Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
vystoupení Jana Křtitele můžeme pochopit jako hraniční okamžik zlomu mezi starým a Novým Zákonem. Jan splnil úlohu, kterou měl v lidovém očekávání konce časů naplnit prorok Elijáš. Oznamovatel, předchůdce, připravovač cesty. Ten, který dá věci do pořádku a nebude se přitom bát kritizovat i vladaře. Jan Křtitel stojí v dlouhé řadě proroků, které Bůh povolával. Prorokem je nazván Abraham, Mojžíšova sestra Mirjam, prorokyní byla soudkyně Debóra i poslední soudce Samuel. Mohli bychom pokračovat dál. Rabíni občas tvrdili, že posledními proroky byli Zacharijáš a Malachikáš a pak už Bůh přestal proroky posílat. Byl přece dán kompletní Zákon a už není proroků potřeba. Ale ani běžný lid tuto myšlenku nesdílel a víme, že lidé měli Jana za proroka (Mt 14,5) a bylo to tak jasné přesvědčení, že ho musel brát vážně i král Herodes.
S Janem Křtitelem ale cosi opravdu končí. Přecházíme ze Starého Zákona do Nového. Tak se dnes podívejme, v čem že je ta zásadní změna. Co odlišuje lid Staré smlouvy od lidu Nové smlouvy. Co byla ta zvěst Zákona a proroků až o Jana a s čím novým přichází Pán Ježíš. Oba vyzývají k pokání a přece to, že tam je rozdíl, to Ježíš řekl docela jasně: Jan je úžasný – je posel, tedy angelos, anděl – ale i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on. Království nebeské – to je cosi, o čem bude dnes řeč a co odlišuje důrazy starozákonní prorocké zvěsti Janovy a novozákonní mesiášské zvěsti Ježíšovy. V obou půjde o pokání, o vyznání vin, o zápas s hříchem, ale tito dva protagonisté se v čemsi zásadně liší. Proto se dnes pokusíme co možná porozumět zvěsti Jana Křtitele a ona pak ta Ježíšova zvěst evangelia bude o to zřetelnější.
Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Bůh pošle svého vyslance, který ho bude dokonale reprezentovat. Bůh pošle někoho, kdo zcela dokonale naplní Boží vůli. Jako by přišel Bůh sám. Že by opravdu přišel Bůh sám, to je pro zbožné židy dost nemyslitelné. Boha nelze spatřit – člověk by zemřel. Proto je sice očekáván příchod Hospodinův – ale v praxi bude tento Hospodinův příchod vyjádřen příchodem Mesiáše, tedy přímého reprezentanta Božího na zemi. Připravte cestu Páně…To označení „Pán“ tady velice zřetelně k Bohu odkazuje. Víme, že židé Boží jméno nevyslovovali. Tam, kde bylo Boží jméno v Bibli napsáno, tak místo toho slova řekli „Pán“ a pokračovali ve čtení. Když je tedy úkol Jana Křtitele „připravit cestu Páně“, čtenáři bylo jasné, že se má nachystat na setkání s Boží mocí. Ať ž to bude vypadat jakkoliv, tak nějakým způsobem přijde na tento svět Bůh.
Co máme v tuto chvíli dělat my?! Tohle je otázka Jana Křtitele! Co si s tím počneme? Co máme dělat? Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Jak se připravit? Jak připravit cestu? Jak vyrovnat stezku, aby přišel až k nám?
Na to, jak se připravit na příchod Mesiáše, měly různé židovské školy různé metody. Tradiční saducejský přístup velel poctivě chodit do chrámu a obětovat. Modernější farizejský přístup velel studovat Mojžíšův Zákon a co možná přesně dodržovat všechna přikázání. Ještě modernější Essénský přístup velel utéct z tohoto zpronevěřilého světa do jeskyní kdesi u Mrtvého moře a tam očekávat brzký konec světa.
Vedle těchto proudů tu pak máme ještě proud křtitelský. Křtitelské hnutí. Jménem známe akorát Jana, ale je to tradice mnohem starší. Už někdy v druhém století před Kristem vznikala tak zvaná Sibylina proroctví. Židovské texty, které navazovaly na cosi ještě staršího, leč nedochovaného. Zde čteme o blížících se Božích soudech třeba takto: „Odhoďte meče i sténání, vraždění lidí i zpupnost, obmyjte celá svá těla ve stále tekoucích řekách, k nebesům vztahujte ruce a proste za odpuštění skutků svých!“ Kořeny celého tohoto hnutí sahají až do Mojžíšových knih. Už tam je koupel používána jako nástroj k odstranění kultické nečistoty. Třeba po uzdravení z malomocenství (Lv 14,9). O pár století později ale vystupuje prorok Elíša. Malomocenství – obmytí – to by nám mohlo připomenout malomocného Naamana Syrského (2Kr 5,8n), který byl sedminásobnou koupelí v Jordánu dokonce přímo uzdraven. V zaslíbeních lidu v babylónském zajetí u proroka Ezechiele (36,25) čteme, že Bůh říká svému lidu: Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model.
Voda, obmytí, očištění… to jsou motivy, kterých si křtitelovské hnutí velmi cenilo. To, co Mojžíšův zákon vztahoval jen na kultickou nečistotu, to vztáhli na hřích jako takový. Vždyť hřích – to je právě taková špína, která se na nás uchytila a které je třeba se zbavit, aby bylo všechno zase v pořádku. Ten obraz špíny je krásně srozumitelný – když si zašpiním ruce, tak ta špína se stala součástí mého těla, ale nepatří tam. Jenže je tam – a já protože jsem špinavý, tak nemohu mezi lidi, dokud se neumyji. O špindíru nikdo zájem nemá.
