Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
s tímto textem se ocitáme na Hoře blahoslavenství. Ježíšova dlouhá řeč, ve které Pán Ježíš učil lidi, co to je spravedlnost Božího království. Dává různé příklady ze života, na kterých ukazuje, jak máme přemáhat naši přirozenost a co možná se stále více připodobňovat Bohu a jeho vůli. To je takový celkový dojem, který si lidé z toho kázání mohli odnést – „Nemyslete si, že si v životě někdy budete moci říct, že máte splněno!“ Ten naprostý ideál, tedy „být dokonalý, jako je dokonalý náš nebeský Otec“ (Mt 5,48), toho v tomto světě nedosáhneme. Být dokonalý, jako je dokonalý nebeský Otec, to je vysoká laťka, ale pro Pána Ježíše je to typické, že nastavuje laťku vysoko. A tak každý ve svém životě najde něco, co se dá ještě zlepšovat.
Dnešní kázání nám připomene, že máme jako příklad k připodobňování se Pána Boha, který dává svítit Slunci na dobré i zlé, déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé – a není to tak, že by před každým deštěm i na jeho konci létali světem andělé a oznamovali, že to je dobré Boží dílo. Jistě je dobré mu děkovat a chválit ho, ale kvůli díkům a chvále to Bůh nedělá. Tohle bude náš dnešní vzor, o tomhle budeme dnes mluvit, tohle se budeme dnes učit – že dobré skutky, které děláme pro druhé, ty opravdu jsou pro druhé. Jakkoliv to zní samozřejmě, ono to ani zdaleka samozřejmé není.
Když prokazuješ dobrodiní… Doslova zde čteme o milosrdenství. Tento pojem na staletí stáhnul do představy almužny dané žebrákovi, ale my mu nechme původní šíři. Nic proti almužně a dalším formám finanční pomoci lidem v hmotné nouzi. Tedy nic proti adopci na dálku, nic proti studnám v Africe… To všechno jsou dobré projekty, záslužné. Peníze na tento účel poslané nejsou ztracené, slouží dobré věci.
Nejde ale jen o peníze a zvláště v našich běžných mezilidských vztazích to bude jistě častější. Možností jak někomu pomoci anonymně, bez hlásání toho, jak jsem dobrý, je přece mnohem víc. Pravda – takový náš dobrý skutek může být pochopen třeba jak malichernost. Když někoho pustím sednout s tím, že už stejně za chvíli vystupuji – ten člověk dozajista nebude počítat zastávky, kolik jich ještě pojedu. Když se s někým rozdělím o jídlo s tím, že ani nemám tolik hlad, on nebude tušit o tom, jestli mi kručí či nekručí v břiše.
Jistě – každý takový dobrý skutek může být vykládán třeba také jako slabost a neschopnost se prosadit či bránit. Může to vypadat jako projev naší hlouposti. Když v nějakém sporu ustoupím a nebudu si dál prosazovat svou. Když nechám rozhodnout druhé a svůj návrh ani nepodám. Když dám za pravdu druhým ne proto, že bych svůj názor považoval za horší, ale abych jim vyšel vstříc. Aby to byli oni, kdo si ponechají pocit nějakého morálního vítězství či pocit toho, kdo to všechno vyřešil. V těch všech situacích to od nás může být jeden z mnoha projevů milosrdenství, které tomu druhému prokážeme.
Do každé takové situace nám pak dnes Pán Ježíš říká: Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost. Doslova tu čteme o vytrubování. To se dá v češtině dobře použít! Když už někomu vyjdeš vstříc, tak to nevytrubuj do světa. Není to potřeba. A hlavně – bylo by to na škodu věci. Takový člověk se stává „pokrytcem“. To je velice tvrdé slovo! Zní až trochu nespravedlivě. U pokrytce bych čekal, že nic dobrého neudělal. Že se chlubí cizím peřím. Že je to někdo, kdo pouze předstírá svoji dobrotu, ale ve skutečnosti si stejně jde jasně a jednoznačně za svým cílem. Jasně, to by bylo mnohem horší! Ale ani takto to není nic hezkého. Jasně se tím ukazuje, že ten dobrý skutek jen zakrývá naši touhu po slávě. Proto „pokrytectví“ – pro to pokrytí, zakrytí našeho sobectví oním skutkem milosrdenství.
Jasně, že takovému postoji vlastně dobře rozumíme. Nejde nám jen o to, jací jsme, ale také jaké nás vidí druzí lidé. Nejen, jak se chováme, ale také jak chceme být viděni a vnímáni. Jak chceme, aby se o nás mluvilo. Dneska se mluví o „mediálním obrazu“, který je potřeba si pečlivě budovat. Když dá firma sponzorský dar, tak je potřeba, aby byla částka napsána na šeku metr na dva metry, a ten za ryčného zpěvu populární kapely zástupce firmy předá nějakému tomu dětskému domovu. Zaplať Pán Bůh za ty peníze, o tom žádná. Ten člověk dává peníze a dává je dobrovolně. Na hodnotě daru jako takového to neumenšuje vůbec nic. Ale je tu právě ono „vytrubování do světa“, budování mediálního obrazu. Cílem daru není dát dar, ale být viděn, jak dávám dar. Cíle bylo dosaženo! Fotka v novinách, šot ve zprávách, děkovné dopisy dětí… To všechno tu je a naplňuje tak slova: „Amen pravím vám, už mají svou odměnu.“
Vidíme, v čem je zádrhel! Je v motivaci. Proč to dělám? Abych pomohl? Abych byl milosrdný? Nebo aby se o mně vědělo, že pomáhám a že jsem milosrdný. Na dobrém skutku jako takovém to neumenší vůbec nic, aspoň to že tak, ale sami sebe jsme posunuli někam, kde by Ježíšův učedník být neměl.
