Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
řešil jsem s dcerou včera odpoledne, o čem by to dnešní kázání tak mělo být a dospěli jsme k závěru, že kázání jsou vlastně vždycky jen dvojí – buď o hříchu, anebo o Bohovi. V těch o hříchu je kazatel proti a v těch o Bohovi je kazatel pro. Včera jsme ještě byli v adventu a tak to bylo hříchu. Není divu, že jsem byl proti. S včerejším západem Slunce jsme se ale již ocitli naplno ve vánočním čase. Potud to dneska bude spíš o Bohovi. A jak to tak vidím, budu pro.
Co jiného v tento den otevřít, než evangelium podle Lukáše, jeho druhou kapitolu. Příběh Ježíšova narození Lukáš zasazuje do běhu tehdejších dějin. Evangelista Lukáš píše vzdělané řecké čtenářské obci. Té je ovšem blízká spíše platónská představa božstva, které se o to naše lidské hemžení moc nezajímá. Tady totok – to jsou naše starosti těla – s tím bohové nechtějí mít nic společného! Tak právě tuto řeckou představu Lukáš nabourává židovským rozpoznáním, že Bůh se o tento svět zajímá. Nikdy nepřestal pečlivě sledovat, co se v něm kde děje.
A teď – světe považ – on to naše lidské tělesné pinožení dokonce bere vážně! Ten židovský Bůh, o jehož Synu evangelista píše, tak nechává lidem svobodu k rozhodování. Respektuje tuto naši lidskou svobodu. Tuto svobodu používá pro své plány. Používá naše lidská rozhodnutí a zapracovává je do svých plánů. Tak si přichystal plán „A“ a bylo by pro nás všechny nejlepší, kdyby se tento plán naplnil. Máme ovšem vždycky možnost rozhodnout se jinak, než by se mu zrovna v tu chvíli nejvíc hodilo. V tu chvíli ale Bůh vždycky má připravený plán B a pak i C, D, E a další… Jistě, že uvítá, když bude moci použít plán „A“, ale nevzdá to s námi, ani když bude muset použít plány záložní. Tenhle svět se mu z ruky nevymknul a nikdy nevymkne. Je to Bůh. Ale fakt jiný, než bohové starých řeckých či jakých jiných tradic.
Tak to takhle tento Pán Bůh zrovna sledoval císaře Augusta, jak vyhlašuje sčítání lidu. Sčítání lidu dělali Římané docela často. Jen císař Augustus několikrát, protože tady šlo o peníze a čím přesnější měl přehled o počtu obyvatel, tím méně ho mohli výběrčí daní šidit. Zavzpomínejte na film Pyšná princezna a máte situaci jako na dlani. Pan král neměl šanci vědět, kolik výběrčí vybrali, takže když ho šidili, nepřišel na to. „Na pana krále mnoho nezbylo. Víte co – tak mu nedáme nic!“ Tak přesně takto to fungovalo a přesně tomu se chtěl císař Augustus vyhnout.
Daně nikdy nikdo neměl v oblibě a výběrčí daní byli na společenském žebříčku uznání někde na úrovni dnešních dluhových exekutorů. Bezcitní přisluhovači státní moci, kteří nehledí na lidskou nouzi a odírají chudáka o poslední měďák. Navíc – tady jde o „majetkový soupis“. Čili zase se budou zavádět nějaké nové daně. Daň z hlavy je jasná, daň za barák, za každé patro, za okna, za komín?! Co si ještě vymyslí?! Jak ještě lidi odrbávat?! Klasická je historka z doby císaře Vespasiána (co byl asi o deset let mladší, než Pán Ježíš). Po Římě koželuhové rozmístili nádoby, kam chodili lidé čůrat. Moč si pak tito koželuhové brali a využívali ji pro vysoký obsah čpavku. Vespasián tyto nádoby zakázal, lidé mohli chodit toliko na veřejné záchodky a koželuhové museli moč odkupovat. Vespasiánovu synu Titovi přišel tento způsob výdělku poněkud nechutný, ale jeho tatínek mu podal minci, ať si k ní čichne. A pronesl dodnes používanou větu, že „peníze nesmrdí“ (pecunia non olet!).
Ale zpět k výběru daní – nezapomínejme také na to, že to jsou to daně pro Řím. Chrámovou daň jistě každý žid zaplatil a vlastně rád. Ale pro Řím? Pro okupační mocnost? Z výnosů z těchto daní jsou placeny římské legie, tedy vojáci okupační armády! Spory tehdejších teologů o placení daně císaři byly na denním pořádku. Ani Ježíš se jim nevyhne. Každá vzpoura proti Římu na prvním místě začínala odmítnutí placení daní a tak není divu, že když s tím za Ježíšem přišli, tak to bylo proto, že ho chtěli chytit do léčky.
