Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
vybral jsem pro novoroční kázání prvomučedníka Štěpána. 26. prosince jsme žádné bohoslužby neměli a tak nám svatoštěpánské motivy druhého svátku vánočního snadno uniknou a škoda jich. V novoročním výhledu naplněném úvahami, co všechno by bylo možno užitečného dělat v nastávajícím roce, nám diákon Štěpán nabídne užitečná vodítka.
V evangelické tradici obecně na to připomínání „svatých“ moc nedáme, ale u Štěpána si můžeme dovolit udělat výjimku, protože se o něm píše v Bibli. Pravda – víme o něm právě jen to, co je psáno v Bibli. Mimo Bibli se o něm nikde nikdo nezmiňuje, a protože zemřel velice záhy, nebyla moc šance, aby vznikly nějaké legendy. Přes tyto chudé informace ho ctí snad všechny křesťanské denominace a s jemu zasvěcenými kostely se setkáme po celém světě.
Stal se patronem diákonů, což bych snadno pochopil. K tomu ovšem také koní a kočí, pacholků u koní, zedníků, krejčích, kameníků, tkalců, tesařů a bednářů. Ta už se trochu ztrácím. Nu – a to, že je zároveň pomocník proti bolestem hlavy, proti kamenům, píchání v boku a přímluvcem za dobrou smrt, to už prostě patří ke koloritu patronů, že by měli pomáhat tam, kde sami měli nějaký problém.
V západní církvi je diákon Štěpán připomínán právě v ten vánoční čas. Těsně po narození Páně si církev připomene prvního Ježíšova mučedníka. Tenhle motiv je pro svatoštěpánskou úctu zásadní – je to člověk, který svědčil o Kristu a jako první svoje svědectví stvrdil vlastní krví. Tohle je jeden motiv, který nám tu dnes prozní a který stojí za zapamatování. Právě jako druhý svátek Vánoční, tady jako součást zvěsti o narození Páně, tak zní i zpráva o ukamenování Štěpána. Vidím za tím snahu trochu oslabit idyličnost vánočních motivů, která je sice častá, ale rozhodně není centrální zvěstí Vánočního evangelia a vůbec Ježíšova příběhu. Spíše než užít si klidu a pohody jde v životě věřících spíše o to obstát ve zkouškách.
Druhým motivem, který se nám tu bude promítat, je Štěpánova funkce diakona. Etymologické okénko: V naší církvi zachováváme pojem diákon coby přepis původního řeckého „diákonos“, neboli služebník. Do češtiny se ale k nám dostalo přes latinu a němčinu jako jáguno a později jáhen. Slovní základ pro slovo diákon i jáhen je tedy stejné, jakkoliv v různých církvích diákoni či jáhni plní různé funkce.
Datace Štěpánova příběhu je nejednoznačná, jsme někdy mezi lety 36 až 40 po Kristu. Každopádně v době, kdy už se církev do značné míry etablovala. S jejím růstem ale nastávají vnitrocírkevní spory. V rámci jeruzalémského křesťanského společenství se stále zřetelněji profilují proti sobě místní staromilci a progresivní cizinci. Všechno jsou to židé! Židé, kteří přijali Ježíše Nazaretského jako Mesiáše! Liší se ale mateřským jazykem a kulturním zázemím. Do aramejsky mluvícího společenství jeruzalémských starousedlíků přišlo významné množství řecky mluvících židů z diaspory, kteří také uvěřili v Krista. Z pohledu jeruzalémských konzervativců neberou některé věci tak vážně, jak by měli. Jsou takoví – světští…
Tato nedůvěra s sebou ale záhy ponese velice praktický dopad – nejsou zařazeni do místního sociálního systému. Péči o chudé měli židé dobře propracovanou, aby v rámci místní komunity nikdo nestrádal. Jenže zároveň musí fungovat nějaká ochrana před zneužitím a tak jsou nově příchozí filtrováni… No, byl z toho spor, že vdovy těchto „řeckých“ židů nedostávají spravedlivý díl, jako vdovy po „hebrejských“ židech a měli to vyřešit apoštolové. Ti svolali cosi jako celosborové shromáždění a dospěli k závěru, že bez dělby práce to nepůjde. Motiv, který jsme tu měli před pár týdny s Mojžíšem – jeden člověk nemůže dělat všechno, protože to prostě nezvládne. Jasně, že materiální péče o potřebné je činnost, která má v církvi místo, ale apoštolové se oprávněně hájí tím, že nemůže všechno být jenom na nich.