Ježíš si také žádné PR nedělal, dokonce právě naopak. V příběhu z prvního čtení to prozní hned na několika místech, jak mu vůbec nejde o sebepropagaci.
Po úspěšném působení na východním břehu Galilejského jezera se velice rychle vrací na druhý břeh nazpátek do Galileje. Nemá potřebu zdržovat se na jednom místě, byť ho tam obdivují a chválí.
Pak je tu ta žena, co ji za dvanáct let nemoci lékaři připravili o všechny peníze, ale zdravotně jí nepomohli ani kousek. Dotek Ježíše ji uzdravil, ale je to – možná to vnímáte jako já – tak nějak „ukradené“ uzdravení. Tu sílu z Pána Ježíše vytáhla jako nějaký „energetický upír“. Rozhodně si takto nepředstavujeme příkladného věřícího člověka, že by pokradmu za zdí kostela poslouchal kázání, při večeři Páně se nenápadně vetřel mezi lidi a sebral si kousek chleba a zase se vytratil… Byť by to byl člověk, ke kterému promlouvá Bůh skrze kázání a který hluboce věří a prožívá Kristovu přítomnost v chlebu – není to tak, jak by to mělo být. Takhle nějak vnímám tu ženu – ale Pán Ježíš to vůbec neřeší. Vůbec to neotevře jako téma. Neptá se „kdo ze mě vycucnul moji uzdravující energii“, ale zcela světsky se ptá „kdo se mě dotkl“. A přitom moc dobře ví, o co tu šlo. To jen zjevně nechce řešit sebe, svoji energii, svoje schopnosti – zajímá ho trápení toho člověka, který tak nestandardní způsob řešení svého problému zvolil, tomuto člověku chce vyjít vstříc. A tak je oné ženě zvěstována záchrana, spása, uzdravení pro její víru. Pozor – pro její víru! Ne pro Ježíšovu uzdravující moc, byť je tady naprosto jednoznačně řečeno, že tady byla nějaká síla, která vyšla z Ježíše.
Příběh pokračuje dál, když Pán Ježíš posílá pryč i většinu učedníků. Nepotřebuje zamachrovat, aby si ho učedníci víc vážili pro jeho schopnosti. V domě představeného synagogy Jaira vyhání zástupy kvílící i posmívající se. Nemusí jim dokazovat svoji moc, které se oni v tuto chvíli posmívají. Nepronáší žádná mocná kouzla, kterými by dal najevo, že on je ten, který má zvláštní schopnosti. Proto evangelista ta aramejská slova přeložil, aby si řecky mluvící čtenář nemysle, že „talithá kum“ je zaklínadlo. Nic takového. Dokonce ani nic vznešeného – je to prostě „mladá, vstávej!“ Všechno běží úplně civilně a bez parády, protože jde o to pomoci konkrétním lidem a ne si dělat reklamu. To je podtrženo tím, že jim přísně nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět… To má Pán Ježíš na mnoha místech, že brání lidem, aby vyprávěli o jeho divech či dokonce o tom, že je Mesiáš, protože by to byla jen planá reklama na něco, co lidé v tuto chvíli ještě nedokáží pochopit. Na to musí přijít Velikonoce, Velký Pátek a Neděle vzkříšení.
Dobré skutky děláme pro dobro druhých. Ne proto, aby si o nás druzí mysleli, jak jsme dobří, ale abychom těm druhým prospěli. A dost.
No – to by ale nebyl Pán Ježíš, aby nenabídl ještě jeden stupínek, o který můžeme povystoupat blíže k Bohu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice… Takže pozor – neděláme to ani pro naše vnitřní uspokojení. Jasně, to už je hodně vysoká laťka. Pocitu z dobře odvedené práce se těžko vzdáme. Ten ale není automaticky špatný. Pořád se nám vrací ta otázka motivace. Proč to dělám? Proč pomáhám? Proč jsem milosrdný? Pán Ježíš se nás snaží vychovat k tomu, aby se milosrdenství stalo přirozenou součástí našeho života. Abychom se nezhlíželi sami v sobě. Pochvalovat si sám sebe, být sám na sebe pyšný – jasně, že to není zas tak nápadné, jako předvádění se před druhými, ale také to není cesta k nějakému duchovnímu růstu.
Jde to se takového pocitu sebeuspokojení vzdát a není to takový problém. Stačí být milosrdný dostatečně často a pravidelně. Tu zkušenost má drtivá většina z vás. Co prožíváte, když dáváte peníze při vycházení z kostela do sbírky… Je tam nějaký pocit sebeuspokojení, jak jste skvělí, že jste dali nějaké svoje peníze? Pochybuji. Pro drtivou většinu účastníků bohoslužeb je nedělní sbírka tak přirozená součást celého toho dění, že je vůbec nenapadne dumat nad tím, že to je dobrovolný dar a tedy že to je právě to „milosrdenství“ Chvilku jsem přemýšlel, jestli tenhle příklad uvádět. Abych ve vás náhodou nějaký ten pocit sebeuspokojení nevyprovokoval. Ale jsem v tomto ohledu celkem klidný. Pokud tam ten pocit předtím nebyl, tak se už při tom samotném nápadu cítit se nějak blahosklonně a výjimečně, protože dáváte něco do sbírky, byste si sami sobě připadli směšní.
Nu – a to je podle mého přesně to, kam nás chce Pán Ježíš dovést. Abychom prostě byli milosrdní. Moc nad tím nedumali, moc to neřešili, ale hlavně pomáhali. A on už i to Pán Bůh sám nějak přebere a zařídí se s tím, jak sám uzná za vhodné. A tak to bude nejlepší.
Amen.