Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry, vážení hosté:
krutosti, se kterými se v biblických vyprávěních setkáváme, jsou pro mnohé problém. Raději bychom byli, aby taková místa jako ta, která jsem slyšeli v prvním čtení, v Bibli nebyla.
My sice víme, že lidské dějiny jsou plny násilí. Ale když iniciativa k násilnému jednání přichází od Hospodina, tak jsme v koncích. Nešlo to jinak? A stalo se to tak doopravdy? To jsou otázky, na které nikdy nebudeme tady na tomto světě znát úplnou odpověď. Ani já ji nemám.
Zůstaňme ale chvíli u té otázky, zda se to stalo doopravdy. Co se k tomu dá říci. Je jasné, že 2.– 4. kniha Mojžíšova tvoří celek, který obsahuje mnoho detailů, jež poukazují na blízkost autora ději. Je také jasné, že v líčení jsou mezery a nejasnosti, které od pradávna čtenáře tížily. Příklad: Jmenoval se Mojžíšův tchán Reúel nebo Jitro nebo Chóbab? Byl to Midjánec nebo Kénijec? Nebo snad Kúšijec? Měl Mojžíš jednu nebo dvě manželky? A jestliže dvě, byla ta kúšijská – tedy etiopská – manželka časově první nebo druhá?
Ani na tyto otázky asi nikdy na tomto světě nebudeme znát jednoznačnou odpověď. Stejně tak jako nebudeme vědět, zda v pradávných dobách, než se stal text Tóry posvátným a nedotknutelným, někdo některou z oněch mezer nezaplnil vysvětlujícím vyprávěním, které z osobní zkušenosti nepocházelo.
No ale co archeologické nálezy? Neřeknou nám něco? Něco ano. Ale jen málo. Pro náš oddíl je dobré vědět, že Moáb je mnoha nálezy historicky spolehlivě doložen právě v těch místech, kam ho umisťuje Bible. Tedy východně od Mrtvého moře. Severně je Amón, jižně Edóm, tedy země Idumejská. Moáb, Amón a Edóm jsou podle Bible přes Lota a Abrahama s Izraelem příbuzní. Izrael při putování do země zaslíbené neměl s nimi válčit ani zabrat jejich území. Jejich jazyk byl hebrejštině blízký. Mezi Moábkami a Izraelci tedy asi nebyla žádná jazyková bariéra.
Daleko méně je jasná historie Midjánců. Je zřejmé, že to byly nomádi a bývá jim přisuzována keramika ze severní Arábie. Můžeme se jen dohadovat, jak se do celého příběhu putování Izraele do Země zaslíbené zapletli. Na okraj budiž poznamenáno, že již od pradávna pociťují pečliví čtenáři Písma rozpaky z toho, jak se těžiště děje náhle, ba překotně, přesune od Moábu k Midjánu.
Dobře je z mimobiblických zdrojů doložený také Baal. Ne konkrétně Baal-Peór, jeho místní varianta z přečteného oddílu, ale Baal jako koncept, jako ústřední božstvo složitého náboženského systému. Systému výpravného, originálního, působícího na smysly a fantazii. Systému natolik atraktivního, že národy přibyvší do Palestiny upozadily svá původní božstva a přijaly nějakou verzi baalismu. Třeba Pelištejci.
Když čtete knihy královské, tak vidíte, že celé dějiny Izraele před babylónským zajetím jsou zprávou o vnitřním souboji uvnitř Izraele mezi Baalem a Hospodinem. Je to střet probíhající uvnitř jedné kultury, ne střet s nějakými z daleka importovanými kulty. – Hlavní tezí tohoto kázání je, že tento střet, střet strukturně i významově velmi podobný, byť posunutý, probíhá stále. I v naší kultuře.
Abychom se dostali rychle k jádru věci, tak si dovolím trochu fikce. I s vědomím rizika, že to nemusí úplně přesně sednout. Představme si, co by tak Moábky říkaly izraelským mužům dnes. Navrhuji: Musíš otevřít své nitro. Baal tě naplní a ty se staneš mužem v celé své skryté síle. A já tě budu provázet. Nebo Cítím, jak jsi sevřený. Odlož to napětí. Odlož ty předsudky, které tě svírají. Spoj se mnou. Nemysli na nic, dej Baalovi prostor, abys dosáhl dokonalého prožitku. Třeba tak. Anebo jinak, daleko vulgárněji, zemitěji. Varianty, které jsem zvolil, odpovídají tomu, co by bývalo třeba mohlo platit na mě. Udělejte si vlastní varianty.
