Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
„Tati, proč má ten čert, co chodí s Mikulášem, tak velkej pytel?“
„Aby mohl sebrat zlobivé děti, jako jsi ty, Frantíku, a odnést je do pekla.“
„Tomu sám nevěříš, tati. A dospělí se mu tam nevejdou? Ty jsou přece větší a zlobí víc, nemyslíš? Proč čert chodí jenom za dětmi?“
„Tak to víš, má toho hodně. Dospělí taky někdy zlobí, ale nevešli by se mu tam všichni. A strašně by se s nimi nadřel.“
„Tati, a odnesl ten čert už někdy nějaké dítě? Mně to připadá, že vždycky jenom straší a cinká řetězem. A smrdí cigaretama, ten náš. Jo, a Mikuláš má každej rok stejnej balicí papír. Asi mu dávají slevu.“
„To já nevím, jestli už někdy někoho odnesl, ale jestli se budeš chovat jako včera u oběda, tak si piš, že si tě nabere a půjdeš!“
„A jak se to ten čert dozví, že jsem zlobil, vy mu to říkáte?“
„Ne, on je vševědoucí. Všechno vidí a všechno si zaznamenává.“
„Ale nám říkala paní učitelka v nedělce, že všechno vidí jenom Pán Bůh. Takže čert je taky vševědoucí? Jako že má taky takovou moc, jako Pán Bůh?“
„Frantíku, ty máš složitý otázky. Víš, není to tak jednoduché. To by bylo na dlouhé povídání.“
„Takže čert i Pán Bůh spolu kamarádí? Sdílejí spolu seznamy těch, co zlobili?“
„Ne, čert je… čert je takovej jako podřízenej, víš? Pán Bůh, to je šéf, a říká čertovi, co má dělat.“
„Takže Pán Bůh posílá čerta, aby odnášel zlobivé děti do pekla?“
„Ale ne, Pán Bůh si vlastně přeje, aby všechny děti byly hodné. Aby poslouchaly rodiče, čistily si zuby, mluvily pravdu a po záchodě si umývaly ruce a tak, víš, Františku?“
„No a co když hodné nejsou?“
„Já nevím, tak… tak ještě mají šanci si to spravit.“
„A dospělí do pekla nepůjdou? Vždyť přece taky všichni nejsou hodní. Co když třeba lžou, urážejí někoho, ubližují druhým?“
„Františku, to by pak do pekla musel úplně každý. Podívej se, třeba já. Kolikrát jsem se doma rozčílil. Kolikrát jsem se zbytečně zlobil na maminku. Nebo i na vás. Kolikrát jsem jenom nadával za volantem.“
„To asi půjdeš do pekla, tati.“
„No, možná bych tam patřil. Vlastně – asi určitě. Ale kdo by pak byl v tom nebi? Vzpomínáš si, jak jsme před chvílí u snídaně četli z Bible ten příběh o těch zástupech v nebi? Takže tam lidi určitě jsou a budou. Víš, už jsi velký kluk, já si myslím, že to peklo, takové jak si ho představujeme, vlastně neexistuje.“
„Aha. A kam teda čerti nosí ty děti?“
„Do pekla, ale do toho našeho, pohádkového, víš?“
„Tati, mně připadá, že jsi dost unavenej.“
„Jo, to jsem, Frantíku.“
„Jak to, že není peklo? Co když teď začnu strašně zlobit?“
„No, tak to mně a mamince způsobíš spoustu bolesti. Bude nám to líto a budeme doufat, že ti to nezůstane napořád. A občas ti jednu plácnu, to si zase nemysli, peklo nepeklo.“
„No jo, tati, ale přece nemůžou všichni do nebe, to by se tam nevešli.“
„A proč by nemohli? Proč by každý člověk nemohl mít před sebou dobrou budoucnost? Tím spíš, že tady na světě prožíváme spoustu všelijakých těžkých věcí. Nebe je velké, tam je místa dost, to se nemusíš bát.“
„No jo, ale když teda není peklo, tak odkud jsou ti čerti a kde je ten jejich velkej čert, ten ďábel? Ten přece na světě vystupoval. Babička mi četla o Adamovi a Evě, jak jí nastražil jabko. Nebo jak pokoušel Pána Ježíše na poušti. A jak vlastně pořád číhá. A posílá svoje čerty. I když z toho, co chodí k nám, už strach fakt nemám.“
„Ďábel, Františku, ďábel je na světě pořád.“
„Takže ďábel je a peklo není? Kde ten ďábel bydlí?“
„Frantíku, já věřím, že Boží moc už zlo porazila. Proto si myslím, že kdo věří Bohu, nemusí a nemá věřit peklu. Kromě toho, spousta lidí prožívá dost velké peklo už tady na zemi, rozumíš, jakože mají hodně trápení, bolestí, kdo ne? A tak si myslím, že máme do budoucnosti vyhlížet spíš s nadějí, že to zlé nakonec pomine, než se strachem z pekla. Já věřím, že Bůh nad ďáblem zvítězil. Dokázat to nemůžu. Ale v Bibli se o tom píše. Jak andělé bojovali se zlým, lstivým drakem a jak to vyhráli. Ďábel se na nebi na nic nezmohl. Doslova s ním vyrazili dveře. Tak šel na zem. A tady škodí, protože ví, že i tady už mu zbývá jenom omezený čas.“
„Jak škodí? Snad mi nechceš říct, že v nebi bojovali jenom proti těm čertům, co chodí s Mikulášem a berou zlobivé děti do pytle?“
„To určitě ne. Ale když zlobíš – ty, já, sourozenci, maminka, lidé kolem nás, naši sousedi, přátelé, známé osobnosti, politici a tak, tak se ďábel raduje. Zase se mu to povedlo. Zase dokázal někoho naštvat, někoho rozplakat, někomu ublížit, někoho znejistit. Ďábel, Františku, ďábel je všude kolem nás i v nás.“