Učený obraz praví, že tělo církve má dvě nohy – kérygmatickou a diakonickou. Není to nic složitého – v církvi se musí zvěstovat evangelium a v církvi se musí pomáhat bližním v jejich konkrétní nouzi. Jedno i druhé je třeba. Na zvěstování evangelia jsou tu apoštolové, tak se teď hledají vhodní služebníci, kteří by byli obdarováni pro ten druhý typ práce.
Oproti Mojžíšovu tchánu Jitrovi mají ale apoštolové na tyto služebníky ještě jednu podmínku – nejen profesionální odbornost. Evangelista Lukáš zdůrazní, že je potřeba najít lidi „plné Ducha a moudrosti“. Řekli bychom „dobré a věrné křesťany“. Apoštolům je při formulování tohoto požadavku jasné, že i diakonie je pořád službou církve. Jde o to, že křesťané cosi rozpoznávají jako svůj křesťanský úkol tak hledají ve svých řadách někoho, kdo na to má. Kdo to zvládne. Proč dobrý křesťan? Protože takový člověk se záhy může dostat do situace, kdy bude svědčit ne o své schopnosti spravedlivě nalévat polévku, ale o své víře. Je příznačné, že se nám nedochoval žádný příběh o diakonické práci sedmi diakonů, ale příběhy o jejich kazatelské, evangelizační práci – to ano. Ani o Štěpánovi nevíme, jak obstál v té konkrétní diakonii, v té konkrétní službě, ke které byl pověřen vzkládáním rukou. Slyšíme, že dělal divy a znamení a především slyšíme, že uměl vydat jasné a srozumitelné svědectví o Ježíši. Tak jednoznačně vyznavačské, že ho to stálo život. Ale ta péče o potřebné, o té se můžeme jen dohadovat.
Vybrali tedy Štěpána, Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše. Jedno řecké jméno vedle druhého. Co z toho můžeme mezi řádky vyčíst…? Problém byl právě s řeckými vdovami. Jsou to tedy lidé, kteří jsou v oné problematice osobně zaangažováni. Vidí do jádra problému. Jsou nejen dobří křesťané, ale i dobří odborníci v dané problematice. Obě podmínky musí být splněny! Nemá smysl se pouštět ve svatém nadšení do aktivit, kterým nerozumíme, a zároveň nemá moc smysl, aby církev organizovala činnosti a akce, které nepovedou křesťané.
Štěpán je předveden před veleradu na základě závažného obvinění – rouhání proti Mojžíšovi a Chrámu. Žalobci to neměli příliš složité. Stačilo jen trochu překroutit Ježíšova slova. Kdysi Ježíš mluvil o chrámu svého těla, který bude zbořen a ve třech dnech opět vystavěn. My z toho jasně slyšíme, že Ježíš mluví o své smrti a vzkříšení, ale evangelista popisuje, že již tenkrát byli okolo Ježíše lidé, kteří to nepochopili. Kteří se domnívali, že jde o jeruzalémský Chrám. Právě tak jsou tu Ježíšova slova (Mt 5,33n) „… řečeno bylo otcům… já však vám pravím…!“ To se dá snadno označit za nějakou změnu Mojžíšova Zákona.