A přemýšlejme, kde je problém. Vždyť ti Izraelci si to s těmi Moábkami přece určitě parádně užili (jak se dnes říká). – Ten problém není ve smyslovosti, sexualitě, jako takové. Lidská sexualita je velký dar. – Za jedno z nejdojemnějších starozákonních ustanovení považuji to, aby muž byl vyvázán z vojenské služby, má-li do roka po svatbě. A pro nás věkem pokročilejší jsou určena slova Šalomounova: Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny, její prsy ať tě vždycky opojují, po jejím milování smíš stále blouznit. – To jsem si nevymyslel, to v Bibli skutečně je. Přísloví kapitola 5, verše 18 a 19.
Lidská sexualita má tu vlastnost, že dokáže ovládnout naši představivost. Když se určitým věcem otevřete, tak se jich špatně zbavujete. Anebo se jich nezbavíte vůbec. A to neznamená nutně nějakou úchylku. Je to o tom, k jakým představám tíhne vaše mysl, když někde sedíte a jen tak koukáte. Nebo když nemůžete usnout. Co se vám honí hlavou. Zda se nějaké představy nestaly vaší potřebou, kterou musíte sytit. A zda z nějaké maličkosti, z nějakého zahrávání si s fantazií, nevyrostl velký problém. K závislosti takového typu, závislosti na praktikách spojených s kultem Baala, Moábky Izraelce svádějí.
Většinou se tuší, že člověk, pro kterého je prožitek tou vrcholnou hodnotou, se nakonec se zlou potáže. Dožene ho buď závislost nebo prázdnota. Jenomže těch lidí, pro které je prožitek vrcholnou hodnotou, kteří se vědomě rozhodnou k jakémusi hédonismu, je hodně málo. V životě to bývá tak, že člověk do něčeho spadne. Do něčeho, co vlastně nechtěl. Člověk se nestává drogově závislý, protože se mu líbí životní osudy drogově závislých. Stává se drogově závislý, protože chce zaplnit nějakou prázdnotu; prázdnotu, které třeba ani on sám neříká prázdnota. Může to být znechucení z vlastní rodiny. Může to být docela obyčejný nedostatek životní perspektivy. A něco podobného se mohlo stát Izraelcům v Šitímu. Podle Písma organizace nebyla tou nejsilnější Mojžíšovou stránkou. A možná mu ani moc nešla rodinná politika. Jeho pozornosti mohlo ujít, že zvyk za manželku platit, kupovat si ji za cenu často přemrštěnou, vytváří u značné části pánské populace nedostupnost dam jako takových, a tím i frustraci. Jsou země, kde něco podobného můžeme pozorovat dodnes.
Já samozřejmě s jistotou nevím, zda tohle byl problém Izraelců té doby. Fakt ale je, že věci, které jsou svou nejvnitřnější podstatou duchovní a intimní, mívají své prozaické průvodní jevy. O sexualitě to platí především. Sexualita se sice týká toho nejintimnějšího, ale jakmile prostor intimnosti opustí, tak se z ní stává nástroj kalkulu a manipulace. Často z toho někdo mívá značný zisk, a málokdy je to přímo ten, jehož tělo je angažováno. Prostitutka bez pasáka, to je koncept až doby nejmodernější. Tedy doby, ve které se s určitými projevy vulgární přímočaré sexuality systematicky bojuje, a současně se její jemnější manipulativní a virtuální formy na nás valí ze všech stran, z kultury i reklamy. A že je to pořádně výnosný byznys.
V našem příběhu tím, kdo manipuluje, je Bileám. Někdejší prorok Hospodina, člověk, který ví, o co jde. Člověk, který byl zraněn ve své pýše. Ponížilo ho, když se ukázalo, že on, Bileám, nemá ve svých rukou žádnou moc. Že o jeho moci a bezmoci rozhoduje Hospodin. Hospodin, který nemá, jak se ukázalo, žádné porozumění pro Bileámovy kalkuly. Neschopnost splnit očekávání svého nejbonitnějšího zákazníka, moábského krále, který byl připraven za proklínání Izraele zaplatit pozoruhodnou sumičku, musela Bileámovu hrdost pořádně ranit. A navíc Bileám místo toho, aby si vydělával proklínáním, byl nucen Izraeli dle Hospodinova rozhodnutí žehnat. Ztráta tváře, která se neodpouští.
