Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
máme čtvrtou neděli adventní. Potud by to mělo být stále ještě nějaké to „přicházení“. Také kázání by stále ještě mělo být takové „napomínací“. Stále je ještě postní období. Jenže je neděle, což půst výrazně oslabuje a co především – je Štědrý den. Je potřeba být Vánoční, ale že člověk do toho nemůže hned naplno skočit, protože Boží hod Vánoční je až zítra. No a kázání bez zvěstování evangelia je houby kázání.
A teď jak z toho kazatelsky ven! To je liturgický a tematický guláš! Nu, začnu to zašmodrchané klubíčko trochu rozmotávat.
Dnes slaví svátek Adam a Eva. Také si zaslouží, abychom je připomněli. Navíc příběh Adama a Evy je příběhem o lidském selhání, čímž účinně zužitkujeme adventní motivy napomínací. Příběh Adama a Evy je totiž příběh náš. Jak pravil kterýsi kazatel na námitku, že co je nám po tom, co kdy nějaký Adam a Eva udělali: „Hele, nenamlouvej si, že Ty bys dopadl jinak! Proto to v Bibli je.“ Je to smutné, ale je to tak. Příběh Adama a Evy je příběh, který den co den prožíváme my. Příběh o tom, že člověk, který se přestane držet Božího slova, tak nutně začne dělat chyby, a jak člověk začne dělat chyby, odnesou to i lidé okolo něj.
Máme tu tedy poučení z dnešního kázání. První. Bude ještě druhé. To první poučení zní: když člověk ví, co je správné, tak podle toho má také žít. Tohle byl problém Adama a Evy! Oni velice přesně a naprosto správně věděli, co je dobré, ale nechali si toto poznání nabourat. Jen sledujeme ty činy ďáblovy, které ale teď nikdo nemaří, naopak jim Adam s Evou naslouchají. On na to had jde velice chytře! Nejdřív ty Boží výroky trochu pokřiví: „Cože?! Vy tu nesmíte vůbec nic jíst?!“ Manipulativní křivácký argument. Počítejme s tím, že takto opravdu někteří lidé argumentují. Nejde jim o hledání pravdy – chtějí rýpat, rozkládat, ublížit… Had si touto otázkou také jen připravuje půdu proto, aby mohl v manipulaci pokračovat. Už nejen manipulace, teď už přímé popření. „Vždyť to ani není pravda, co vám ten Pán Bůh povídá! Že umřete? Ale kdeže!“ S tím se pochopitelně setkáte ještě častěji. Je spousta lidí, kteří říkají, že to, co znáte z Bible a slyšíte v kostele, že to je stejně všechno jen pitomost. Dokonce i ta argumentace bude dost často obdobná – „Evo, Pán Bůh Vám nechce dopřát něco moc pěkného! Poznání dobrého a zlého!“ – „Jo, Bible a farář vám zakazují samé pěkné věci, kterých byste si mohli užít – ale oni vám to nepřejí. Že by vám to nějak uškodilo?! Všeci kradnú! To je v pohodě! Ty na to máš, ukaž co v tobě je a nenech se omezovat falešnými předsudky!“
Když je Boží slovo pokřiveno a popřeno, nakonec je opuštěno. Eva nejedná v náhlém záchvatu touhy po ovoci poznání. To je poklidné a promyšlené přitakání k tomu, co to ten had celou dobu vykládal. Prostě dospěla k závěru, že jí to za to stojí.
Pro pořádek – vykladači se neshodli na tom, jestli Adam byl u toho rozhovoru od začátku, přišel až na konec, nebo si to nechal od Evy převyprávět, anebo ani to ne a ovoce snědl jen proto, že mu ho prostě dala. Tohle Bible neřeší. Vidí ho jako spoluviníka bez nějakého rozdílu v míře zavinění.