I tuto situaci ale Bůh bere vážně a zapracovává ji do svých plánů. Proroctví o narození Mesiáše totiž říká jasně, že se má narodit v Betlémě Judově, v městě Davidově. Josef s Marií bydlí 100 kilometrů na sever – v Nazaretě! Nu – jsou to Judejci. Josef určitě (a Marie s velkou pravděpodobností) jsou také potomci krále Davida. Nezapomínejme, že David měl 500 manželek – to je pak dětí jako smetí. Takže takovéto sčítání lidu znamená, že se každý musí dostavit do města svého rodu. Potud je nucen i Josef se svojí těhotnou snoubenkou vláčet se sto kilometrů do místa, kde má touto formou (dnes bychom řekli) „hlášený pobyt“. Takže hybaj i s těhotnou Marií do Betléma. Bůh ho tam neposlal! Jen tak sleduje to naše pozemské dění a využívá ho k naplnění svých plánů.
Jistě – je to poněkud dvojsečné. Ono z toho Boha nejde úplně vyjmout, jako že on nic. Z cesty do Betléma svatá rodina rozhodně mít radost nebude. Jak to přijmou? Nebude s tím nějaký problém? Nezanevřou na Boha a jeho plány, když uvidí, jakými cestami je vodí?! Když se vžijme do této situace, tak je všechna romantika Vánoc v háji! Slušný spořádaný řemeslník musí na rozkaz okupační moci cestovat tři dni, aby nehlásil svůj majetek. Jede ve svém volném čase a na svoje náklady. Činí to s vědomím, že tyto údaje budou využity k tomu, aby ho tato okupační moc ještě víc odrbala, než ho odrbává doposud.
Tak přijede do Betléma, a protože je tam kvůli tomu pitomému sčítání lidu hlava na hlavě, tak v zájezdním útulku už není ani kousek místa. Čas radosti veselosti světu nastal nyní? My si to za chvíli zazíváme, ale s Josefem bych o tom v tu chvíli fakt diskutovat nechtěl. Do téhle situace nechat rodit manželku – to už je jen vyjádření vrcholu celé té absurdity. Teda – ono bude ještě hůř, ale to Josef v této chvíli ještě netuší. Co až si Josef přečte pátou kapitolu proroka Micheáše a dojde mu, že se tímhle naplňují Boží plány?! Ono to s tím křesťanským Bohem není vždycky úplně jednoduché. Nejen Ivana Karamazov chce „vrátit Bohu vstupenku“.
Pán Bohu to za tohle riziko zjevně stálo. Právě tyto tak zašmodrchané okolnosti si totiž Pán Bůh vybral pro svůj příchod na svět. Nejen, že se o to naše lidské pinožení zajímá a nejen, že ho zapracovává do svých plánů. On se do tohoto lidského dění aktivně zapojuje. A světe, považ – on do něj vstupuje. Vybírá si tuhle obskurní štrapáci jako příležitost pro svůj vstup do děje.
Řecký čtenář Lukášova Evangelia už zase zděšeně zírá. Vstup bohů do děje zná z divadla. „Deus ex machina“ – Bůh na stroji. Když je situace v ději tak zašmodrchaná, že už se s tím nedá nic dělat, je na kladce spuštěn herec hrající boha a ten to prostě ve své božské moci všechno dá do pořádku. Takže tady vstupuje Bůh do děje – ale místo, aby dal všechno do pořádku, ba dokonce místo toho, aby dal vůbec cokoliv do pořádku – tak se nechá vláčet okolnostmi svého narození. Co to je za Boha?! Místo aby si užíval blaha ve své duchovní říši, tak se stará o tento pozemský svět. Když už se stará, tak místo aby řídil dějiny, tak dává lidem svobodu. Místo, aby si upravil podmínky podle svého, podřizuje se našim nápadům. Copak takto jedná Bůh? Copak takto s námi lidmi něco zmůže?
Marie zavinula dítě do plének. Mezi řádky snad tedy opravdu můžeme číst, co ve výkladu tohoto verše připomíná svatý Jeroným, že porod proběhl bez komplikací a že u toho nebyla ani žádná porodní bába. Všechno to viselo na Marii a Josefovi. Ale aspoň tohle proběhlo v pohodě, takže nechme malého Ježíška zdravého a spokojeného, zabaleného v plenkách, ležet v nějakém žlabu či krmelci. Pozornost pisatele se přesouvá o pár set metrů či nemálo kilometrů dál – na pastviny po okolí Betléma.
