Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
k tématu modlitby mne dovedl úvodní verš dnešního prvního čtení. Navazoval na předcházející příběh o nasycení zástupů a netýkal se ještě utišení bouře. Ježíš přinutil své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh… rozloučil se s nimi a šel na horu, aby se modlil. Ježíš se modlil! Moc se o Ježíšově modlení nemluví. Snad jen ta modlitba těsně před zatčením: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,39) – ale to je tak všechno. To, že chodil po vodě, že utišil bouři, to jo, to známe – ale že se předtím modlil, to nějak zapadne. V Bibli je takových míst mluvících o tom, že se Ježíš modlil a my si dokolečka opakujeme jen ty Getsemany! Že uzdravil Petrovu tchýni, uzdravoval další nemocné a vyháněl zlé duchy – o tom se mluví. Ale že druhý den ráno, ještě za tmy odešel kamsi do samoty, aby se modlil (Mk 1,35) – zase nic. Stalo se, že učedníci nemohli uzdravit jakéhosi posedlého a Ježíš jim řekl: „Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou.“ A až výrazně mladší rukopisy dodávají … a postem. Snad pozdějším opisovačům připadlo trapné to, co z toho původního textu jasně vyplývá, že jediný problém, proč učedníci nemohli dělat totéž, co Ježíš, bylo to, že se nemodlili. Po modlitbě na právě pokřtěného Ježíše sestoupil Duch svatý (L 3,21) a po modlitbě sestoupil o Letnicích na apoštoly. Než vyvolil dvanáct, strávil Ježíš na modlitbách celou noc (L 6,12). Proměna na hoře Tábor proběhla při modlitbě (L 9,28-9). Proto, že viděli Ježíše se modlit, tak po něm učedníci chtěli, aby je také naučil modlit se, a dostali jako vzorovou modlitbu „Otčenáš“ (L 11,1nn).
Modlitba proměňuje nás i lidi kolem nás. Bylo to po Ježíšově modlitbě, když Petr jako první za všechny apoštoly vyznal, že Ježíš je Boží Mesiáš (L 9,18). Historie rané církve svědčí o moci modlitby. Čerstvě obrácený Pavel (mimochodem – Ananiáš zastihuje osleplého Pavla na modlitbách!) se vrhl do misie hned v Damašku a chtěli ho zabít. Tak tak, že utekl. Přesunul se do Jeruzaléma, kázal, kázal – a zase ho chtěli zabít. A tak ho bratří raději poslali pryč. Neslyšíme o jediném obráceném, jen o zmatcích. Z několika životopisných poznámek v epištolách pak ale slyšíme, že Pavel odešel na tři roky do samoty kdesi v Arábii a do klidu Damašku – a pak se z něj stal apoštol pohanů.
První pokřtěný neobřezaný – Setník Kornélius. Čteme o něm: „Byl to člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu.“ A pak za ním přišel a pokřtil ho Petr, který se předtím modlil na střeše svého domu, když upadl do vytržení mysli a v obrazné řeči znamení rozpoznal, že nemá pohrdat neobřezanými. Když Petra zavřeli a on spal připoutaný ke dvěma vojákům, tak se za něj modlila celá církev – a on byl z vězení vysvobozen. Pavel a Silas byli z vězení vysvobození po zemětřesení, které následovalo po – no to byste neuhádli – samozřejmě, po modlitbě.
Je jen logické, že jestliže chceme Ježíše a jeho učedníky následovat, tak ani modlitbu nelze vynechat. No – a na to konto jsem přišel na to, že o modlitbě mluví Pán Ježíš v textu hned následujícím za tím, co jsme probírali minule. Tak mohu snadno navázat. Mluvili jsme o milosrdenství, tedy o jednom z podstatných projevů vztahu k druhým lidem. Dnes bude řeč o modlitbě, tedy o jednom z podstatných projevů vztahu k Bohu.