Úplně stejně je to s hříchem. Je potřeba ve svém životě poznat, co jsem já a co jsou hříchy, které by neměly být součástí mého já. Hříchy, které jsou právě tou špínou, která se na mne přichytila. Jsou součástí mého života, byť ke mně nepatří. Rád bych se jich zbavil – protože o hříšníka nestojí Bůh. Nemohu k Bohu, dokud se těch hříchů nějak nezbavím.
Jak se takových hříchů zbavit? Nu – je třeba je vyznat! Pěkně konkrétně, jeden po druhém. Rozpoznat, co je ta konkrétní špína hříchu v mém životě. Právě takto vidíme okolo Jana Křtitele lidi, kteří své hříchy vyznávají. Tedy lidi, kteří velice jasně a jednoznačně pojmenovávají, co je v jejich životě špatné. Teprve na základě tohoto vyznání konkrétních vin přijímají křest, ve kterém jsou tyto viny smyty a mizí v proudu Jordánu kamsi do Mrtvého moře.
Janovský přístup: chceš se setkat s Bohem? Rozpoznej, co je ve Tvém životě hřích, vyznej ho. Dej se na pokání. Pak jako kajícník přijmi křest. Tohle uměl Jan vysvětlit jasně, srozumitelně, názorně. Lidé to perfektně pochopili a zařídili se přesně podle toho. Janův skvělý způsob, kterým zval lidi k Bohu, ocenil vyjádřením, že mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Křtitel…
Teď ale do této situace vstupuje Pán Ježíš sám. Měřítka, podle kterých se posuzuje lidská hodnota, se mění. Význam kazatele pokání, za kterým přicházeli lidé zeširoka zdaleka a vyznávali svoje viny, je zastíněn významem kohokoliv, kdo žije podle řádů Božího království. Toto Boží království přichází s Pánem Ježíšem. V Ježíši se Bůh sklonil k člověku. Už není třeba mu nějak připravovat cestu. Ať už byly ty cesty Páně vyrovnány a cesta připravena jakkoliv, tak to splnilo svůj účel. Význam našeho lidského konání končí, teď už skrze Ježíše koná Bůh sám. Všechno, co bude následovat – Ježíšův křest, vyvedení na poušť a pokoušení satanem i zahájení kazatelské činnosti – to je naplňování Boží vůle. To je součást evangelia, tedy radostné zvěsti o tom, že se Bůh sklání k člověku. Už nečeká na to, až budeme jednat my, ale jedná sám.
Nejprve se Ježíš ve křtu zařazuje mezi hříšníky. Nečeká na to, až budeme spravedliví a očištění. Boží království chce působit ve vší lidské bídě a špíně, kterou jsme na sebe nabalili. Jasně, že ji chce přemáhat! Ale už to nejsou Janova slova soudu ale Ježíšova slova o Božím odpuštění.
Pak je Ježíš vyveden na poušť a pokoušen od ďábla. I tady obstojí. Království Boží má svoji moc nejen v problémech, které si děláme sami jako lidé, ale i v problémech, které přesahují lidské chápání.
Když Ježíš a jeho království obstálo v zápase s lidským hříchem i s ďábelskou mocí, pak Ježíš začal procházet Svatou zemí a kázat naplnění času a blízkost Božího království. Teprve tehdy zazní janovské „čiňte pokání“, ale teď již v úplně nové souvislosti. Teď už to není předpoklad k setkání s Boží mocí, ale důsledek setkání s Boží mocí.
Janův zápas s vlastním hříchem je motivován strachem, že bez pokání se s Bohem nesetkám. Obavami, že se nedostanu do Božího království.
Okolo Ježíše ale už je království Boží a tak je v něm zápas s hříchem motivován úlevným zjištěním, že na Božím vztahu k nám náš hřích nic nemění.
Jan Křtitel byl úžasný, protože dokázal zástupy lidí motivovat k pokání. Dokázal jim lépe než kdo jiný vysvětlit, jak je důležité myslet na život věčný a chovat se tak, aby tohoto věčného života dosáhli. Ale více než on je nejposlednější hříšník, který do svého života přijal Boží přítomnost. Boží lásku. Kdo do svého života nechal vstoupit zvěst evangelia. Vstoupil tak do prostoru Božího království a tam mizí strach. Mizí tlak a stres. Ježíšovo působení bylo tak naplněno milosrdenstvím, odpuštěním a vstřícností k lidem, že by se asi i Jan Křtitel divil. Apoštol Pavel dobře tento Ježíšův program vyjádřil slovy: Přemáhej zlo dobrem. (Ř 12,21)
Jana i Ježíše výzvy k pokání spojují. Jeden jako druhý vědí, jak je to užitečné udělat si ve svém životě pořádek. Rozpoznat, co je špína hříchu a zbavit se toho. Když už jsme ale poznali Ježíšovu lásku, nedělejme to s janovským strachem. Bůh nás nikdy nepřestane mít rád. Nic nás neodloučí od této Boží lásky. Když se ale zbavíme hříchu, budeme si ji moci lépe užít. Budeme lépe Bohu rozumět. A to království Boží, tedy odpuštění, radost a pokoj, to bude naplňovat naše životy a pak se bude šířit i kolem nás.
Amen.