Bileám ví či tuší, že mise Izraele bude zásadně narušena, pokud se pospolitost upne na svět prožitků. Ví toho hodně o tom, jak je věc Hospodinova zranitelná.
To, o čem nám druhá až čtvrtá kniha Mojžíšova vyprávějí, je příběh ustavení národa. To je ta věc Hospodinova. Není to už příběh praotců, kde každého z nich Hospodin tak nějak individuálně doprovází. Tady je množství lidí, kteří mají žit pohromadě, kteří mají tvořit společenství, jež jednou ponese zvěst celému světu. Členové společenství mají nutně protichůdné zájmy. Například touží po téže ženě. A pro jistotu dodávám: nebo po tomtéž muže. Dostávají návod, jak i v takových situaci spolu fungovat a jeden druhého nezabít. A říká se jim, co se stane, když se podle toho návodu nezařídí. Smysl těch zákazů a příkazů je vytvořit prostor, ve kterém se dá rozumně žít. Bezpečná ohrada, která vám dá jakousi naději, že do nějakého hloupého průšvihu nespadnete. Že si nezničíte život hned na začátku.
Hospodin potřebuje lid izraelský přesvědčit, že je to doopravdy. Že Hospodin je vskutku ten, který jest. Jsem, který jsem. Že, i když to tak často nevypadá, je v posledku Hospodin ten, kdo kraluje. Potřebuje, aby lid Izraele pochopil, že Hospodin opravdu hledí k srdci, že ho nelze zmanipulovat extravagantními dary a oběťmi. A to, jak Hospodin Izrael přesvědčuje, to jak osvědčuje svoji moc, to se nám dnes může jevit jako hodně drsné. Budeme s tím mít problém napořád, to se nedá nic dělat. Ale stojí za to si uvědomit, že v jistém smyslu šlo tehdy v Šitímu o všechno. A že se něco povedlo, nějak povedlo, o tom svědčí i to, že jsme tady dnes na tomto místě shromážděni my.
Když se Hospodin obrací k Izraelcům, když je vede k reflexi, co to byl život v Egyptě, tak mluví o domu služby – tak to mají kraličtí, nějak se mi to líbí více než dům otroctví, jak je to v překladu ekumenickém. Takže podle kralických: Já jsem Hospodin, Bůh Tvůj, který jsem Tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby.
O to jde, že ta cesta baalovská nakonec vede do otroctví. A že zákonná ustanovení daná Mojžíšovi vytvářejí prostor svobody, ve kterém lze – například – vychovávat děti bez toho, aby byly neodvratně zasaženy zatíženími svých rodičů. Věříme, že jde o ustanovení dobrá. Máme naději, že v tom prostoru svobody se naše děti jednou setkají s Hospodinem. To setkání bývá individuální, pro každého je jiné. Bylo jiné pro Abrahama, jiné pro Izáka, jiné pro apoštola Pavla.
A tak tady máme dvě polohy – jednání, které je ve veřejném prostoru, které má respektovat pravidla, a pak setkání, které je výsostně intimní a individuální. Podobně jako muž a žena jsou ve vztahu, který je veřejný, veřejně známý, ale jejich setkání v plnosti je výsostně intimní.
A tady, konečně, docházíme i k textu druhého čtení. Jste královské kněžstvo. Král jedná. Naše kralování je o panování nad hříchem. To se projevuje viditelně, navzdory tomu, že selháváme. Naše kralování plyne z moci Ježíše Krista. Král může být úspěšný i neúspěšný, ne vždy se nám daří. Ale ta moc, kterou můžeme použít, ke které se můžeme odvolat, tak ta tady je. – Kralování odpovídá tomu veřejnému prostoru.
Kněžství pak je o intimnosti vztahu. Pokud řekneme úspěšný kněz, tak to nedává moc smysl. Maximálně si to přeložíme jako úspěšný farář, tedy ten, kterému se daří na sboru. Ale kněz, kněz slouží především Bohu, Kristu, ne lidem. Kněz zná Hospodina. Nebaží po úspěchu jako Bileám. Má dost na jeho lásce.
Amen
Aleš Drápal