Z části půjde o varování obdobná. I zde prozní varování před nebezpečím pokrytectví. Něco tu bude ale zcela nového, co mezilidskými skutky obdobu nemá.
Se skutky milosrdenství má modlitba společný styčný bod v pokušení, že budeme chtít modlitbou budit pozornost. Jako s milosrdenstvím, tak i zde je to otázka motivu. Proč se vůbec člověk modlí! Jestli je to proto, že chce být Bohu nablízku, že se chce nějak „nasměrovat“ v tomto světě směrem k Bohu, že chce nějaký svůj čas věnovat co možná výhradě svému vztahu s Bohem… To je modlitba. Rozhovor s Bohem, slovní vyjádření toho, že Boží blízkost vnímám, že na ni reaguji, že je pro mě důležitá.
I zde ale můžeme být v pokušení udělat dojem na druhé. Dozajista už to není tak výrazné, jako za časů Pána Ježíše. Tady už církev po staletí zapracovala dobře a samotná modlitba na veřejnosti, okázale, tak, abych byl viděn… Ne, s tím už se opravu setkáme vzácně. Jediné, co mne napadá v této souvislosti, jsou „Pochody pro Ježíše“, „Pochody pro rodinu“ a další podobné veřejné manifestace křesťanských postojů. Tam by si člověk měl položit otázku, o co tu jde a jaký účel má taková akce plnit. Jestli je to „ukázat, že je nás hodně“, pak už to společný Otčenáš nevytrhne. Ukázali jsme, kolik nás je – amen, máme svou odměnu. Dostali jsme se do televize, píše se o nás v novinách, rozvířili jsme diskusi o té které problematice… To všechno nejsou špatné motivy, jen už ta modlitba při nich ztrácí ten původní motiv osobního společenství s Bohem.
Nemusí to nutně být špatně. Vzpomínám na akci na Hradčanském náměstí, která se jmenovala „Tanec vzkříšení“. Jakýsi pokus o pantomimické vyjádření Ježíšova vzkříšení spojený s modlitbou za všechny přítomné. I proto nechci a ani nemohu shrnout do jednoho pytle plného špatností všechny rozhlasové a televizní přenosy bohoslužeb, a další příležitosti, kdy je kdosi modlící se vidět a slyšet a rozhodně může zanechat hluboký dojem na sledující. Vnímám ten text jako varování, aby si člověk v takové situaci vždycky kladl otázku po své vlastní motivaci. Chce proslavit sebe? Svůj sbor? Svoji církev? Křesťanství v očích nevěřících? Anebo i v tom případě jde o příležitost, kdy se setkává s Bohem, mluví s ním – a ne s lidmi, kteří jsou kolem něj, tak říkajíc „Pánu Bohu přes rameno“. Jaká je motivace takové modlitby? Jde tu o spojení s Bohem, nebo s lidmi, kteří nás slyší?
Asi jako když mám možnost popovídat si s nějakým významným umělcem, politikem, vědcem, prostě nějakou významnou osobností – i zde mohu být v pokušení zapomenout na to, co mne o tom člověku opravdu zajímá. V dnešní době by to nejspíš vypadalo tak, že bych si s ním udělal selfie a dal si jí na facebook, aby všichni viděli, že mám s tím člověkem společnou fotku a tak mi mohou závidět, s jak slavnými lidmi se stýkám. Ve veřejné modlitbě jde o pokušení úplně stejné – jde mi o ztišení před Bohem, nebo naopak o co nejhlasitější vytrubování toho, že se modlím, že jsem křesťan, že zastávám určité hodnoty?
Ježíšova výzva zalézt s modlitbou někam do soukromí, do „svého pokojíku“, to je velmi praktická rada. Tohle pokušení dokonale odstraní – tedy pokud nebudete předem vytrubovat, že se jdete modlit a budete někde stranou co nejdéle, aby lidi viděli, jak zdatný jste modlitebník.
