřesk. Tady se sešel celej Sinaj, nebo co?! Ale jistě je to hodný Mojžíš a na každého se snaží být přívětivý. Ví, že tohle je jeho služba, sám tento úkol přijal a má k němu dostatečné schopnosti. Aha?! Anebo že by ne?! Mojžíšův tchán to jako dobré nevidí. A co ho k tomuto názoru vede? Není to dobrý způsob, jak to děláš. Úplně se vyčerpáš, stejně jako tento lid, který je s tebou. Je to pro tebe příliš obtížné. Sám to nezvládneš. Síto společného prospěchu. To, co dělá Mojžíš, neslouží společenství. Nebuduje ho to. Na všechny se nemůže dostat dostatek času a energie, kolik jejich problémy potřebují. Lid se vyčerpává, energie dochází.
Je to pro tebe příliš obtížné. Sám to nezvládneš. Mojžíš takové obdarování prostě neměl. „Ne, zeťáčku – tohle není Tvůj dar. Bůh Tě nevybavil schopností řešit všechno!“ Kudy z toho, to je nasnadě – Mojžíš musí najít lidi s příslušným obdarování. On může a má dělat právě jen to, na co obdarování má – zastupovat lid před Bohem. Vzdělávat lid jako celek v Božích nařízeních. Pokud bude rozhodovat konkrétní případy, tak jen v zásadních problémech. To je cesta nejen k tomu, aby se z toho Mojžíš nesesypal, ale aby byl navíc ještě připraven na další Boží rozkazy. A ono jich bude – už se blíží pod horu Sinaj, kde Mojžíš dostane Desatero a spoustu dalších pokynů! Jestliže se podle toho zařídíš, budeš moci obstát, až ti Bůh vydá další příkazy. Nejde jen o ochranu Mojžíšova duševního zdraví, Mojžíšův tchán Jitro stále myslí na prospěch Božího lidu jako celku. Také všechen tento lid dojde na své místo v pokoji.
Tento Mojžíšův zážitek nám výborně ilustruje, jak je snadné upadnout do pocitu vlastní důležitosti, po kterém následuje pocit vlastní nepostradatelnosti. A přitom Mojžíš rozhodně obdarovaný člověk byl! O tom nikdo nepochybuje! Jen mu v té jedné chvíli nedošlo, že není jediný obdarovaný člověk v Božím lidu. A že rozhodně není obdarovaný všemi duchovními dary, službami i schopnostmi.
Je až paradoxní, že pohanský kněz, Mojžíšův tchán, učí svého zetě víc důvěřovat Bohu. A učí to tím pádem i nás. Je tu pořád jen jeden Bůh, který si povolává různé lidi k různým službám. Dává různým lidem různé dary právě proto, aby lidé sami sebe nepřetěžovali. Aby spoléhali jeden na druhého.
Hledejme tedy svá jednotlivá obdarování, nacházejme ty konkrétní služby, které na sebe můžeme ve sboru vzít, protože k nim máme potřebné schopnosti. Hledejme, co můžeme dělat, aby to společnému prospěchu opravdu posloužilo.
Amen.