Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Josef, Marie a Ježíšek jsou společně v jeruzalémském Chrámu. Vidíme celou rodinu pěkně pohromadě a to je pro dnešní kázání důležité. Slavíme svátek Svaté rodiny. Svaté, ve smyslu „Bohu patřící“. Tady Josef, Marie a malý Ježíšek tvoří rodinu „svatou“ v tom nejdokonalejším slova smyslu. Tohle je skutečně „Boží rodina“. Jak tedy taková „Boží rodina“ vypadá?!
Kterýsi katolický kolega vzpomínal na obrázek Svaté rodiny, jak jim visel na stěně. Ježíšek se svatozáří kolem hlavičky si tam hrál. Maminka Maria měla před sebou přeslici, ale bylo vidět, že jen tak, aby se neřeklo, protože měla oči jen pro Ježíška. A svatý Josef se o ponk také jen tak opíral: Držel si v ruce lilii a koukal na něžné holoubky, kteří seděli na okapu. Ale to co pro něj coby dítě bylo na tom obrázku nejdůležitější, to byli andílci. Těch tam bylo, a jak se vám měli k dílu! Jeden zatápěl v kamnech, druhý nesl dřevo na topení, třetí krmil ty holuby, jiný pracoval u ponku za zády svatého Josefa. Prostě – Svatá rodina.
V kontrastu s tímto obrázkem si uvědomoval, jak je jejich rodina nesvatá. Žádní andílci tam nepracovali. A že až po letech mu došlo, že autor byl možná šikovný malíř, ale rozhodně špatný křesťan. Bibli zjevně neznal, a pokud ji znal, tak se podle ní neřídil. Svatá rodina nebyla rodiny bezproblémová. Taková, která bez jakýchkoliv starostí lážo plážo proplouvá dějinami na vlnách Boží lásky, které před nimi umetají všechny překážky. Příběh, který jsme slyšeli v hlavním čtení, je snad jediný, ze kterého nečiší nějaká krizová situace v rámci jejich rodinného vztahu.
Josefova krize důvěry, když zjistil, že jeho snoubenka je těhotná. Mladý manželský pár, porod na spadnutí – a oni jsou v Betlémě na ulici bez střechy nad hlavou. Noční útěk do egyptské emigrace. Rodiče, kteří nerozumí vlastnímu dítěti, co to povídá o domě svého otce, když Ježíš ve dvanácti na tři dni zmizel. Nejprve skončil v kriminále a byl popraven synovec Jan řečený Křtitel, o pár let později totéž potkalo jejich syna.
Ježíšova rodina, Svatá rodina, to je rodina, která si prochází velmi složitými situacemi, a vidíme, jak se v lidských protagonistech sváří na straně jedné jejich lidské očekávání a lidské plánování řešení a na straně druhé rozpoznání Boží vůle, která říká něco jiného. Josef by chtěl Marii propustit, ale Bůh mu řekne, že ne. On Boha poslechne. Marie by chtěla s autoritou matky, aby Ježíš vyřešil nedostatek vína na svatbě v Káně, Ježíš jí odpoví velmi tvrdě a ona se stáhne. Josef i Marie s úzkostí hledají svého syna, když se dvanáctiletý ztratil v Jeruzalémě a z letmé poznámky evangelisty, že se pak Ježíš s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je, (L 2,51) můžeme vytušit, že tuhle epizodu Josef s Marií vnímali jako neposlušnost.
Rodinná disharmonie a složité hledání vlastních životních rolí, to je něco, co svatá rodina prožívá zcela autenticky. Co to znamená pro Josefa být otcem? Opakovaně je tak v Písmu nazván. Až později ho církevní tradice nazvala „pěstoun Páně“, aby vyzdvihla Ježíšovo Boží synovství. V evangeliu je ale Josef nazývá „otcem“, je vnímán jako Ježíšův otec. Jak se popere s touto rolí, když si je vědom, že tohle dítě mu tak úplně nepatří?! Jenže… patří nám naše děti?! Není snad tohle v duchovním slova smyslu mnohem přiléhavější situace, totiž že jsme si vědomi, že i naše děti jsou nám jen na čas svěřeny? Že nám vlastně tak úplně nepatří? Že je to kdosi, o koho máme pečovat, ale nikdy nepřestal být Božím vlastnictvím?