Pasení v Izraeli je náročná práce, protože trávy moc není. Je nutno přehánět stáda z kopce na kopec a hledat. Teď je ale noc, ovce spí a většina pastýřů je zachumlána do svých dlouhých vlněných plášťů a spí také. Jen několik málo jich je vzhůru a hlídá před zloději a před divokou zvěří. Náhle jsou ale vzhůru úplně všichni a rozhodně to není příjemné probuzení. Jako už tolikrát při setkání s andělem, tak i tentokrát jsou první andělská slova „nebojte se!“
Pak už to ale pokračuje dál – o radosti pro všechen lid. O Spasiteli, Mesiáši, Králi, který se narodil. Jasně, zatím je to mimino, ale je tu. Je možno se na něj jít podívat. A přidávají se další a další andělé v oslavě Boha, který se nad lidmi slitoval a rozhodl se jim darovat pokoj. Pořád ten židovský Bůh, co se zajímá o lidi a chce jim dát dobro. Ale nevnucuje se, ani nevymáhá přijetí svých plánů silou. Nejsem si jist, že tu pastýře úplně uklidnilo, ale určitě je to naplnilo zvědavostí a vyrazili se podívat, co že se to tedy stalo.
Miminko opravdu našli i Marii a Josefa. Tohle setkání asi také muselo stát zato. Josef s Marií si mohli snadno myslet, že je jdou pastýři vyhodit ze stáje, o to větší šok musí být, když jim pastýři vypráví o andělech. Je psáno, že Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Podle tradičních vykladačů se pak v Jeruzalémě po několika desítkách let setkala s evangelistou Lukášem a tomu to všechno vyprávěla.
Pro mě je zajímavý spíš Josef. Má za sebou několik osobně dost náročných měsíců Mariina krajně atypického těhotenství, kdy pro něj jedinou duchovní posilou, že je vše v pořádku, bylo jedno dávné vidění anděla ve snu. Tehdy ho anděl uklidňoval, že se všechno děje tak, jak se má dít. Ustál to. Frajer až na půdu. Teď má konečně další svědectví, že jeho snoubenka a tohle dítě si jeho péči opravdu zaslouží. Byl to člověk řečeno s evangelistou „spravedlivý“. Dnes bychom řekli „zbožný a podle víry také žijící“. Když slyší tu pastýřskou čeládku, jak svědčí o Boží moci, která sestoupila na svět v tom malém děcku, a když je vidí odcházet a chválit a velebit za to všechno Boha, myslím, že to je hlavně pro něj řádné zadostiučinění. Je to pro něj svědectví že stojí zato dál věřit Bohu, kterému ani za mák nerozumí.
Takže takhle to bylo. Takhle přišel Bůh na svět. Otázky, které v kázání padly, ale zůstávají viset ve vzduchu. Co to je za Boha?! Místo aby si užíval blaha ve své duchovní říši, tak se stará o tento pozemský svět. Když už se stará, tak místo aby ve své všemohoucnosti řídil dějiny, tak dává lidem svobodu. Místo, aby si upravil podmínky podle svého, podřizuje se našim nápadům. Copak takto jedná Bůh? Copak takto s námi lidmi něco zmůže?
No – holt takový je a zjevně zmůže.
Sleduje tento svět, rozumí mu. Ví velice dobře, co nás těší i co nás trápí. To je dobré vědět. Když se k Bohu obracíme, obracíme se k tomu, který chápe, co prožíváme.
Učí nás, že se svobodou přichází i zodpovědnost. Kdybychom byli Kašpárci na provázcích, bylo by jedno, co děláme. Ale není to jedno. Naše jednání ovlivňuje dějiny. Musíme přemýšlet co udělat a co neudělat. Co říct a co neříct. Tedy – ono je potřeba začít ještě o krok dřív – co si do hlavy pustit a na co si dát pozor – asi to znáte, jak dlouho člověku zůstane v hlavě nějaká hloupá věta, blbý vtip, špatný film… Až pak jsou naše slova a skutky. A na tom všem záleží, protože to všechno mění dějiny. Potud je důležité jak vychováváme děti, je důležité školství a všechny ty psychologie a ekologie a vůbec věda. Žádné „užít si a po nás potopa“! Je potřeba žít zodpovědně, zodpovědně vychovávat potomky a tak – protože tohle všechno ovlivňuje běh světa. Bůh bude mít v záloze i jiné plány, když to my budeme moc vrtat. Ale stojí zato poznávat Boží vůli, abych se mohl naplnit plán „A“ – ať už je jakýkoliv.
V tom všem pak je Pán Bůh s námi. Ježíš je „Immanuel“. Neopouští nás. Když si tohle naplno uvědomíme, změní nás to. Když to vezmeme vážně, že tady s námi je neustále Spasitel, Kristus Pán a že Bůh v nás stále má své zalíbení, tak nás to změní, jako to změnilo pastýře, jako to změnilo Marii, jako to změnilo Josefa. Celý ten příběh od počátku až do konce vypadal na průšvih – a nebyl. Nevím, jak to Bůh dělá, ale právě tohle dělá docela často. Když ho pustíte do svého života, neudělá všechno za vás. Nevyřeší všechny vaše problémy. Tohle není jeho styl práce. Ale něco se začne měnit a rozhodně to bude změna, která do Vašeho života vnese pokoj.
Amen.