Osamělé místo, klid bez ostatních lidí, to v sobě nese i další výhody. Máme to přece stejně v rozhovoru s druhými lidmi. Chtěl bych s někým probrat něco důležitého, osobního – také to nelze vyřešit někde na nároží na ulici. Tak, jako je problém si hluboce a k jádru nějakého problému popovídat, když je u toho spousta lidí, tak právě tak soukromí odstraňuje rušivé vlivy a nabízí prostor k tomu, aby naše modlitba byla nerušeným časem stráveným s Bohem.
Prostor a čas máme, nerušený klid, vypnutý mobil… Oslovíme Boha jako Otce, Ježíše, prostě jak je kdo zvyklý – a tím se dostáváme k dalšímu Ježíšovu varování – nebýt „mnohomluvní jako pohané“.
Trošku odbočím: To slovíčko „mnohomluvnost“ by šlo přeložit jako „tlachání“. Možná už jste zažili situaci, kdy jste s někým protlachali večer. K ničemu ten rozhovor nevedl – a stejně to vůbec nevadilo. Nejspíš to ani k ničemu konkrétnímu vést nemělo, prostě jen tak být spolu, užít si ten příjemný čas. To není špatně – prostě tak být spolu. A pozor, není to špatně ani ve vztahu k Bohu. Být prostě s Bohem, prožívat jeho přítomnost, užívat si jeho blízkost – to všechno ke křesťanství také patří. Jen se dotýkáme pojmu „mystika“. Jak Amos Komenský to ve svém katechismu nazývá „patření na Boha“, tedy dívání se na Boha. Tam slova nepatří vůbec. Mystikové při snaze popisovat tyto prožitky, tak vůbec nepoužívají přirovnání k rozhovoru. Spíše se utíkají k obrazům člověka, který miluje a vnímá, že je milován. A tam slova ztrácí svoji hodnotu, protože jsou nahrazena prožíváním blízkosti. Berme to jako upozornění, že do kategorie „modlitba“ se toho může vejít mnohem víc, než jen prosby. Že to, o čem je dnes řeč, je opravdu samotný základ.
Když Pán Ježíš varuje před mnohomluvností, nemluví o afektivní modlitbě, či kontemplaci, byť něco takového jistě z vlastní zkušenosti znal. Jsme na Hoře blahoslavenství a Pán Ježíš tady mluví k zástupům lidí, kteří ho slyší mnozí poprvé v životě. Jde mu o něco mnohem prozaičtějšího.
Na lidech své doby totiž vidí snahu Pána Boha ohromit vybroušenými formulacemi a množstvím variant, jak tutéž myšlenku obalit do nejrozličnějších slov. Tehdy tím člověk vyjadřoval svoji vzdělanost, protože takto fungovala hebrejská poezie! Židovský básník by třeba řekl: „Dej si pozor na lva, / varuj se lvice, / před pouštním žroutem stáhni svou ruku, / před králem pouště paži svou chraň. A přitom by chtěl vyjádřit to samé, co máme v zoo na cedulce „Pozor lev!“. Snad by šlo tedy Ježíšovo varování převést do dnešního světa slovy: „Nesnažte se s Pánem Bohem mluvit v citátech a ohromovat ho svou sečtělostí. Nemluvte s Bohem ve verších“. Vypadalo by to určitě pěkně, o tom žádná! Zpět do zoo: Kdyby před lví klecí stál sám Jiří Suchý a recitoval: „Chybuje ten, kdo lvu skrz tu mříž svou ruku podá, / i když máme deset prstů, každýho je škoda. / Máme rádi zvířata, / protože jsou chlupatá a mají hebkou srst. / V zoologické zahradě, / nehlaďte lva po bradě, ukousne vám prst.“
To je fakt dobré! Určitě se to dá někdy použít. Ale Pán Ježíš říká: Netahejte to do modlitby. Pána Boha neohromíte precizností svého vyjadřování. Vůbec nevadí modlitba za kohosi v problémech: „…Pane Bože, nějak do toho vstup, nějak to vyřeš…“ V řadě případů je nám jasné, že nevíme, co by pro dotyčného bylo dobré. Jen víme, že teď to dobré není. Tak nemá smysl Pánu Bohu předkládat nějaké svoje nápady, když sami víme o jejich nedokonalosti. On ví, co je potřeba. Ví nejen, co se budeme modlit, ale i co bychom se měli modlit.