„A jak vypadá? Jako ten čert? Jako had? Nebo drak?“
„Víš, tyhle podoby mu vymysleli lidé, aby si dokázali nějak představit to, co je ve skutečnosti vlastně neviditelné. Sám jsi říkal, že z čertů strach už vlastně nemáš. Protože ses s nimi potkal a nikdy tě žádný neodnesl. Když si člověk něco dokáže představit, třeba jako tu obludu, už se to dá nějak popsat, nějak vymalovat, zařadit. Možná to vzbuzuje menší hrůzu. Had z terária nevyleze, teda většinou. Před čertem – dýchavičným kuřákem od nás z ulice utečeš. Proto i ti, kdo psali Bibli, vykreslovali toho ďábla, to zlé, do různých obrazů hadů nebo draků nebo jiných potvor. Když zlo pojmenuješ, zařadíš, vymezíš, přestává mít takovou moc, přestává být tolik nebezpečné. Ale vedle toho je právě spousta ďáblových projevů skrytá do malých, skoro neviditelných věcí a detailů, na které je třeba si dávat pozor. Je to takové složité, nevím, jestli mi budeš rozumět, Františku. Jedním z největších ďáblových vítězství je to, že se o něm nemluví.“
„No, zní to docela strašidelně, tati. My jsme v létě na táboře pronásledovali jednoho draka a vyhráli jsme. Ale když na nás chrlil oheň, docela jsem se bál.“
„Já se taky občas bojím, Františku. Ale Bible nám říká, že se bát nemusíme. Bojovat, to jo. To máme. Ze všech sil. Ale to, že už navždycky je ďábel poražený, že nemá a nebude mít poslední moc nad Pánem Bohem a tedy ani nad námi, to nám může dávat sílu i do těch všech bojů, rozumíš? Do toho, že se budeme snažit žít dobře, podle pravidel, chovat se hezky ke kamarádům i k těm, které neznáme a kteří třeba přijdou z daleka. A když se nám to někdy nepodaří, tak se z toho nemusíme hroutit, protože to přesně ďábel chce, abychom se z toho hroutili.“
„Tati, ale ty ses včera odpoledne strašně hroutil u televize, když byly výsledky prezidentských voleb. A byl jsi večer dost protivnej a docela jsi nadával. Ani ses se mnou nechtěl večer dívat na pohádku.“
„Protože jsem strašně zklamaný z toho, jakým směrem se naše země ubírá, víš? Tomu ty ještě asi nerozumíš. Já nechci tvrdit, že Miloš Zeman je ďábel. Ale v tom, jak ponižuje a rozděluje společnost, jak bez uzardění lže a ubližuje lidem, tak trochu tomu ďáblu slouží. Já nechci tvrdit, že Okamura, Parlamentní listy nebo TV Barrandov jsou společenstvím ďáblových agentů. Ale zveřejňováním polopravd a šířením obrovského a hloupého strachu ve společnosti tak trochu tomu ďáblu slouží. A stejně tak tomu ďáblu sloužím já, když se tím nechám totálně rozhodit, když mnou cloumá vztek a beznaděj a blbá nálada. Stejně tak tomu ďáblu sloužím já, když pohrdám těmi, kdo volili jinak. Když se z toho zkrátka hroutím tak jako včera. To se ďábel raduje, tančí, zpívá svou hymnu a připíjí slivovicí.“
„Tati, nebuď smutnej. Vždyť sám říkáš, že se nemáme bát. Tak budem bojovat, všichni společně. Já si budu umývat ruce a neodmlouvat u oběda. A dělat včas úkoly. Aspoň to zkusím. A mámě koupíme kytku, až půjdem dneska z kostela, jo?“
„Tak jo. Platí.“
„Táto, řekni mi ještě, jak je to s tím peklem. Pořád tomu nerozumím.“
„Františku, ten drak, ten had, prostě ďábel je tady mezi námi a hraje to s námi, ale do pekla si nás nevezme. A až jednou umřeme a tenhle svět opustíme, tak tam už ten ďábel nebude. On by o nás na posledním soudu rád Pánu Bohu napovídal, co všechno jsme tady zvorali. Komu a kde všude jsme ublížili, kdy jsme mu zbaštili nejednu jeho léčku, co jsme v životě napáchali zlého a nedá se s tím už nic dělat. Jenomže, Františku, jeho židle obžaloby zůstane prázdná. Chápeš? On už tam nebude, on už nebude mít co říct. Místo toho, věřím, se potkáme tváří v tvář s Pánem Bohem, který nás vezme za ruku a pozve do své slávy. A peklo? To bychom snad zažili jen tehdy, kdybychom tohle pozvání odmítli. Ale ruku na srdce, kdo by to dělal, když ten, kterej všechny naše sraby džentlmensky vodehrál za nás, nás zve k sobě! A víš, co si ještě myslím? Pamatuješ, jak jsme se společně o Vánocích dívali na pohádku Anděl Páně? A pamatuješ na toho čerta?“
„Jo, jak pořád říkal o andělovi, že je matla, jak tobě někdy říká maminka?“
„Ano, přesně toho. A jak ho Pán Bůh poslal i s andělem na zem? A pak, když se vrátili, jak se znenadání na konci ten čert octnul mezi sborem zpívajících nebeských andělů? Tak to je ono, Františku. A víš, co? Pojďme už do toho kostela. Ať stihneme i tu písničku, o tom, že v Království Božím je místa dost pro všechny. A nakonec možná i pro ďábla.“
Amen
Pavel Hanych