V tomhle nám může přemýšlení nad Josefem dost napomoci, protože tohle prožíval mnohem intenzivněji, než to můžeme zažívat my. To napětí mezi právy a povinnostmi otce a zároveň vědomím, že zrovna tohle dítě je mu Bohem opravdu jen svěřeno. Začíná to už napětím mezi přirozenou lidskou logikou slušného chlapa, který by těhotnou Marii ve vší slušnosti vyhodil a dvanáctiletého Ježíše po třech dnech seřezal, ale brání mu v tom poznání hlubší a vyšší. Zjevení andělů, rozpoznání vlastního poslání. Tím je předně postarat se o těhotnou Marii, které by jinak hrozilo ukamenování, v lepším případě ostuda a přežívání na okraji společnosti. Znamená to ale také dlouhodobý úkol dovést Ježíše k dospělosti, aby mohl být jeho syn vnímán v synagoze jako plnohodnotný účastník bohoslužby. Aby se mohl začít rozhodovat sám za sebe. Josef to nedělá proto, že by se ptal „Co by tomu řekli lidi?“! Josef takto poznal Boží vůli. Když je ta Boží vůle jiná, než jeho okamžité rozpoložení, tak se Boží vůli podřídí.
My, běžní rodiče a partneři/partnerky, tohle naštěstí nikdy nebudeme prožívat v takové intenzitě. To napětí mezi lidskou logikou a Božím plánem. Selhání partnerů/partnerek a dětí budou opravdu spíše nějakým selháním, než Božím plánem na spásu světa. Ale josefovské dilema zůstává. Přirozená touha chlapa, lidské nápady a řešení všech těch složitých situací v partnerství i výchově – to všechno musí konfrontovat se svojí vírou. Co si o tom myslí Bůh? K jakému řešení by mě vedl Ježíš? To neznamená, že na dané otázky automaticky budeme mít odpověď. A pragmaticky soudím, že i kdybychom ty odpovědi měli, tak se v nemalé řadě případů stejně zařídíme podle nějakého toho lidského nápadu a zvolíme lidské řešení. Myslím, že je to celkem přirozená lidská reakce. Čím větší trable, tím máme spíš nutkání je vyřešit jasně, jednoznačně a rázně – což ale v praxi znamená bez ohledu na Boží vůli.
Máme tu ale příklad Svaté rodiny. Už víme, že to neznamená rodiny bezproblémové. V rámci této rodiny je Josef dobrým vzorem a na nás rodičích zůstává tento josefovský úkol – stále se snažit poměřovat svoje postoje Boží vůlí, aby i naše rodina byla svatá, tedy Bohu patřící.
Mariina situace je v mnohém obdobná, ale vidím u ní ještě něco navíc. Ona je mnohem víc součástí Božích plánů. A přitom ji tehdejší společenská pravidla staví naprosto jednoznačně do podřízeného postavení. Na prvním místě je v rodině otec a až pak ona. V jakýchkoliv emancipačních nápadech a snahách by jí ale nahrávalo do karet, že ona má prim v Božích plánech. Takhle to přijala při setkání s andělem Gabrielem. Ona je povolána, ne Josef! Vztah k Bohu v rodinách je většinou spíš na matce, než na otci. Ženy tvoří většinu v kostelích a kdosi glosoval touhu po změně názvu naší církve, že pokud bychom chtěli opravdu vyjádřit její stav, tak bychom ji z Českobratrské církve měli přejmenovat na Moravskosesterskou. Nebude si zkoušet budovat nějakou pozici obhajovanou nábožensky? Nic tomu nenasvědčuje, vypadá to, že tohle Marie zvládla dokonale.