Nu – a to je poslední Ježíšův postřeh, možná ten nejradikálnější. To, co povídáme, to není proto, abychom Pána Boha informovali o tom, co on neví. Nejen že ví, co řekneme, ale dokonce ví i to, co neřekneme. Co se za tou naší modlitbou skrývá. Když se dítě modlí „děkuju Ti za strejdu, který mi přinesl čokoládu“, tak cítíme, že je v tom víc vděčnosti za čokoládu, než za strejdu. My dospělí nejsme jiní, jen to dokážeme ve svých formulacích rafinovaněji maskovat.
Jasně, že se vtírá otázka, proč se tedy vůbec modlit, když Bůh to předem ví. Nu, protože modlitba není tlachání o ničem, ale je to rozhovor, který má k něčemu dovést. Ne mnohomluvné recitování naučených básniček a ne monolog, ve kterém Pánu Bohu cosi sdělíme, a tím to končí. Dokonce právě naopak – čím víc toho v modlitbě namluvíme, tím méně se dostane ke slovu Pán Bůh. Jasně, že Bůh ví, co mu chceme říct a ví i to, co potřebujeme. To my to nevíme. My máme toliko nějaké svoje mnohdy nepříliš určité představy, nápady, přání, očekávání.
Modlíme se proto, aby Bůh do těchto našich představ, nápadů, přání a očekávání vstoupil. On, na rozdíl od nás, ví, které představy jsou nesmyslné, které nápady hloupé, která přání škodlivá a která očekávání nerealistická. Když bude modlitba tím, čím má být, tak bude ve výsledku vedle našich otázek nabízet i Boží odpovědi. V okamžiku ticha má Bůh prostor k tomu, aby se k našim návrhům vyjádřil a na naše prosby odpověděl.
Jen pozor – Hospodin je židovský Bůh. V klasickém vtipu se pan Novák ptá pana Roubíčka: „Proč vy židi na každou otázku odpovíte otázkou?!? A Roubíček na to „A proč ne?!“
Připadá mi, že Pán Bůh tohle dělá docela často. V modlitbě mu nabídnu svoji představu o řešení nějakého problému a jako bych ho slyšel: „A nějak jinak by to nešlo?!“ Mám nějaký suprový nápad – a on na to „Fakt Ti to připadá tak super?“ Mám přání – a on se ptá „A co to s Tebou udělá, když Ti to přání splním…?“ Čekám, že něco nějak dopadne a Bůh se mne ptá: „A nezapomněl jsi na moji všemohoucnost?“ A často: „A nezapomněl jsi ještě na něco, co by ve Tvém životě stálo zato se mnou probrat?“
Tyhle Boží odpovědi se dají utlouct tím, že Boha ke slovu nepustím. Vychrlím na něj, co chci – a dost. Aby k tomu nedošlo, tak do modlitby určitě patří i chvíle ticha. Ti, co nemají rádi ticho, to řeší čtením z Bible. Pomalým klidným přečtením nějakého ne moc dlouhého oddílku. Nebo Hesla Jednoty Bratrské. To vůbec není špatné řešení! Je jen jediné špatné řešení modlitby, totiž nemodlit se vůbec.
Tak nás Pán Ježíš svým příkladem i výzvou vede k tomu, abychom se modlili. Abychom Pánu Bohu předkládali svoje představy, nápady, přání i očekávání – a také abychom naslouchali, abychom čekali na jeho odpověď. Máme Ježíšovo zaslíbení, že náš nebeský Otec vidí, co je skryto a nenechá to bez své reakce.
Amen.