Výslech u židovské Velerady probíhá z počátku velmi korektně – je přednesena obžaloba, Štěpán má prostor k tomu, aby se hájil. Zdá se, že křesťanská obec v Jeruzalémě neměla zas tak špatnou pověst. Když evangelista Lukáš zmíní (Sk 2,46n), že jeruzalémští křesťané pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem, chválili Boha a byli všemu lidu milí, tak vůbec nepřehání. Nezapomínejme, že tato jeruzalémská komunita je velmi konzervativní – hájí obřízku, hájí židovské stravovací předpisy… Pro většinové tradičně židovské společenství to byla jen banda trochu potrhlých, ale stále ještě židů. Samotná velerada pak má za sebou jednání, na kterém moudře promluvil (Sk 5,34n) farizeus jménem Gamaliel, učitel zákona, kterého si vážil všechen lid a ten připomněl, že takových „mesiášů“ už bylo víc – naposledy Theudas, Judas Galilejský. Ale byli i mnozí jiní. Ti všichni sice strhli za sebou lid, ale po jejich smrti se jejich hnutí záhy rozpadla. Potud doporučil nechat tyhle „Ježíšovce“ také na pokoji, není-li to od Boha, zanikne toto hnutí záhy samo.
Štěpán je tedy před veleradou ne proto, že je členem nějaké křesťanské obce, ale byl zcela osobně udán na základě zcela osobních sporů v některých synagogách. Štěpánova obhajoba je dlouhá. Vylíčil křesťanské pojetí dějin spásy od Abrahama po Ježíše. Jenže neskončil u nějakého obecného závěru, že Ježíš je Mesiáš. Končí obviněním velerady: tak, jako židé dříve pronásledovali Boží proroky, tak tato velerada má na svědomí smrt Ježíše Nazaretského.
V tu chvíli se velerada ještě pokouší držet fazónu. Čteme, že členové velerady začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Nechtějí se nechat vyprovokovat k neuváženému činu. Ale Štěpán popisuje své vidění Ježíše, který v mesiášské roli „Syna člověka“ stojí v nebi na Boží pravici a to už je z židovského pohledu buď pravdivé vyznání víry, nebo trestuhodné rouhání. Nic mezi tím. Buď se přidají ke Štěpánovu vyznání, a stanou se křesťany, nebo ho jako rouhače okamžitě potrestají. Víme, co zvolili.
Štěpán umírá se slovy, která zřetelně odkazují na Ježíšovo utrpení na kříži. „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“… „Pane, odpusť jim tento hřích!“ Štěpánovo jméno „Stefanos“ znamená řecky „koruna“, potud korunu vítěze Štěpán dostává a jako mučedník odchází z tohoto světa. Vánoce ukázaly k Velikonocům snad až příliš razantně, ale je to motiv, který jsme si v adventních týdnech připomínali několikrát – utrpení je něco, co provází Ježíše i jeho učedníky a čemu se není moc co divit. Jak poznamenal kterýsi křesťanský autor – spíš bychom se měli podivovat nad tím, že náš život žádné specificky křesťanské utrpení neprovází. Znovu připomínám, že tohle je první motiv Štěpánova příběhu, že ani utrpení nás nemá připravit víru a lásku k druhým, byť by to byli naši protivníci.
Pro nás je dnes Štěpán ale nejen připomenutím toho, že být věřící může taky někdy bolet. Právě tak stojí za připomenutí, jak se ze Štěpána stal diákon. Splňoval dvě podmínky – byl to aktivní křesťan, který zároveň chápal, o co jde v té konkrétní problematice, které se pak v církvi věnoval. Nebylo to nic duchovního a hlubokého – šlo skutečně jen o to hlídat, aby v rámci sociální výpomoci sboru nebyl někdo nespravedlivě opomíjen. Jenže to byla právě ta konkrétní služba, kterou v jeruzalémském sboru potřebovali.
S připomínkou jáhna Štěpána tedy můžeme přemýšlet, co všechno náš sbor a církev dělá, co vidíme jako užitečné a potřebné a jak nacházet ve svých vlastních řadách dobré křesťany, kteří tu kterou službu zvládnou.
Amen.