Když se dvanáctiletý Ježíš ztratil, tak neměl být s ní. Byla to náboženská pouť a ta měla pevná pravidla – buď měl jít s otcem a muži (bylo mu dvanáct a tak byl brán jako dospělý), nebo s dětmi (mohl si s nimi přece jen rozumět lépe). Marie šla s ženami. Přirozená logika by velela vynadat Josefovi, protože tohle měl ohlídat on. Ale kluka hledají oba společně. Církevní tradice vidí asi velmi realisticky Josefa jako staršího muže. Snad vdovce s dětmi z prvního manželství, který zemřel někdy v době Ježíšova dospívání. Opět si dokážeme snadno představit složitost situace mladé manželky a starého partnera.
O stupeň složitější to ale má Marie ve vztahu k synovi. Tady žádný náboženský prim nehraje a – teď už úplně stejně jako Josef – musí najít svoji roli, ve které nepřestane být matkou, ale nebude omezovat svého syna. Rozhodně pro ni nebylo nic jednoduchého přijmout Ježíšem nabídnutý návod jak to udělat (Mt 12,50): … kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. Stát se z matky učednicí. Opět chápu, jak pro ni jako matku muselo být složité přijmout, že její syn je nejen dospělý a má samostatný život, ale hlavně v tom, že ona v tomto životě má jen minimální roli. To je hořká pilulka, které byl Josef ušetřen, ale Marie musela ustát náročný úkol rodičů nechat děti žít jejich vlastní život.
Jejich děti… Tím se dostáváme k Pánu Ježíši. Tam už hodně tápeme, ale je zřetelné, že se svými generačními vrstevníky si moc nerozuměl. Bible mluví o jeho „bratrech a sestrách“, což v původním jazyku mohlo znamenat nejen sourozence vlastní či nevlastní (to by byly Josefovy hypotetické děti z prvního manželství), ale i bratranci a sestřenice. Ty všechny shrne aramejština i řečtina do stejného výrazu. Rozhodně nějací takoví byli, ale Ježíše měli za blázna. To se holt může stát, že si sourozenci nerozumí a vidíme Ježíše, jak si buduje novou „rodinu“ ze svých učedníků. Zároveň je tu ale příklad blízkého příbuzného Jakuba zvaného „bratr Páně“, který se stal křesťanem, vedl jeruzalémský sbor a od kterého máme v Bibli jeden dopis. Potud i do těchto složitých a možná roky zasekaných vztahů zní ze Svaté rodiny nadějný hlas, že ani tady není třeba hned lámat hůl. Moc vzkříšení dokáže přemáhat i letité křivdy
To, že Ježíšovi nerozuměli rodiče, to už jsme také slyšeli – ale zároveň i to, že se podřídil tehdejším konvencím jako poslušné dítě. A ejhle – v této rodině (čteme v evangeliu – L 2,52) Ježíš pak prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Nějakých 180 let před Kristem vznikla kniha Sírachovec, ze které bylo první čtení. Tehdy velmi oblíbená a ještě po staletích doporučovaná třeba J. A. Komenským. Jejím hlavním motivem je úcta k Hospodinu. Snaha rozpoznat jeho řády – a od toho se odvíjí všechno další. Třeba i ta úcta k rodičům, o které jsme si četli. Otec a matka se tam proplétají a je možno je v jednotlivostech zaměňovat. Tohle konkrétně je v tuto chvíli takové hraní si se slovy v rámci hebrejské poezie. Péče o rodiče je jedna z ctností doprovázejících moudrost. Jasně v tom slyšíme přikázání „Cti otce a matku“, ale tady už rozvedené do velmi pragmatických detailů třeba péče o rodiče, když pozbývají rozumu, zatímco mladí jsou v plné síle. Ježíš svěřující na kříži Marii Janovi – to je vyjádření sociální péče. On už se o ni postarat nemůže, biologická rodina ji (jako jeho učednici) odmítne. Jakkoliv to zní podivně, vidím v těch slovech jakési smíření Ježíše s vlastní matkou, se kterou měl po léta vztahy dost napjaté.