Evě to hadí našeptávání nakonec připadlo velice jasné a logické. Ten had není hloupej – to strom je fakt obsypán plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost – no tak se podle téhle hadi chytrosti zařídí, aby byla taky tak chytrá – a ono to moc nefunguje. V původním textu slovní hříčka – „chytrý“ a „nahý“ se v hebrejštině píše maličko jinak, ale zní to stejně (arúm). Had byl chytrý a Evě to imponovalo. Ale když se podle této chytrosti s Adamem zařídila v naději, že budou také chytří, poznali jen, že jsou nazí. Najednou vidí, jací jsou doopravdy a fakt se jim to nelíbí – ale už s tím nic moc nenadělají. S tetou Kateřinou podotkněme: pozdě Bycha honit – to fíkové listí problém trochu zakrývá, ale rozhodně neřeší. Protože – ještě jedna teta Kateřina – pozdě plakat nad rozlitým mlékem.
Zopakujme si tu první poučku, kterou z toho příběhu slyšíme: Když jsme něco poznali jako správné, tak se toho držme. Experimentování s dobrem a zlem, snahy jít na hranu toho, co se ještě může – je to hraní si s čertem. A jak se zpívá v jedné písničce od Miloše Rejchrta – s čertem si žertem hraje jenom blázen.
Čert – ono tohle slovo v české tradici nemá moc váhu. Čert, to je prostoduchý trouba, kterého nakonec vždycky nějak přechytračíte. Tak tam nechme slovo ďábel. Zahrávat si s ďáblem – zní to přece jen o poznání razantněji. A pak – ďábel. Když porozumíme tomu slovu, tak porozumíme ďáblově strategii. Dia-bolos. To slovo znamená „rozhazovač“. „Ten, který rozhazuje“, „hází do sebe“. O to mu jde – chce nás rozhodit, chce nás oddělit od Boha. To je jeho první a základní snaha.
Proto za Adamem a Evou přišel – aby je rozhodil a oddělil od Boha. Pak už bude mít snazší rozdělit od sebe tyhle dva, pak bude pokračovat na jejich dětech – a bude tyhle svoje skutky ďáblovy tropit pořád a pořád. Ještě v poslední knize Bible se vrátí (Zj 12,9) jako veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět. Dávný had si totiž nedal pokoj s tím, že kdysi kdesi přechytračil nějakého konkrétního Adama a konkrétní Evu. My jsme Adam a Eva. Přichází za každým z nás
Pravilo už více chytrých lidí, že s ďáblem můžeme udělat dvě chyby – brát ho moc vážně a brát ho moc nevážně. Ta první chyba znamená děsit se ho, čekat jeho léčky za vším, čemu nerozumíme. Mnozí už prohlašovali za magii neškodný tělocvik, jen proto, že byl vymyšlen v Indii a vycházel z jógy. Ale na opačném extrému je právě tak špatná sebejistá pýcha, že ďábelské pokušení se nás netýká a prosba z Otčenáše „zbav nás od zlého“ se týká výhradně a jen těch našich lidských zel, která si děláme. Ne, že bychom i bez ďábla nedokázali sobě či druhým udělat peklo na zemi. Ale nepodceňujme skutky ďáblovy.
Přichází i za námi – prostě jako had. Hadí zlo. Zlo plazící se tiše kolem nás, zlo nenápadně se ukrývající ve škvírách, zlo útočící zezadu a jedovatě či s drtivou silou škrtiče. Ten našeptávač tu vždycky bude. Dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, tu bude svádět svoje kejkle až do skonání věků. V různých formách, ale se stále stejným cílem – je to diabolos, rozdělovač. Chce nás oddělit od Boha, chce nás rozdělit mezi sebou. Ve chvíli, kdy mu začneme naslouchat, ve chvíli, kdy se zařídíme byť jen maličko podle jeho našeptávání, tak prožijeme to, co prožili Adam s Evou. Chvilkový pocit, jak jsme na všechny chytrácky vyzráli a vzápětí poznání, že jsme přede všemi v naprosté nahotě jen obnažili svoji hloupost a sobectví. Můžeme to zkusit maskovat, ale i nám bude jasné, že ty naše vztahy nějak narušeny byly. Vztah k Bohu, před kterým se Adam s Evou skrývají, mezilidské vztahy, když tak hází vinu jeden na druhého. Dia-bolos – rozdělovač – zase jednou vyhrál a rozdělil, co rozděleno být nemělo. Tyto skutky ďáblovy tu byly, jsou a budou – hřích rozděloval, rozděluje a bude rozdělovat lidi od Boha i lidi od lidí.