Posledním, koho bych chtěl v rámci Svaté rodiny zmínit, jsou Simeon a Anna z dnešního druhého čtení. Sice biologicky nepatří do Svaté rodiny, ale jsou pro mě obrazem role Ježíšových prarodičů, o kterých Bible mlčí. Z rodokmenů sice známe jméno Josefova otce (buď Jákob, nebo Heli – jsou na to složité výklady) a jeden novozákonní apokryf zmiňuje Jáchyma a Annu jako rodiče Panny Marie, ale tím naše informace končí. Katolický Tridentský koncil zakázal kázat na apokryfní příběhy a já s ním v tomto ohledu naprosto souhlasím.
Simeon a Anna ale dokonale splňují to, co je v Bibli příznačné pro prarodiče – moudrost v poznání Boží vůle a modlitbu. Dlužno připomenout, že Josef s Marií byli plni údivu – ale nečteme, že by chápali. To se stane, že sebemoudřejší rady vyjdou naprázdno. Staří mluví jakoby „jiným jazykem“, než mladí. To co jedněm připadá jasné a jednoznačné, to druhé jen mate. Potud mnohem cennější než rady, vidím Simeonův a Annin modlitební přínos. Žehnající Simeon a Bohu sloužící Anna. Těm slovům o meči, který probodne Mariinu duši – těm těžko porozumět i dnes. Anna, která obíhá chrám a všem vykládá o malém Ježíškovi a o tom, že se na něm naplní vykoupení Jeruzaléma – to si v praxi dokážu představit jako něco spíš nepříjemného až otravného. Ale Simeon, který chválí Boha a žehná celé rodině, Anna, která slouží v Chrámě Bohu a nyní Boha chválí za dítě, které vidí v Mariině náruči – to jsou lidé, kteří do života Svaté rodiny přinášejí to, co na co Marie s Josefem ve víru pracovních povinností nemusí nacházet čas. Marie má své první dítě, o dalších nevíme, ale klidně mohly být. Josef nalézá práci s nejvyšší pravděpodobností na stavbě města Sepfóris šest kilometrů severozápadně od Nazareta. Tehdejší „krajské město“ pro Galileu, které bylo v té době intenzivně obnovováno. Zručný tesař se tam rozhodně hodil. Kdo ale zajistí duchovní život rodiny? To, že jednou do roka jedou na svátky do Jeruzaléma, to nevytrhne. Každou sobotu v synagoze je lepší a Ježíš tam určitě chodil. Jako dospělý tu měl i své první kázání. Jak ale taková kázání vypadala, když kázal někdo jiný? Nazaret byla zapadlá díra, těžko tam očekávat zástup kvalitních vykladačů Písma. Každodenní modlitební zázemí je pak nejlepší. Pravidelně modlícího se Ježíše ale vidíme zřetelně až po jeho veřejném vystoupení a tak ještě jednou připomínám Simeona a Annu jako modlitebníky. Reprezentují mi tu nejstarší generaci, která může nabídnout svůj čas pro modlitby a žehnání mladé rodině. Reprezentuje babičky a dědečky, kteří vůbec nemusí být příbuzní, ale vezmou na sebe tuto službu a věrně ji plní.
Svatá rodina, rodina patřící Bohu a přece (či snad právě proto) prožívající osobní zápasy. Není v ní nikdo, kdo by se „vezl“. Zápasí všichni, Každý v ní hledá svoji roli, svoji pozici, která odpovídá jeho osobnímu Božímu povolání. Zápasí! Perou se sami se sebou. Perou se v nich jejich přirozené lidské potřeby, přání a očekávání s poznáním Boží vůle.
To je pro mě nejcennější postřeh pro naše současné rodiny, když hledáme jejich svatost. Každý z nás má nějakou roli, nějakou pozici. Hledejme, kde a jaké nás chce mít Bůh. Tam, kde to poznáme, tam se perme sami v sobě se svým sobectvím, aby tak i naše rodiny byly svaté. V nouzi stačí jeden na rodinu. To připomíná apoštol Pavel 1. listu Korintským (7,12n), že i nevíru jednoho dostatečně doplňuje víra toho druhého. Nevěřící muž je posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem a jejich děti jsou právě tak svaté, právě tak Bohu patří. Rodina zůstává svatá, tedy jako celek patřící Bohu. A patřit Bohu je fajn.
Amen.