Do téhle situace, se kterou už lidé ze své lidské síly nic neudělají, ale přichází Bůh s řešením. Nebude to mávnutí kouzelným proutkem a zase všechno bude v pořádku. V té dlouhé cestě k nápravě ale budou dvě jasná pravidla, která slyšíme v slovech soudu nad hadem: Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.
Předně je tu nepřátelství mezi lidmi a ďáblem. Skutky ďáblovy nejsou nic pro nás. Náš historický úkol je být ďáblovými protivníky. Nikdy se s ním nespojit. Nepodlehnout jeho pokušení. Vždycky být na té druhé straně, než na kterou nás láká on. Nenechat se rozdělit tím, že bychom byť na chvíli přeběhli k němu. Pořád to první poučení z dnešního kázání – když víš, co je správné, tak se toho drž.
Bude to zkoušet nás svést, abychom se toho dobrého pustili. Na každého to zkouší. Koneckonců – i za Ježíšem na poušti zašel a zkoušel to úplně stejně, jako na Adama s Evou – překrucováním a zpochybňováním Boží vůle. Ježíš mu na to neskočil. Odmítl skutky ďáblovy, nenechal se oddělit od Boha výměnou za jídlo či světskou moc.
S Ježíšem se pak dostáváme k tomu druhému pravidlu. Ďábel to nakonec prohraje. Přijde někdo, kdo ďáblu rozdrtí hlavu, ale ďábel mu rozdrtí patu. A také tu máme konečně adventní pozitivní motiv – příchod Mesiáše. S čertem si žertem hraje jenom blázen – ale Ježíš si nepřišel s ďáblem hrát. Přišel ho porazit. Přišel, aby zmařil činy ďáblovy. Za cenu vlastního utrpení (to je ta rozdrcená pata) mu přišel rozdrtit hlavu. Není to zdaleka jen utrpení kříže. Už od Vánoc vidíme Pána Ježíše jako toho, na koho doléhá lidská bída, zvůle mocipánů – prostě lidský hřích. Budeme za chvilku zpívat píseň „Kristus příklad pokory“ (EZ 311), kde to Lukáš Pražský popisuje.
Je to ale příchod Mesiáše. Ten, který se o Vánocích narodil, tak přišel, aby nás zachránil. První poučení znělo: Když člověk ví, co je správné, tak podle toho má také žít. Druhé pokračuje takto: Když podle toho člověk nežije a koleduje si o věčné společenství s ďáblem, Bůh ho v tom nenechá. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy. Do lidského rozdělení Ježíš přicházel a spojoval. Ti, kteří byli ochotni mu naslouchat, tak se navzdory vší logice tohoto světa potkávali s lidmi, se kterými by se jinak nikdy nesetkali. U jeslí se setkávají pastýři a králové, v Ježíšově družině se setkávají rybáři, výběrčí daní, vzbouřenci, ale prostitutky a všelijaká pochybná sebranka s lidmi i tehdy váženými a respektovanými. Církev pokračovala v tomto nastoupeném směru a byla schopna vstřebat pohany. Víme z Bible, jak to bylo těžké a náročné přijmout, že (Ef 2,14n) Kristus dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár… z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír.
Tak, jako je základním ďáblovým cílem rozdělení, tak je základním Kristovým činem spojování. Všude tam, kde se lidé v klidu a míru schází, tam můžeme tušit Kristovu spojující moc. A zvláště tam, kde se lidé modlí, kde hledají jednotu s Bohem, tam je tím více při díle Syn Boží, který zase jednou úspěšně zmařil činy ďáblovy. Tohle je v posledku dost dobrá pomůcka, když chceme zjistit, jestli je něco dobré, nebo zlé. Když nás samotné to rozhodí, když to, co děláme, vede k oddělování se od druhých a od Boha, tak to určitě nebude nic moc slavného.
Není to tedy dnes zas tak složité na zapamatování: Nezahrávat si se zlem protože rozděluje. A tam, kde jsme si hráli a podlehli, tak tam hledat pomoc u Krista, aby to on dal zase dohromady.
Amen.